MP 0 P 7.2 - UDRŽOVÁNÍ, ZMĚNY A OBNOVA DOKONČENÝCH STAVEB V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH ČR A EU A V DALŠÍCH DOKUMENTECH - Výklad pojmů

1 2

ČESKÁ KOMORA AUTORIZOVANÝCH INŽENÝRŮ A TECHNIKŮ ČINNÝCH VE VÝSTAVBĚ

Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT

METODICKÁ POMŮCKA K ČINNOSTI AUTORIZOVANÝCH OSOB

ZÁKLAD SYSTÉMU PODPORY PROFESE

MP 0

PŘÍLOHA 7.2

UDRŽOVÁNÍ, ZMĚNY A OBNOVA DOKONČENÝCH STAVEB V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH ČR A EU A V DALŠÍCH DOKUMENTECH

Výklad pojmů

2. vydání 2019

OBSAH

1

Dokončené stavby v předpisech stavebního práva

1.1

Základní předpisy stavebního práva

1.2

Speciální předpisy stavebního práva

1.2.1

Vodní zákon a jeho prováděcí předpisy

1.2.2

Zákon o pozemních komunikacích a jeho prováděcí předpisy

1.2.3

Zákon o drahách a jeho prováděcí předpisy

1.2.4

Zákon o civilním letectví

2

Dokončené stavby v daňových a účetních předpisech

3

Udržování, opravy a stavební úpravy v občanském zákoníku

4

Udržování a životnost staveb v předpisech a dokumentech evropského práva

5

Péče o stavební památky

5.1

Stavební zákon a památková péče

5.2

Zákon o dani z příjmů a kulturní památky

5.3

Zákon o státní památkové péči

5.4

Mezinárodní dokumenty ICOMOS

6

Výklad základních pojmů z oblasti péče o stavební fond

7

Životnost staveb

8

Inovační řády

9

Technické normy

10

Závěr

1 DOKONČENÉ STAVBY V PŘEDPISECH STAVEBNÍHO PRÁVA

1.1 ZÁKLADNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Stavebním právem se rozumí veřejnoprávní předpisy, které upravují řízení o stavbách. K základním předpisům stavebního práva patří stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky. Konkrétní technické požadavky, řešení a postupy při navrhování a provádění staveb obsahují české technické normy (ČSN), případně do soustavy českých technických norem převzaté evropské a mezinárodní normy (EN, ISO).

Stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky

Platný stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů) ukládá vlastníkovi stavby a zařízení povinnost udržovat stavbu a zařízení v dobrém a řádném stavu po celou dobu jejich existence (§154). V souvislosti s péčí o dokončené stavby používá stavební zákon termín údržba stavby, případně udržovací práce a termín změny dokončených staveb, kterými rozumí nástavby, přístavby a stavební úpravy. Naproti tomu stavební zákon nezná a nepoužívá termíny oprava, rekonstrukce či modernizace, případně jiné termíny.

Základní pojmy, které stevební zákon používá, jsou definovány v §2 a §3. Podle §3 odst. 4 se "údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost". V dalších ustanoveních stavebního zákona je reflektován ve stejném významu termín udržovací práce.

Podle §79 odst. 5 udržovací práce nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. Územním opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo zakázat udržovací práce (§97 odst. 1). Udržovací práce, jejichž provedení může negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu (§104 odst. 1 písm. 1). Ostatní udržovací práce nevyžadují stavební povolení ani ohlášení (§103, odst. 1 písm. c). K ohlášení udržovacích prací podle §104 odst. 1 písm. j) stavebník připojí dokumentaci obsahující technický popis jejich provedení. Vyžaduje-li to zvláštní právní předpis, stavebník přikládá k ohlášení udržovacích prací a stavebních úprav požárně bezpečnostní řešení, jehož obsah a rozsah vymezuje tento zvláštní právní předpis, kterým je vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci). Udržovací práce uvedené v §103 a §104 může stavebník provádět svépomocí. Není-li stavba řádně udržována, může stavební úřad nařídit vlastníkovi stavby provedení udržovacích prací. U stavby určené k užívání veřejností může stavební úřad nařídit jejímu vlastníkovi, aby mu předložil časový a věcný plán udržovacích prací na jednotlivých částech stavby a na technologickém a jiném zařízení.

Podle §2 odst. 5 stavebního zákona změnou dokončené stavby je

a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje;

b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou;

c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné a výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.

Územní souhlas postačí u změn staveb (§96 odst. 2 písm. f). Stavební úpravy nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas (§79 odst. 5).

Stavební povolení ani ohlášení nevyžadují stavby a zařízení uvedené v §103 odst. 1 písm. e) do stanovených parametrů. Toto neplatí, pokud by provedení jejich změn mělo za následek překročení uvedených parametrů.

Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou (§103 odst. 1 písm. d)).

Ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí (§104 odst. 1 písm. k)). Stavby, u nichž postačí ohlášení, uvádí jmenovitě §104 odst. 1. Ohlášení postačí rovněž u jejich změn, pokud nedojde k překročení stanovených parametrů.

Pojmy nástavba a přístavba vymezuje NSZ jednoznačně. Naproti tomu obsah pojmu udržovací práce a stavební úpravy není v NSZ ani jeho prováděcích vyhláškách blíže vymezen (s výjimkou dodatečné tepelné izolace budov, kterou stavební zákon jednoznačně určuje jako stavební úpravu (§2 odst. 5 písm. c) – zateplení pláště stavby). To v praxi přináší problémy a záleží na jednotlivém stavebním úřadu, jaký výklad v případě dané stavby, jejích udržovacích prací nebo stavebních úprav zvolí.

Již zrušená prováděcí vyhláška k předchozímu stavebnímu zákonu (vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona) uváděla příkladem v §14 některé druhy udržovacích prací:

"Udržovacími pracemi, které nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu, jsou zejména:

a) opravy fasády a vnitřních omítek, obkladů stěn, podlah a dlažeb, výměna a opravy střešní krytiny, opravy povrchu plochých střech, komínových těles, opravy vnitřních instalací, výměna, opravy a nátěry oplechování střech, žlabů a odpadních dešťových svodů, opravy oken a dveří a jejich nátěry, výměna dveří a oken a opravy oplocení, nemění-li se jimi vzhled stavby;

b) výměna nepodstatných částí konstrukcí stavby;

c) opravy ústředního vytápění, větracího a klimatizačního zařízení a výtahů, budou-li je provádět oprávněné osoby;

d) výměna zařizovacích předmětů (např. kuchyňských linek, van) a jiného běžného vybavení stavby;

e) práce stanovené zvláštními předpisy (vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích)."

Příklad stavebních úprav obsahovala již zrušená vyhláška 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu: "... např. přestavby, vestavby, podstatné změny vnitřního zařízení, podstatné změny vzhledu stavby."

Z uvedeného vyplývá, že stavební předpisy zahrnovaly pod pojem udržovací práce také opravy, které nejsou v základních předpisech stavebního práva samostatnou kategorií. Praxe stavebních úřadů ukazuje, že se těmito příkladnými výčty, byť právně nezávaznými, nadále řídí.

1.2 SPECIÁLNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Řízení o speciálních stavbách, jimiž jsou

  • stavby vodních děl,
  • stavby pozemních komunikací,
  • stavby drah a na dráze a
  • stavby letecké,
  • upravují samostatné zákony, které jsou ve vztahu ke stavebnímu zákonu předpisy zvláštními (speciálními).

1.2.1 Vodní zákon a jeho prováděcí předpisy

Povolování vodních děl a staveb k vodohospodářským melioracím pozemků upravuje zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. K provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění je třeba stavební povolení vodoprávního úřadu. Ke stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba stavební povolení podle vodního zákona, které však mohou ovlivnit vodní poměry, je třeba souhlas nebo vyjádření vodoprávního úřadu. Vodní zákon používá termíny udržovací práce, údržba a obnova vodních děl, ale nedefinuje je.

Podle §15a odst. 3 je vlastník vodního díla povinen ohlásit vodoprávnímu úřadu udržovací práce, které by mohly negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla a vodohospodářské úpravy. Ohlášení podléhá i obnova vodních děl zničených živelní pohromou nebo havárií. V případech ohlášení činí lhůta pro sdělení vodoprávního úřadu, že proti obnovení nemá námitek, 15 dnů. Povolení k některým vybraným činnostem uvedeným v §14 vodního zákona, pokud je vykonává vlastník vodního díla v souvislosti s údržbou vodní nádrže. Vlastníci staveb, které nejsou vodními díly, nebo zařízení v korytech vodních toků, popřípadě sousedících s nimi, jsou povinni ve veřejném zájmu dbát o jejich statickou bezpečnost a celkovou údržbu, aby neohrožovaly plynulý odtok povrchových vod, a zabezpečit je proti škodám působeným vodou a odchodem ledu (§52 odst. 2). Pokud má bezprostřední prospěch z vodního díla jiná oprávněná osoba než vlastník tohoto vodního díla, je povinen podílet se na úhradě nákladů na údržbu tohoto vodního díla (§57). Vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup a vjezd na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl (§60).

Definici pojmu "údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků" najdeme ve vyhlášce č. 225/2002 Sb., o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí a způsobu a rozsahu péče o ně: "Péči o stavby k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí provádí jejich vlastník údržbou těchto staveb. Údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí se provádí za účelem zpomalení procesu fyzického opotřebení a zabezpečení spolehlivého a bezpečného provozu těchto staveb. Rozsah údržby vychází ze zápisu o udržovací prohlídce" (§3 odst. 1). Udržovací prohlídka se provádí nejméně jedenkrát ročně, o jejím výsledku se pořizuje zápis. Zápis obsahuje mj. soupis závad zjištěných při prohlídce. Vyhláška uvádí dále výčtem jednotlivá technická opatření a postupy, které jsou obsahem údržby staveb k vodohospodářským melioracím pozemků, staveb k závlaze pozemků, staveb k odvodnění pozemků a staveb k ochraně pozemků před erozní činností vody

1.2.2 Zákon o pozemních komunikacích a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v §16 odst. 4: "Prováděcí předpis vymezí, pro které stavební úpravy dálnice, silnice a místní komunikace prováděné na silničním pozemku postačí místo stavebního povolení ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu a pro které udržovací práce není třeba ani toto ohlášení. Prováděcí předpis dále stanoví obecné technické požadavky pro stavbu dálnice, silnice a místní komunikace."

Tímto prováděcím předpisem zákona o pozemních komunikacích je vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích; ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška rozumí

  • opravou komunikace změnu dokončené stavby, při které se zachovává vnější ohraničení stavby a při které se zlepšují její parametry a zvyšuje bezpečnost provozu (§1 odst. 1 písm. b)),
  • údržbou komunikace soubor prací, kterým se komunikace udržuje v provozně a technicky vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek a odstraňují se vady a nedostatky uvedením do původního stavu, (§1 odst. 1 písm. c)).

V porovnání s již zmíněnou zrušenou vyhláškou č. 132/1998 Sb., jako prováděcím předpisem starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) je výklad pojmů oprava a údržba odlišný. Zatímco vyhláška č. 132/1998 Sb. zahrnovala pod pojem udržovací práce také opravy, vyhláška 104/1997 Sb., považuje opravy za změnu dokončené stavby, resp. úžeji za stavební úpravy.

Pro stavbu dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad.

Vyhláška č. 104/1997 Sb., ukládá povinnost vlastníkovi nebo správci provádět běžné, hlavní a mimořádné prohlídky komunikací a o jejich výsledku vést záznamy. Vlastník nebo správce zabezpečuje rovněž běžné, hlavní, kontrolní a mimořádné prohlídky mostů. Vyhláška se dále podrobně věnuje údržbě a opravám komunikací a mostů. Obsahuje rozdělení údržby a oprav do jednotlivých kategorií a vymezení obsahu těchto kategorií. Údržbu a opravy komunikací rozděluje vyhláška na

  • běžnou údžbu komunikací (v příloze č. 5 zřejmě omylem nazvanou „běžnou úpravou komunikací),
  • souvislou údržbu komunikací, sloužící k zachování a obnově původních vlastností komunikace, a
  • opravy komunikací:

"§9 Údržba a opravy komunikací

(1) Cílem údržby a oprav je odstranit závady ve sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejich součástí a příslušenství. Rozsah a způsob provedení závisí na vyhodnocení výsledků prohlídek, popř. na doporučeních systému hospodaření s vozovkou.

(2) Součástí údržby jsou také opatření, která neprodleně po zjištění závady zajišťují usměrnění dopravy na závadných úsecích komunikací. Jde zejména o:

a) uzavírku závadného (včetně zavátého) úseku,

b) vyznačení objížďky a umístění příslušných dopravních značek a zařízení,

c) okamžité provizorní zajištění bezpečnosti provozu (např. optická náhrada záchytných zařízení, nouzové podepření nebo překrytí propadů a sesuvů, odstranění pevných překážek).

Opatření provedená podle písmen a) a b) je správce povinen neprodleně oznámit příslušnému silničnímu správnímu úřadu.

(3) Dle rozsahu a povahy prací se činnosti podle předchozích odstavců rozdělují na běžnou a souvislou údržbu a na opravy.

(4) Běžná údržba zahrnuje zejména drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování silniční vegetace.

(5) Souvislá údržba zahrnuje zejména rozsáhlejší práce sloužící k zachování a k obnově původních vlastností vozovky komunikace obnovením či zlepšením proměnných parametrů její obrusné vrstvy.

(6) Stavebními pracemi se v rámci opravy odstraňují vady, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a příslušenství, popř. se zlepšuje kvalita stavby a zvyšuje bezpečnost provozu. Opravou dochází k obnově či zlepšení všech parametrů vozovky, popřípadě také ke zlepšení některých parametrů dalších součástí a příslušenství komunikace.

(7) Rozsah a způsob údržby a oprav komunikací je stanoven v příloze č. 5.

Příloha č. 5 k vyhlášce č. 104/1997 Sb.

Údržba a opravy komunikací

1 Běžná úprava komunikací

Běžná údržba zahrnuje drobné, místně vymezené práce, jejichž potřeba byla zjištěna v rámci prohlídek komunikací.

Jedná se především o následující práce:

1 údržba vozovky a krajnic

  • vysprávka asfaltových krytů
  • vysprávka cementobetonových krytů
  • vyrovnání a údržba dlážděných krytů
  • údržba štěrkových krytů
  • seříznutí, doplnění, zpevnění a čištění krajnic

1.2 údržba dopravního značení, dopravních zařízení a dalšího příslušenství

(svislé a vodorovné dopravní značky a zařízení, zrcadla, hlásky, veřejné osvětlení, světelná signalizační zařízení sloužící k řízení dopravy, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, zásněžky, zásobníky a skládky údržbových hmot apod.)

1.3 údržba odvodňovacích zařízení

(propustky, příkopy, rigoly, skluzy, trativody a vsakovací jímky, silniční kanalizace, uliční vpusti a lapače splavenin)

1.4 údržba svahů a násypů zemního tělesa komunikace

1.5 údržba chodníků a dalších nemotoristických komunikací, dělicích pásů a dopravních ostrůvků

1.6 údržba ploch a vybavení odpočívek, odstavných a parkovacích ploch a dalších součástí komunikace

(staničníky, mezníky, zpomalovací prahy, únikové zóny, protihlukové zdi a valy)

1.7 údržba objektů

(tunely, galerie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy)

1.8 ošetřování silniční vegetace

2 Souvislá údržba komunikací

Souvislá údržba zahrnuje rozsáhlejší práce v souvislých úsecích sloužící k zachování a obnově původních vlastností. Podkladem pro rozhodnutí o jejím provedení jsou výsledky systémů hospodaření s vozovkou, případně vyhodnocené údaje z prohlídek komunikací.Jedná se především o následující práce:

2.1 obnova opotřebované obrusné vrstvy, zpevnění a úprava krajnic, chodníků a dalších nemotoristických komunikací

  • vozovky s asfaltovým krytem

obnova krytu

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

metody využívající recyklace původního krytu

  • vozovky s cementobetonovým krytem

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

  • vozovky s dlážděným krytem nebo s krytem ze silničních dílců

obnova protismykových vlastností i rovnosti krytu

zesílení

  • štěrkové vozovky

obnova rovnosti krytu

zesílení

2.2 obnova jednotlivých druhů součástí a příslušenství komunikací (v souvislém tahu)

2.3 úprava zemního tělesa a jeho zabezpečení zřízením zdí

2.4 odstranění výmrazků v souvislých úsecích

2.5 obnova silniční vegetace v souvislých úsecích

3 Opravy

Opravy zahrnují především následující práce:

3.1 zesílení nebo rozšíření vozovky a krajnic

3.2 zřízení chodníků, jejich zesílení, popř. zvýšení nivelety

3.3 odstranění sesuvů, zpevňování hornin v zářezech a odřezech

3.4 odstranění důlních škod na tělese komunikace

3.5 oprava koruny komunikace včetně součástí a příslušenství

3.6 obnova objektů uvedených v bodu 1.7."

V případě údržby a oprav mostů odkazuje vyhláška na českou technickou normu. Seznam českých technických norem, na které se odkazuje v textu vyhlášky č. 104/1997 Sb., uvádí příloha č. 1 vyhlášky v rozdělení na závazné a doporučené ČSN (tj. závazné ve vztahu ke splnění technických požadavků vyhlášky č. 104/1997 Sb.). To je v rozporu s evropským právem a např. s českým zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Technické normy jsou v zemích EU obecně nezávazné.

§10 Údržba a opravy mostů

(1) Údržba a opravy mostů se provádějí v rámci technické péče o mosty na základě technické dokumentace, výsledků prohlídek, diagnostického průzkumu, popř. dokumentace opravy. Povinnost vykonávat údržbu a opravy mostu začíná dnem vydání kolaudačního rozhodnutí a trvá i v době před uvedením mostu do provozu a v době jeho dočasného vyloučení z provozu.

(2) Údržbu a opravy mostů (včetně násypových a zářezových svahů pod nimi) zabezpečuje vlastník (správce) mostu. Údržbu a opravy komunikace, vodního toku, nádrže, jiného objektu nebo území pod mostem (s výjimkou svahů), popř. cizího zařízení na mostě nebo pod ním zabezpečuje příslušný vlastník (správce) tohoto zařízení nebo území, a to vždy po dohodě s vlastníkem (správcem) mostu.

(3) Při údržbě a opravách mostu nesmí dojít ke znečištění prostoru pod mosty, zejména vodních toků a chráněného vodohospodářského území.

(4) Údržbu mostů tvoří souhrn prací, kterými se mosty a jejich vybavení udržují v řádném technickém, bezpečném a sjízdném stavu za všech povětrnostních a za běžných dopravních podmínek. Tato údržba se provádí průběžně po celý rok.

(5) Při opravě mostu se stavebními pracemi prováděnými podle schválené dokumentace odstraňují zjištěná poškození nebo vady.

(6) Bližší podrobnosti o údržbě a opravách mostů obsahuje doporučená ČSN 73 6221.

Platná ČSN 73 6221. Prohlídky mostů pozemních komunikací byla vydána v lednu 2018. Před ní existovaly dvě české technické normy stejného označení (tj. čísla i slovního názvu), které byly postupně zrušeny. Norma vydaná v červenci 1996 a zrušená k 1. 4. 2011; další byla vydána v březnu 2011 a zrušena k 1. 2. 2018.

Stavební úpravy komunikací a udržovací práce na nich, které vyžadují ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu, jsou uvedeny výčtem v §14 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce, které nevyžadují ohlášení, uvádí §15 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce nevyžadující ohlášení podrobněji specifikuje příloha vyhlášky č. 5 (viz výše) a příloha vyhlášky č. 6 (Plán a organizace zimní údržby) a č. 7 (Technologie zimní údržby).

1.2.3 Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, upravuje mj. podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto dráhách. Podle zákona o dráhách je

  • stavbou dráhy stavba cesty určené k pohybu drážních vozidel a stavba, která rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu bez ohledu, zda je v obvodu dráhy či nikoliv;
  • stavbou na dráze jsou všechny stavby a zařízení v obvodu dráhy, které nejsou stavbou dráhy, bez ohledu na účel, jemuž slouží.

Speciálním stavebním úřadem pro stavby dráhy a stavby na dráze je drážní správní úřad.

Vlastník dráhy je povinen zajistit údržbu a opravu dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost a umožnit styk dráhy s jinými drahami. Vlastník celostátní dráhy a regionální dráhy je dále povinen pečovat o rozvoj a modernizaci dráhy v rozsahu nezbytném pro zajištění dopravních potřeb státu a dopravní obslužnosti území kraje (zákon č. 266/1994 Sb., §20).

Technické podmínky a požadavky pro stavbu dráhy a stavby na dráze stanoví vyhláška č. 177/95 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, ve znění pozdějších předpisů. Přílohou vyhlášky je seznam 177 českých technických norem (ČSN, ČSN EN) a technických norem železnic (TNŽ); na jejichž požadavky a ustanovení se vyhláška ve svém textu odvolává, čímž je dána povinnost je respektovat a naplnit.

Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy používají termíny údržba a opravy, obnova, rozšíření dráhy, rekonstrukce nebo modernizace dráhy, blíže je však nedefinují.

1.2.4 Zákon o civilním letectví

Podle zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/91 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, leteckou stavbou je

a) stavba letiště a stavba v prostoru letiště,

b) stavba sloužící k zajištění letového provozu mimo prostor letiště.

Stavbami sloužícími k zajištění letového provozu mimo prostor letiště se rozumí stavby pro radiolokační, radionavigační, telekomunikační a radiokomunikační služby, leteckou meteorologickou a leteckou informační službu, pro službu pátrání a záchrany a denní, světelná a rádiová návěstidla.

Speciálním stavebním úřadem pro letecké stavby je Úřad pro civilní letectví. Úřad vydává kolaudační souhlas podle stavebního zákona na základě posouzení provozní způsobilosti letecké stavby z hlediska bezpečnosti leteckého provozu.

Provozováním letiště se rozumí také údržba a rozvoj letiště, v rozsahu a podle podmínek stanovených pro provozování letiště. Technické a provozní podmínky pro provozování letiště stanoví prováděcí předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 108/1997 Sb., kterou se provádí zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/91 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Technické a provozní podmínky jednotlivých druhů letišť jsou uvedeny v příloze č. 3 vyhlášky. Technické a provozní údaje o provozovaném letišti obsahuje tzv. letištní příručka. Obsahové náležitosti letištní příručky stanoví příloha č. 5 vyhlášky. Mezi tyto náležitosti letištní příručky patří mj. postupy a provádění údržby a stavebních prací na letišti.

Zákon o civilním letectví a jeho prováděcí předpisy používají termíny udržovací práce, pravidelná a mimořádná údržba, které ale blíže nedefinují.

2 DOKONČENÉ STAVBY V DAŇOVÝCH A ÚČETNÍCH PŘEDPISECH

Zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů) rozlišuje v souvislosti s užíváním dokončených staveb dvě kategorie nákladů:

a) Opravy, údržbu, udržování hmotného majetku, sloužící k dosažení zdanitelných příjmů, které jsou daňově uznatelným výdajem v tom zdaňovacím období (roce), kdy byly vynaloženy.

b) Technické zhodnocení hmotného majetku, které zvyšuje vstupní (zůstatkovou) cenu příslušného majetku ve zdaňovacím období, kdy bylo technické zhodnocení uvedeno do užívání, a do daňového základu vstupuje formou ročních daňových odpisů.

Zákon o dani z příjmů vymezuje v §33 technické zhodnocení majetku; pojem oprava, údržba nebo udržování tento zákon sice na několika místech používá, ale blíže nespecifikuje.

"§33

(1) Technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle §24 odst. 2 písm. zb).

(2) Rekonstrukcí se pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

(3) Modernizací se pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku."

Zákon o dani z příjmů ponechává na daňovém poplatníkovi, aby odlišil technické zhodnocení a opravy ve svém daňovém přiznání a případně prokázal správci daně (finančnímu úřadu) charakter výdajů, stav nemovitosti před úpravou a po úpravě. Z pohledu daňového poplatníka je výhodnější kategorie oprav; pro stát (správce daně) z hlediska daňových příjmů je výhodnější kategorie technického zhodnocení. Povinností daňového poplatníka je shromáždit důkazní prostředky pro zařazení výdajů do příslušné kategorie, správce daně tyto důkazní prostředky posoudí a rozhodne o zařazení do kategorie oprava nebo technické zhodnocení.

Termíny rekonstrukce a modernizace, které používá zákon o daních z příjmů, neznají předpisy stavebního práva. Termín technický parametr není definován v žádném daňovém, resp. účetním předpisu, nedefinuje jej vlastně žádný obecně závazný právní předpis. Slovník pojmů ve výstavbě (DOS M 01.01, vydalo IC ČKAIT, Praha 2000) definuje termín "technický parametr" následovně:

"Parametry jsou základní konstrukční, provozní, technické a jiné údaje, sloužící k určení charakteru procesu nebo produktu (díla, výrobku) a sloužící k jeho posuzování a hodnocení. Parametry jsou obvykle hodnoceny ve vztahu k určeným standardům (normám)."

Největší potíže způsobuje v praxi aplikace výkladu termínu rekonstrukce a modernizace na stavby (nemovitosti). Přitom se však přehlíží první část definice technického zhodnocení v §33 zákona o dani z příjmů: "Technickým zhodnocením se rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy ..." což je přesná terminologie stavebního zákona. Zákon o dani z příjmů tak u technického zhodnocení v případě nemovitostí jednoznačně odkazuje na stavební předpisy; za technické zhodnocení označuje změny dokončených staveb. Druhou část definice technického zhodnocení v §33 (rekonstrukce a modernizace) můžeme ponechat pro technické zhodnocení dalšího hmotného investičního majetku, (stroje, automobily, výpočetní technika aj.).

Zákon o dani z příjmu uvádí v §24 Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů mezi daňově odečitatelnými náklady také "výdaje (náklady) na dokončenou nástavbu, přístavbu a stavební úpravy, rekonstrukci a modernizaci jednotlivého majetku, které nejsou technickým zhodnocením podle §33 odst. 1" (§24 odst. 2 písm. zb). To jsou především výdaje nepřesahující stanovené limity pro technické zhodnocení podle §33.

Mezi daňově uznatelné náklady zahrnuje §24 také "výdaje (náklady), k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů". (§24 odst. 2 písm. p). Tato podmínka bude splněna např. u dodatečné tepelné izolace (dodatečné zateplení budovy je podle stavebního zákona stavební úpravou, tedy technickým zhodnocením hmotného majetku podle zákona o dani z příjmů), které vlastník budovy musí provést, pokud budova nesplňuje stanovené požadavky na energetickou náročnost podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, a podle prováděcí vyhlášky č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov. Zákon č. 406/2000 Sb., stanoví v §7 Snižování energetické náročnosti budov: „(1) V případě výstavby nové budovy je stavebník povinen plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu … (2) V případě větší změny dokončené budovy jsou stavebník, vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek povinni plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu …“.

K účetním předpisům patří také zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. Rezervy na opravy hmotného majetku se mohou vytvářet pouze na opravy, nikoliv na technické zhodnocení nebo udržování/ údržbu majetku. Zákon o rezervách pojem opravy hmotného majetku, udržovací práce, technického zhodnocení majetku blíže neurčuje; v praxi je pak obtížné rozhodnout, o jakou kategorii se jedná.

Oporou tu může být vyhláška MF ze dne 5.12.2002 č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, která stanoví v §47 odst. 2 písm. a):

"Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení. Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady, ..."

A v §47 odst. 4 najdeme vysvětlení technického zhodnocení:

„Technickým zhodnocením se rozumí zásahy do majetku uvedeného do užívání, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů, nebo rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku, včetně nástaveb, přístaveb a stavebních úprav, pokud vynaložené náklady dosáhnou ocenění určeného účetní jednotkou pro vykazování jednotlivého dlouhodobého majetku …“.

3 UDRŽOVÁNÍ, OPRAVY A STAVEBNÍ ÚPRAVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá ve svých ustanoveních (týkajících se např. bytového spoluvlastnictví, nájmu, zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu, smlouvy o dílo) termíny stavebního zákona. Vedle toho používá také termíny oprava, přestavba; rozlišuje běžnou údržbu a ostatní údržbu.

§1189

(1) Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.

§1172

(1) Má-li jednotka vzniknout nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou domu …

§1183

(1) Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě, přestavbě či jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup, pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby vody, plynu, tepla a jiných energií.

§2587

Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.“

Některé tyto pojmy vymezuje prováděcí předpis občanského zákoníku, kterým je nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu:

Vláda nařizuje k provedení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:

§1 Úvodní ustanovení

Toto nařízení vymezuje pojmy běžná údržba bytu a drobné opravy související s užíváním bytu.

§2 Běžná údržba bytu

Běžnou údržbou bytu se rozumí udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v §4 písm. g), kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým řízením.

§3 Drobné opravy bytu

Za drobné opravy se považují opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladů.

§4 Drobné opravy podle věcného vymezení

Podle věcného vymezení se za drobné opravy považují

a) opravy jednotlivých vrchních částí podlah, opravy podlahových krytin a výměny prahů a lišt,

b) opravy jednotlivých částí dveří a oken a jejich součástí, kování a klik, výměny zámků včetně elektronického otevírání vstupních dveří bytu a opravy kování, klik, rolet a žaluzií u oken zasahujících do vnitřního prostoru bytu,

c) opravy a výměny elektrických koncových zařízení a rozvodných zařízení, zejména vypínačů, zásuvek, jističů, zvonků, domácích telefonů, zásuvek rozvodů datových sítí, signálů analogového i digitálního televizního vysílání a výměny zdrojů světla v osvětlovacích tělesech, opravy zařízení pro příjem satelitního televizního vysílání, opravy audiovizuálních zařízení sloužících k otevírání vchodových dveří do domu, opravy řídicích jednotek a spínačů ventilace, klimatizace a centrálního vysavače, opravy elektronických systémů zabezpečení a automatických hlásičů pohybu,

d) výměny uzavíracích ventilů u rozvodu plynu s výjimkou hlavního uzávěru pro byt,

e) opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku,

f) opravy a certifikace bytových měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění a opravy a certifikace bytových vodoměrů teplé a studené vody, opravy hlásičů požáru a hlásičů kouře, opravy regulátorů prostorové teploty u systémů vytápění umožňujících individuální regulaci teploty,

g) opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní,

h) opravy kamen na pevná paliva, plyn a elektřinu, kouřovodů, kotlů etážového topení na elektřinu, kapalná a plynná paliva, kouřovodů a uzavíracích a regulačních armatur a ovládacích termostatů etážového topení; nepovažují se však za ně opravy radiátorů a rozvodů ústředního topení,

i) výměny drobných součástí předmětů uvedených v písmenech g) a h).

§5 Drobné opravy podle výše nákladů

Podle výše nákladů se za drobné opravy považují další opravy bytu a jeho vybavení a výměny jednotlivých předmětů nebo jejich součástí, které nejsou uvedeny v §4, jestliže náklad na jednu opravu nepřesáhne částku 1 000 Kč. Provádí-li se na téže věci několik oprav, které spolu souvisejí a časově na sebe navazují, je rozhodující součet nákladů na související opravy. Náklady na dopravu a jiné náklady spojené s opravou se do nákladů na tuto opravu nezapočítávají a hradí je nájemce.

§6 Roční limit nákladů

(1) Přesáhne-li součet nákladů za drobné opravy uvedené v §4 a 5 v kalendářním roce částku rovnající se 100 Kč/m2 podlahové plochy bytu, další opravy v daném kalendářním roce se nepovažují za drobné opravy.

(2) Podlahovou plochou bytu se pro účely tohoto nařízení rozumí součet podlahových ploch bytu a všech prostorů, které jsou s bytem užívány, a to i mimo byt, pokud jsou užívány výhradně nájemcem bytu; podlahová plocha sklepů, které nejsou místnostmi, a podlahová plocha balkonů, lodžií a teras se započítává pouze jednou polovinou.

§7 Účinnost

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2016.

4 UDRŽOVÁNÍ A ŽIVOTNOST STAVEB V PŘEDPISECH A DOKUMENTECH EVROPSKÉHO PRÁVA

Evropské právo je svou povahou fragmentární, to znamená, že nereguluje všechny oblasti práva. S přihlédnutím k různým zeměpisným, klimatickým, historickým a jiným podmínkám nereguluje stavební právo. Přesto se některé akty evropského práva dotýkají výstavby a stavebnictví nepřímo, ovšem velmi významně. Jedná se zejména o oblast volného pohybu stavebních výrobků na jednotném evropském trhu, energetických požadavků na budovy a oblast stavebních odpadů.

V případě stavebních výrobků je základním dokumentem evropského práva Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS.

Článek 2 Nařízení definuje:

  • stavební výrobek, jako výrobek nebo sestavu, které jsou vyrobeny a uvedeny na trh za účelem trvalého zabudování do stavby nebo její části a jejichž vlastnosti ovlivňují vlastnost stavby s ohledem na základní požadavky na stavby;
  • stavbu jako pozemní a inženýrské stavby;
  • životní cyklus (stavebního výrobku) jako po sobě následující a propojené fáze doby životnosti stavebního výrobku, od získání suroviny nebo vytvoření z přírodních zdrojů až po jeho konečnou likvidaci.

Sedm základních požadavků na stavby (viz kapitola Veřejný zájem) stanoví Nařízení v příloze č. 1. Úvodem se konstatuje:

„Stavby jako celek i jejich jednotlivé části musejí vyhovovat zamýšlenému použití, zejména s přihlédnutím k bezpečnosti a ochraně zdraví osob v průběhu celého životního cyklu staveb. Po dobu ekonomicky přiměřené životnosti musí stavby při běžné údržbě plnit tyto základní požadavky na stavby.“

Vydáním Nařízení byla zrušena Směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků, jejíž přílohou byly rovněž základní požadavky na stavby (první až šestý požadavek; sedmý požadavek byl připojen až v Nařízení 305/2011). Sdělením Komise 94/C62/01 bylo oznámeno vydání šesti interpretačních dokumentů ke Směrnici Rady 89/106/EHS, které dávaly konkrétní podobu šesti základním požadavkům.

Interpretační dokumenty konkretizují základní požadavky, sjednocují terminologii a technické podklady, případně uvádějí třídy nebo úrovně pro každý požadavek. Interpretační dokumenty sloužily jako podklad pro vypracování harmonizovaných evropských norem a řídících pokynů pro evropská technická schválení a pro uznání národních technických specifikací. Byť interpretační dokumenty vážou na již zrušenou evropskou směrnici o stavebních výrobcích, v praxi členských zemí EU se stále používají.

V interpretačních dokumentech je definována mj. stavba, údržba (stavby), běžná údržba (stavby) a životnost (stavby):

Stavby - pod stavbami se rozumí všechno, co bylo postavené nebo vzniklo ve stavebním procesu a je pevně spojené se zemí. Termín zahrnuje pozemní a inženýrské stavby. Stavby jsou např.: obytné budovy, průmyslové budovy, budovy pro obchod, administrativu, zdravotnictví, školství, volný čas a zemědělství, mosty, silnice a dálnice, železnice, potrubní sítě, stadiony, plavecké bazény, loděnice, nástupiště, doky, propustky, kanály, přehrady, věže, nádrže, tunely atd.

Údržba je řada preventivních a jiných opatření, prováděných na stavbě tak, aby po dobu své životnosti mohla stavba plnit všechny své funkce. Patří sem čištění, provozní údržba, natírání, opravy a výměna částí stavby, je-li nutná atd.

Běžná údržba obecně zahrnuje kontrolní prohlídky a provádí se v termínu, kdy náklady na zásah, který je nutno učinit, jsou přiměřené hodnotě příslušné části stavby s přihlédnutím k vyvolaným nákladům.

Životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků.

Ekonomicky přiměřená životnost předpokládá, že budou uvažována všechna příslušná hlediska, jako jsou:

  • náklady na návrh, stavbu a její užívání;
  • náklady vznikající z provozních překážek;
  • rizika a následky poruch stavby během její životnosti a náklady na pojištění k pokrytí těchto rizik;
  • plánovaná částečná obnova;
  • náklady na kontrolní prohlídky, údržbu, péči a opravy;
  • provozní a správní náklady;
  • odstranění;
  • hlediska životního prostředí.

Evropské energetické směrnice jsou transponovány do českého právního řádu zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, případně prováděcími předpisy tohoto zákona. Tento zákon rozumí:

  • větší změnou dokončené budovy - změnu dokončené budovy na více než 25 % celkové plochy obálky budovy;
  • podstatnou rekonstrukcí - změnu dokončené stavby, jejíž předpokládané náklady by přesáhly 50 % investičních nákladů na novou srovnatelnou stavbu;
  • celkovou energeticky vztažnou plochou - vnější půdorysná plocha všech prostorů s upravovaným vnitřním prostředím v celé budově, vymezená vnějšími povrchy konstrukcí obálky budovy;
  • obálkou budovy - soubor všech teplosměnných konstrukcí na systémové hranici celé budovy nebo zóny, které jsou vystaveny přilehlému prostředí, jež tvoří venkovní vzduch, přilehlá zemina, vnitřní vzduch v přilehlém nevytápěném prostoru, sousední nevytápěné budově nebo sousední zóně budovy vytápěné na nižší vnitřní návrhovou teplotu,
  • technickým systémem budovy - zařízení určené k vytápění, chlazení, větrání, úpravě vlhkosti vzduchu, přípravě teplé vody, osvětlení budovy nebo její ucelené části nebo pro kombinaci těchto účelů,

Nelze považovat za systémové, že energetické požadavky na budovy jsou v českém právu řešeny samostatně, mimo oblastí stavebního práva a mimo stavební kompetence a odbornosti.

5 PÉČE O STAVEBNÍ PAMÁTKY

Zvláštní pozornost je věnována v předpisech stavebního práva a v dalších právních předpisech ochraně a péči o stavební památky. Součástí právního pořádku České republiky je také Evropská úmluva o krajině (Sdělení č. 13/2005 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Sdělení č. 159/1991 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (Sdělení č. 99/2000 Sb. m. smluv). Podle těchto mezinárodních dokumentů je povinností každého státu zabezpečit označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím kulturního a přírodního dědictví nacházejícího se na jeho území. Státy jsou povinny zavést patřičné procedury dohledu včetně příslušných národních právních předpisů, omezit fyzické chátrání architektonického dědictví, předcházet znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků, poskytovat prostřednictvím veřejných úřadů finanční podporu na údržbu a restaurování architektonického dědictví na svém území. Chráněné statky mají být využívány s ohledem na potřeby současného života, státy mají podporovat adaptaci starých budov pro nové účely, je-li to vhodné. Státy přijmou opatření nutná k zajištění toho, aby důsledky zpřístupnění nemovitých památek, zvláště jakékoli stavební úpravy, neovlivnily negativně architektonický a historický charakter chráněných statků a jejich okolí. Státům se ukládá povinnost podporovat výuku různých povolání a řemeslných živností, spjatých s konzervací architektonického dědictví.

Integrovaná politika konzervace architektonického dědictví

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy zavazuje jednotlivé státy, které přijaly tuto úmluvu, přijmout integrovanou politiku konzervace, která:

1. stanovuje ochranu architektonického dědictví jako základní cíl plánování územního rozvoje města a venkova a zajišťuje ohled na tento požadavek ve všech fázích jak přípravy plánů výstavby, tak procesu schvalování prací;

2. podporuje programy restaurování a údržby architektonického dědictví;

3. učiní z konzervace, propagace a zhodnocování architektonického dědictví významný prvek kulturní politiky, politiky životního prostředí a územního plánování;

4. kdykoli je to možné, podpoří v rámci procesu územního plánování měst a venkova konzervaci a užívání určitých budov, jejichž vlastní význam by nebyl dostatečným důvodem k památkové ochraně, ale které jsou zajímavé z hlediska svého umístění v městském nebo venkovském prostředí a z hlediska kvality života;

5. podporuje užívání a rozvoj tradičních dovedností a materiálů jako nezbytných složek pro budoucnost architektonického dědictví.

5.1 STAVEBNÍ ZÁKON A PAMÁTKOVÁ PÉČE

Veřejný zájem na úseku památkové péče se zohledňuje v ustanoveních stavebního zákona na úseku územního plánování, při výkonu státního dozoru. Mezi dotčené orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů patří podle stavebního zákona orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecné úřady obcí s rozšířenou působností. Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče (Národní památkový ústav). Zvláštním právním předpisem na úseku památkové péče je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Stavební zákon rozumí veřejně prospěšným opatřením opatření nestavební povahy sloužící ke snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví, vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci (§2 odst. 1 písm. m)).

Nadřízený stavební úřad si může vyhradit pravomoc stavebního úřadu prvního stupně u jednotlivých technicky zvlášť obtížných nebo neobvyklých staveb nebo u opatření s rozsáhlejšími účinky na životní prostředí, kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu v jejich okolí (§17 odst. 1).

K cílům územního plánování patří ochrana a rozvíjení přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví (§18 odst. 4).

Úkolem územního plánování je zejména zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty (§19 odst. 1 písm. a)), uplatňovat poznatky zejména z oborů architektury, urbanismu, územního plánování a ekologie a památkové péče (§19 odst. 1 písm. o)).

Udržovací práce a stavební úpravy na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují vždy stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu (§103 odst. 1 písm. c) a d)).

Výjimky u rozhodnutí o změně využití území ani územního souhlasu nelze uplatnit pro území, a kterých se prokazatelně nalézají archeologické nálezy (§80 odst. 4).

U změny stavby, která je kulturní památkou, nelze použít zjednodušený postup podle §118 odst. 6 a 7).

Změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí (§119 odst. 1).

O povolení odstranění stavby se vede řízení, pokud se ohlášený záměr odstranit stavbu nebo terénní úpravy týká nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, památkové zóně nebo ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, a závazné stanovisko orgánu státní památkové péče stanoví podmínky pro provedení tohoto záměru (§128 odst. 6).

Stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby, která svým závadným stavem ohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob, a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li o stavbu, která je kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (§129 odst. 1 písm. a)).

Veřejným zájmem se rozumí mj. požadavek, aby stavba neohrožovala zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby (§132 odst. 2 písm. c)).

Stavební úřad může nařídit vlastníku stavby, stavebního pozemku nebo zastavěného stavebního pozemku nezbytné úpravy, jimiž se zajišťuje ochrana architektonického a archeologického dědictví (§137 odst. 1 písm. i)).

Provádí-li stavebník svépomocí změnu stavby, která je kulturní památkou, je povinen zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím (§160 odst. 4).

Práva k pozemkům a stavbám lze omezit, jde-li o ochranu archeologického dědictví (§170 odst. 1 písm. b)).

Dojde-li při postupu podle tohoto zákona nebo v souvislosti s tím k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody a zároveň učinit opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl poškozen nebo zničen, a práce v místě nálezu přerušit. Tuto povinnost může stavebník přenést smlouvou na stavebního podnikatele nebo na osobu zabezpečující přípravu stavby či provádějící jiné práce podle tohoto zákona. Stavební úřad v dohodě s příslušným dotčeným orgánem stanoví podmínky k zabezpečení zájmů státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny, popřípadě rozhodne o přerušení prací. (§176 odst. 1) Ministerstvo kultury může na návrh orgánu státní památkové péče nebo Archeologického ústavu Akademie věd České republiky rozhodnout, že se jedná o nález mimořádného významu, a z vlastního podnětu jej prohlásí za kulturní památku. (§176 odst. 4)

5.2 ZÁKON O DANI Z PŘÍJMŮ A KULTURNÍ PAMÁTKY

Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů jsou movité kulturní památky a soubory movitých kulturních památek hmotným majetkem vyloučeným z odpisování (§27 odst. 1 písm. e). U technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce (§29 odst. 3) se roční odpis stanoví ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny (§30 odst. 6) .

5.3 ZÁKON O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, rozumí státní památkovou péčí péči státu o kulturní památky Za kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury nemovité a movité věci pro jejich historickou, uměleckou, vědeckou a technickou hodnotu. Za národní kulturní památky prohlašuje vláda České republiky kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.

Zákon o státní památkové péči používá pro péči a zásahy do staveb, které jsou kulturními památkami, nacházejí se v památkové rezervaci nebo památkové zóně, případně v jejich ochranném pásmu, souhrnně termín obnova: "Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova") …" (§14 odst. 1).

Povinnosti při obnově kulturních památek ukládá jejich vlastníkům zákon o státní památkové péči v §14. Vlastník kulturní památky je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností; jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Vlastník nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

V závazném stanovisku se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru.

V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče, nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami, umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu.

Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky, popřípadě nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu.

Orgán státní památkové péče vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, maximálně o 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.

Projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, vlastník kulturní památky nebo projektant projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každé úrovni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu.

Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, mohou provádět fyzické osoby na základě povolení, vydaného podle zákona o státní památkové péči. Restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu.

Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace.

Vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, ukládá vlastníkovi kulturní památky povinnost zajistit včasnou přípravu a řádné provedení všech prací a jiných opatření potřebných k zabezpečení péče o kulturní památku, zejména:

a) dobrý technický stav a estetický vzhled kulturní památky,

b) vhodné a přiměřené užívání kulturní památky,

c) příznivé prostředí kulturní památky, popřípadě jejího přemístění na jiné vhodné místo.

Podle vyhlášky č. 66/1988 Sb., se jinou úpravou kulturní památky podle §14 odst. 1 zákona o státní památkové péči rozumí modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, dále nástavba či přístavba. V souvislosti s obnovou může dojít i ke změně funkce využití kulturní památky, pokud se touto změnou docílí vhodnějšího uplatnění jejích kulturně společenských hodnot.

Závazné stanovisko vydané orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle stavebního zákona, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Pokud je závazné stanovisko vydáno ve věci, o které rozhoduje stavební úřad, je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem.

5.4 MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY ICOMOS

Mezinárodní rada pro památky a sídla (International Council of Monuments and Sites – ICOMOS) je nevládní organizací a poradním orgánem UNESCO v oblasti kulturního dědictví. V České republice působí Český národní komitét ICOMOS.

Mezinárodní rada pro památky a sídla se zabývá otázkami teorie a praxe památkové péče, ochranou, konzervací, restaurováním a prezentací nemovitých kulturních památek a sídel. Zpravidla na svých generálních shromážděních, konaných každé tři roky, přijímá mezinárodní dokumenty památkové ochrany (mezinárodní charty), upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro praxi v ochraně památek v členských zemích. Mj. jsou v nich vysvětlovány principy a definovány základní pojmy v oblasti péče o nemovité kulturní památky.

K mezinárodním dokumentům ICOMOS o ochraně kulturního dědictví patří mj.:

  • Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel, Benátky 1964
  • Mezinárodní charta pro záchranu historických měst, Washington 1987
  • Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví, Mexiko 1999
  • Principy impregnace historických dřevěných konstrukcí, Mexiko 1999
  • Dokument o autenticitě, Nara (Japonsko) 1994
  • Charta ICOMOS – Principy posuzování, konzervace a restaurování architektonického dědictví, Victoria Falls (Zimbabwe) 2003
  • Burrská charta (Charta Australského národního komitétu ICOMOS) pro místa kulturního významu, Burra (Jižní Austrálie) 1999

Ve výkladu vybraných pojmů z oblasti péče o stavební památky a stavební fond obecně v kap. 6 je přihlédnuto také k obsahu těchto dokumentů.

Pojem historické památky (historic monument) v dokumentech ICOMOS zahrnuje architektonické dílo buď osamocené, nebo městské či venkovské sídlo, které podává svědectví o svébytné civilizaci, historickém vývoji nebo události. Konzervace a restaurování památek představuje disciplinu, která s využitím vědy a techniky chce přispět ke studiu a k záchraně historických památek. Zachování památky podpoří určení jejího dalšího využití. Tato užitná funkce památky nesmí narušit její památnou hodnotu.

Ochrana/zachování památky (preservation) znamená udržování její materiální podstaty ve stávajícím stavu a zpomalování jejího chátrání. Je třeba vzít v úvahu, že jednotlivé památky a sídla se během času mění různou rychlostí. Nové stavební práce lze provádět jen tehdy, je-li jejich účelem ochrana materiální podstaty památky, např. stabilizace.

Konzervace památky (conservation) znamená především soustavné provádění její údržby. Zahrnuje zachování původního prostředí památky a jejího měřítka. Konzervace je založena na šetrném přístupu k památce. Je prováděna na základě respektování existující materiální podstaty, způsobu užívání, vztahů mezi lidmi a památkou a jejího významu.

Příklad: Stopy přístavků, přestaveb a předchozích zásahů do materiální podstaty památky jsou svědectvím jejího historického vývoje a užívání. Konzervace musí usnadňovat nikoliv ztěžovat jejich pochopení.

Údržba (maintenance) je základem konzervace a znamená soustavnou ochrannou péči o stavební konstrukci (fabric) a rámec památky/lokality. Údržbu je nutno odlišit od opravy (repair). Oprava zahrnuje restaurování a rekonstrukci.

Příklad: Uvedené rozlišení znamená např. v případě střešního okapu: údržbou jsou pravidelné prohlídky a čištění žlabů; opravou znamenající restaurování je navrácení vyvrácených žlabů na původní místo; opravou znamenající rekonstrukci je výměna zničených žlabů.

Restaurování památky znamená navrácení stávající materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb, nebo sestavením dochovaných částí bez použití nepůvodních materiálů. Je vhodné pouze tehdy, existuje-li ověřené svědectví o dřívějším stavu materiální podstaty památky.

Restaurování (restoration) má zachovat a zdůraznit její výjimečný charakter. Je založeno na respektování podstaty památky a autentických dokumentů. Odhaluje a zachovává estetické a historické hodnoty památky. Zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. Vlastnímu restaurování musí předcházet, resp. je doprovázet historický (archeologický) průzkum. Jestliže se tradiční techniky ukáží jako nedostatečné, je možné provést zabezpečení památky moderními konzervačními a stavebními technikami, jejichž účinnost byla vědecky prokázána a prakticky vyzkoušena a ověřena.

Cílem restaurování nemá být dosažení jednoty stylu; respektovány mají být hodnotné přínosy různých dob, které přispěly k budování památky. Jestliže budova vykazuje více na sebe navrstvených slohů, pak návrat ke stavu ukrytému uvnitř památky je možno provést jen výjimečně, za podmínek, že odstraňované prvky nemají historickou hodnotu a že původní kompozice je dokladem vysoké historické, archeologické nebo estetické hodnoty.

Rekonstrukce památky (reconstruction) znamená, podobně jako restaurace, navrácení do známého předchozího stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty památky zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Mohou to být např. historické materiály, získané z odpadu z jiných památek.

Rekonstrukce je vhodná pouze tam, kde je památka neúplná v důsledku poškození nebo přestavby a kde je dostatek průkazných podkladů pro reprodukci dřívějšího stavu materiální podstaty památky. Rekonstrukce musí být rozeznatelná při podrobné prohlídce památky.

Adaptace památky (adaptation) znamená úpravu památky pro stávající nebo navrhované využití. Adaptace je přijatelná pouze tam, kde má minimální dopad na kulturní význam památky. Adaptace může např. zahrnovat montáž nových instalací, nebo úpravy potřebné k ochraně památky.

Konzervační a restaurátorské práce musí být vždy doprovázeny vyhotovením přesné dokumentace ve formě zpráv doprovázených kresbami a fotografiemi. Ve zprávách musí být zachyceny všechny fáze průzkumných, konsolidačních, rekompozičních a integračních prací, všechny prvky technické a tvaroslovné povahy, zjištěné v průběhu prací.

Slučitelné užívání (compatible use) znamená užívání, které respektuje kulturní význam památky. Slučitelné užívání znamená žádné nebo jen minimální ovlivnění kulturního významu památky.

Památka je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna. Přemístění celé nebo části památky připadá v úvahu jen tehdy, kdy to vyžaduje záchrana památky. Sochařské, malířské a jiné prvky výzdoby, tvořící nedílnou součást památky, mohou být od ní odděleny jen tehdy, kdy toto opatření představuje jediný prostředek, který je schopen zaručit jejich zachování.

Nové stavby, jako např. přístavby k památce, mohou být přijatelné pouze tam, kde nedeformují její kulturní význam, nesnižují její interpretaci a hodnocení. Umístění, hmota, tvar, měřítko, povaha, barva, textura a materiál nové přístavby by měl být podobný materiální podstatě památky, je však třeba se vyhnout napodobeninám (imitacím). Nové stavby musí být na první pohled rozeznatelné.

Pro ochranu památek by měly být vyčleněny dostatečné zdroje. Nejlepší ochrana je často spojena s minimálními pracemi a může být finančně nenáročná.

6 VÝKLAD ZÁKLADNÍ POJMŮ Z OBLASTI PÉČE O STAVEBNÍ FOND

Uvádíme dále výklad často frekventovaných výrazů v technické teorii a praxi péče o stavení fond, zejména v oblasti péče o stavební památky. Ve výkladu je přihlédnuto k historickému vzniku, vývoji a kontextu při užívání jednotlivých termínů. Jak z výkladu vyplývá, většina termínů byla používána nejdříve v oblasti péče o stavební památky, později se jejich užití rozšířilo obecně na udržování a úpravy staveb.

Adaptace

Z latinského adaptatio – přizpůsobení. Přizpůsobení, úprava stavby k jinému lepšímu účelu. Úprava, přestavba a dostavba starší budovy při zachování její podstaty.

Anastylóza

Z řeckého anastylosis – opětné zvednutí sloupu. Původně obnovení antického chrámu tím, že byly znovu vztyčeny rozvalené sloupy. Později obecně obnova zřícené stavby sestavením zachovalých částí a článků.

Architektonické dědictví

Podle Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sbírky mezinárodních smluv) se architektonickým dědictvím rozumí následující nemovité statky:

1. památky: všechny budovy a konstrukce pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, včetně jejich vestavěného zařízení a výbavy,

2. architektonické soubory: homogenní skupiny městských nebo venkovských budov pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, které jsou navzájem dostatečně spojité, aby představovaly topograficky vymezitelné jednotky,

3. místa: kombinovaná díla člověka a přírody, jimiž jsou oblasti částečně zastavěné a dostatečně charakteristické a homogenní, aby byly topograficky vymezitelnými jednotkami, která jsou pozoruhodná svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem.

Asanace

Z latinského sanatio – ozdravění. Ozdravění domovního bloku, městské čtvrti apod. zbouráním zdravotně závadných staveb, uvolnění širšího území od nevhodných, hygienicky, komunikačně či jinak nevyhovujících staveb.

Konverze

Přeměna, změna, obrat. Ve stavebnictví přestavba spojená se změnou účelu stavby (např. průmyslové budovy na společenské a kulturní centrum, obchodního domu na bytový dům).

Konzervace

Z latinského conservo – zachovat, uchovat, uchránit. Odborné zajištění stavby (památky) před chátráním a rozpadem, aniž se mění (jako je tomu např. při restaurování nebo rekonstrukci), doplňuje nebo rekonstruuje stav, v jakém se dochovala.

Modernizace

Podle zákona o dani z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je modernizace technickým zhodnocením hmotného investičního majetku. Pro účely zákona o dani z příjmů se modernizací rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.

Přizpůsobení nejnovějším potřebám a požadavkům. Stavební zásahy, které odstraňují morální opotřebení staveb, při nichž se nemění hmotová a prostorová skladba a účel stavby. Zlepšení původního stavu podle současných požadavků na kvalitu (např. bydlení), zvýšení vybavenosti, zlepšení funkčních a užitkových vlastností stavby. Při modernizaci se používají nová technická, technologická a materiálová řešení, odpovídající současnému stupni poznání a technického rozvoje.

V teorii inovací představuje modernizace pátý stupeň inovace (nová varianta produktu modernizací dílčích funkcí); viz kap. 8 Inovační řády.

Reanimace

Z latinského re - znovu, opět; animace – oživit, vdechnout život. Postup při rekonstrukci stavební památky, jímž získá novou funkci, nový účel (např. úprava klášterního ambitu na galerii).

Regenerace

Z latinského regenerare – znovu zrodit, obrodit. Obnovení původního stavu. Ve výstavbě zásah do stavebního fondu, který nemění hmotové a prostorové poměry v obraze města. V památkové péči dlouhodobý proces stálého udržování památky ve stavu, který odpovídá soudobým podmínkám (technickým, společenským, hospodářským). V teorii inovací (viz. kap. 8) představuje regenerace nultý stupeň, tj. "obnovu původních kvalit odstraněním závad".

Rehabilitace

Z latinského re - znovu, opět, habere – udržet. Navrácení, obnovení (cti, práv, postavení). V památkové péči úprava památky, která ji všestranně zhodnocuje (esteticky, funkčně, technicky apod.).

Rekonstrukce

Z latinského reconstructio – znovuzřízení.

Podle zákona o dani z příjmů se rekonstrukcí pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

Ve výstavbě původně obnova měst v oblastech zničených přírodními katastrofami nebo válečnými událostmi, prováděná buď způsobem vracejícím městu původní podobu, nebo novou výstavbou odlišnou ve struktuře, uliční síti apod. a jen částečně využívající hodnotné stavby a technická zařízení. V péči stavební fond navrácení do známého původního stavu, kterým se docílí obnovení funkčnosti alespoň v rozsahu, pro který byla stavba postavena.

V památkové péči způsob obnovy stavební památky, navrácení do známého původního stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Základními metodami rekonstrukce stavební památky je analytická a syntetická metoda. V 19. století byla rozšířena (v současné době odmítaná) puristická metoda. Rozlišuje se rekonstrukce exaktní (podle doloženého stavu – vrácení částí stavby na ověřené původní místo); rekonstrukce analogická (na základě analogie s jinými, typově, časově aj. blízkými stavbami); rekonstrukce hypotetická (na základě vědecky podložené hypotézy); rekonstrukce náznaková (doplňuje chybějící části památky jejich náznakem).

V teorii inovací představuje rekonstrukce šestý stupeň, tj. "novou generaci produktu, jeho úplnou rekonstrukcí při zachování původní koncepce".

Rekultivace

Opětná kultivace zanedbané, poškozené půdy. Uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. Postup, vedoucí k opětovnému využití devastované plochy k produkčním účelům. Rekultivují se nejčastěji haldy, výsypky, lomy, odkaliště, skládky odpadu, kontaminované půdy.

Renovace

Z latinského renovo – obnovit. Úplná obnova poškozené, zchátralé stavby do původního stavu. Na renovovaných stavebních památkách byla obnova často připomenuta nápisem RENOVATUM (obnoveno) s připojeným letopočtem.

Restaurace, restaurování

Z latinského restaurare – opět vystavět, obnovit. V památkové péči navrácení materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb nebo sestavením stávajících součástí bez použití nepůvodních materiálů.

Restituce

Z latinského restiture – znovu zřídit, uvést do původního stavu. V majetkovém právu vydání majetku nebo poskytnutí náhrady původním vlastníkům. V památkové péči způsob obnovy památky, jímž se stavba vrací do původní podoby odstraněním všech pozdějších zásahů, změn a doplňků (uvolnění dodatečně zazděného podloubí apod.).

Resuscitace

Z latinského resuscitare – znovu rozdmýchat, znovu oživit. V památkové péči proces v rámci rekonstrukce stavební památky, jímž se památka vrací po stadiu nevhodného užívání k původní funkci.

Revitalizace

Z latinského re - znovu, vitalis – životní, tedy znovuoživení. Uvádění do stavu, který by přinášel užitek, např. revitalizace krajiny, hospodářského života, továrního prostoru. V památkové péči postup, kterým se zanedbaná památka vrací do života s původní funkcí. V ochraně životního prostředí soubor opatření vedoucích k obnovení nebo k nápravě přirozených funkcí člověkem poškozených ekosystémů, společenstev, stanovišť, krajinných celků. Používá se nejčastěji ve spojení s nápravou režimu toků a částí jejich povodí. Revitalizace je také odstranění příčin degradace prostředí, odstraňování nevhodné vegetace či dosadba vegetace původní a návrat původního typu obhospodařování.

Sanace

Ve stavebnictví ozdravění, zlepšení hygienických a životních podmínek stavby. Termín frekventovaný koncem 19. a začátkem 20. století (viz asanace); nyní používaný ve spojeních sanace betonových konstrukcí, sanační malty. Jeho používání se rozšiřuje vlivem němčiny, kde výraz Sanierung zahrnuje nejrůznější procesy zásahů do dokončené stavby.

Substituce

Z latinského substitutio – náhrada, zastoupení, změna. Odborný zásah v rámci památkové péče, kterým se chybějící část památky (popř. celá památka) nahradí stavbou hmotově novou, ale stejného vzhledu. Substituce se v památkové péči považuje za krajní možnost, oprávněnou pouze v případě nenapravitelně narušené nebo tektonicky ohrožené konstrukce.

7 ŽIVOTNOST STAVEB

Významným faktorem v péči o stavební fond je životnost staveb. Právní předpisy tento termín užívají, ale nedefinují jej. Životnost (obecně) je časový úsek, po který výrobek, zařízení nebo stavba může vykonávat stanovenou funkci. V kap. 4 je uvedena definice životnosti podle interpretačních dokumentů, které konkretizují základní požadavky na stavby (životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků). Ve stavební teorii a praxi je rozlišovány různé druhy životnosti, zejména:

Technická životnost (také fyzická životnost) – doba od začátku užívání stavby až do okamžiku, kdy stavba technicky ztratí schopnost plnit svou funkci při zohlednění podmínek užívání. K fyzickému opotřebení stavby dochází vlivem působení fyzických procesů na stavební konstrukce, konstrukční prvky a materiály.

Morální životnost – doba od začátku užívání stavby až do chvíle, kdy při změně standardu požadovaného uživatelem není efektivní stavební úprava, ale je ekonomicky účelná náhrada novou stavbou. Morální opotřebení stavby je ztráta hodnoty stavby vlivem postupujícího technického pokroku, změny životního stylu uživatelů.

Ekonomická životnost – časový úsek, po kterou je stavba schopna efektivně plnit svou funkci při zohlednění nákladů na její provoz, užívání a udržování.

Zbytková životnost – zbývající čas pro užívání stavby, limitovaný technickým stavem jejích rozhodujících konstrukčních část

Návrhová životnost – teoretická (předpokládaná) životnost uvažovaná v návrhu stavby, v projektové studii, technické normě nebo jiném dokumentu, stanovená metodou výpočtu ze životnosti jednotlivých částí stavby. Předpokládaná doba, po kterou má být stavba používána k navrženému účelu při běžné údržbě.

Porucha stavební konstrukce – změna konstrukce proti původnímu stavu, která zhoršuje její spolehlivost, případně snižuje její bezpečnost, předpokládanou ekonomickou životnost, užitnou jakost apod. Porucha stavební konstrukce má technické důsledky.

Vada konstrukce – nedostatek konstrukce, způsobený chybným návrhem nebo provedením. Vada konstrukce má technické i právní důsledky.

Závada – stav určité části zařízení, který není změnou proti původnímu stavu, ale vznikl nevhodným či nedokonalým provedením, nebo vyplývá z přehodnocení stavby, konstrukce nebo prvku podle v současnosti platných předpisů a norem.

Předpokládanou životnost staveb uvádí např. vyhláška č. 441/2013 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 21 vyhlášky Opotřebení staveb. Předpokládaná životnost při běžné údržbě činí zpravidla u budov, hal, rodinných domů, rekreačních chalup a rekreačních domků se zděnými, betonovými a ocelovými svislými nosnými konstrukcemi 100 let; u ostatních druhů konstrukcí 80 let a méně, zděných rekreačních chat 80 let, u dřevěných rekreačních chat 60 let, u inženýrských a speciálních pozemních staveb 50 až 100 let podle druhu konstrukce. V tabulkových přehledech uvádí vyhláška podrobně předpokládanou životnost prvků venkovního vybavení; stavebních konstrukcí a vybavení (např. svislé konstrukce 80 - 200 let, střešní krytina 40 - 80 let, vnitřní keramické obklady 80 – 200 let, elektroinstalace 25 - 50 let).

Jiným vyjádřením předpokládané životnosti staveb je metodika odpisování hmotného majetku podle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Paragraf 30 zákona o dani z příjmů stanoví roční odpisové sazby pro odpisové skupiny 1 až 6. Zatřídění hmotného majetku do odpisových skupin je uvedeno v příloze č. 1 zákona o dani z příjmů. Stavby a jejich části jsou zařazeny do odpisové skupiny 3 až 6, to znamená, že se odepisují po dobu 10 až 40 let. Stanovení odpisové doby nesouvisí s reálnou životností stavby.

Životní cyklus stavby – časové období zahrnující přípravu a pořízení stavby, její provoz a užívání i její demolici.

8 INOVAČNÍ ŘÁDY

Terminologii změn, které probíhají během životního cyklu stavby, můžeme porovnat s terminologií inovačních řádů. Teorie inovačních řádů se uplatňuje především v oblasti ekonomiky a managementu změny, úzce souvisí také s projektovým řízením (Project management), které nachází uplatnění zejména při řízení (managementu) stavebních projektů.

Ve struktuře výrobní organizace probíhají změny v oblasti technické, technologické, ekonomické či organizační, které ve svém důsledku ovlivňují kvantitu či kvalitu výsledku výrobního procesu. Základem řízení (managementu) změn výrobní organizace je teorie inovací. Klasik v oblasti teorie inovací, Joseph Alois Schumpeter (1883 – 1950), moravský rodák, rakouský ekonom a profesor Harvardské univerzity, označuje inovace za podstatu ekonomického vývoje tržních ekonomik, za ekonomicky aplikovanou invenci. Definoval inovaci jako každou změnu v organismu firmy, která vede k novému stavu. Inovace narušují existující rovnováhu a opět ji navozují, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Kvalitativní změny v podobě inovací jako důsledek aktivit podnikatele mají závažné důsledky pro celou ekonomiku, neboť předurčují cyklický vývoj. Inovace je klíčem k úspěchu vnější podnikatelské činnosti (u zákazníka); hlavním zdrojem inovační aktivity je vnitřní podnikatelská činnost.

Změna/inovace je pozitivní nebo negativní kvantitativní či kvalitativní posun prvků ekonomického organismu nebo vztahů mezi nimi. Klasifikace intenzity inovační změny, počínaje dílčími kvantitativními změnami a konče výraznými změna kvality, je vyjádřena v inovačních řádech. Původních pět inovačních řádů J. A. Schumpetera bylo později (v 60. letech 20. století) rozšířeno na sedm; dnes se uvádí devět inovačních řádů, plus nulový řád a jeden záporný řád (viz následující tabulka)

Inovační řády

Řád
Označení
Obsah změny
Příklad
-1
Degenerace
Úbytek vlastností, snížení kvality
Opotřebení
0
Regenerace
Obnova původní kvality, prostá organizační změna
Údržba, opravy, prostá výměna opotřebovaného zařízení
Inovace nižšího řádu – kvantitativní inovace – racionalizace
1
Změna kvantity
Prostá kvantitativní změna zdrojů, změna četnosti faktorů
Změna počtu pracovníků, fúze podniků
2
Změna intenzity
Zachovává se kvalita a organizační uspořádání, mění se rychlost operací
Zvýšení posunu pásu ve výrobě
3
Reorganizace
Inovace organizační povahy, nové uspořádání výrobního procesu, nová dělba činností
Přesuny v rozložení operací
4
Kvalitativní adaptace
Adaptace výrobních faktorů, úprava konstrukce, struktury výrobku, aby lépe vyhovovala používaným materiálům, výrobním zařízením, kvalifikaci lidí
Zlepšení technologičnosti konstrukce
Inovace vyššího řádu – kvalitativní inovace
5
Nová varianta produktu modernizací dílčích funkcí
Přechod k výrobě/užití výrobku, který se od jemu nejblíže příbuzných liší změnou jedné nebo několika funkčních vlastností. Nová varianta zachovává původní konstrukční řešení, společné s jinými variantami jedné generace
Nižší spotřeba energie, vyšší rychlost, vyšší stupeň spolehlivosti, větší odolnost pro opotřebení, uplatnění módního tvaru nebo barvy výrobku
6
Nová generace produktu jeho úplnou rekonstrukcí
Nové konstrukční řešení pracovních a obslužných funkcí produktu, rozhodných pro uživatele, při zachování konstrukční koncepce
Stroj vybavený elektronikou
7
Nový druh
Nová konstrukční koncepce produktu při zachování původního technologického principu (kterým je např. princip výroby tkanin)
Tryskový tkací stroj je novým dru-hem tkacího stroje, s nímž má společný technologický princip tkaní
8
Nový rod
Realizace nového technologického principu s využitím poznatků vědy.
K nejstarším technologickým principům patří např. princip tkaní textilií, tavení kovů, soustružení, vaření piva, pečení chleba, výroba keramiky, stavba budov z kamene a cihel
K novým technologickým principům, a tím k novým rodům produktů patří např. využití optiky, výroba papíru, porcelánu, zpracování přírodního hedvábí, výroba netkané textilie, využití páry jako zdroje energie, využití elektrické energie
Technologický převrat – mikrotechnologie
9
Nový kmen
Všechny dřívější technologické principy náleží do společného kmene makrotechnologií, založeném na vnějším působení člověka na přírodu. Novým kmenem mikrotechnologií vstoupila lidská činnost do vnitřní struktury neživé a živé hmoty
Tranzistory, objev struktury dědičné informace a genová manipulace, mikro a nanotechnologie

Nultý až čtvrtý řád se obvykle řeší jednoduchými projekty organizačními a technologickými. Řád čtvrtý až šestý již může vyžadovat projekty speciální. Řešení inovací šestého až osmého řádu předpokládá komplexní projekty. Šestý a zejména sedmý a osmý řád inovace obvykle vyvolává vznik dalších navazujících inovací, které společně vytvářejí tzv. komplexní inovaci.

9 TECHNICKÉ NORMY

K obvyklé struktuře českých technických norem (ČSN, ČSN EN, ČSN EN ISO) patří pravidelně samostatná kapitola nazvaná "Termíny a definice", u starších ČSN "Názvosloví", uvádějící definice (výklad) pojmů používaných v textu technické normy. U přejímaných evropských nebo mezinárodních technických norem (ČSN EN, ČSN EN ISO) jde o překlad definic z angličtiny. Definice a používání pojmů v českých technických normách nepředstavují sjednocený, vzájemně provázaný systém (na rozdíl např. od Velké Británie, kde existuje samostatná skupina stavebních terminologických norem), takže se můžeme setkat s použitím stejného pojmu ve více technických normách s odlišným významem.

Problém dále komplikují překlady z angličtiny, k nimž dochází při přebírání evropských a mezinárodních norem. Doslovné překlady jednotlivých termínů pak mění často smysl věty či celého požadavku.

V českých technických normách je definována řada pojmů z oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb. Dále uvádíme z tohoto pohledu výběr nejdůležitějších ČSN, v nich používaných pojmů a jejich definic. Připomínáme, že podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejsou české technické normy závazné.

Odborné názvosloví je velmi podrobné u technických norem v oblasti pozemních komunikací a mostů na pozemních komunikacích. U nové ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí jsou definice pojmů (např. modernizace) v rozporu s definicemi a použitím těchto pojmů v právních předpisech a technické praxi; uvádíme je pro doplnění celkového přehledu terminologie v oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb.

ČSN 73 6100:2008 Názvosloví silničních komunikací - Část 1: Základní názvosloví

Oprava – soubor prací neinvestičního charakteru, kterými se na silniční komunikaci odstraňují vady a nedostatky uvedením do původního stavu, nebo se zlepšují její parametry

Údržba – soubor prací, kterými se silniční komunikace udržuje v techniky a provozně vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek. Činnost údržby silničních komunikací zahrnuje stavební údržbu, nestavební údržbu a zimní údržbu.

Stavební údržba – údržba, při které se odstraňují během celého roku následky vlivu provozu na pozemních komunikacích, přírodních vlivů, opotřebení a stárnutí silniční komunikace a jejího vybavení. Podle časového provedení a účelu se stavební údržba člení na preventivní údržbu a následnou údržbu; podle rozsahu prací se rozeznává běžná údržba a souvislá údržba.

Běžná údržba – stavební údržba zahrnující drobné, lokálně vymezené údržbové práce.

Souvislá údržba – stavební údržba zahrnující údržbové práce v ucelených úsecích.

Čištění – činnost údržby, kterou se ze silniční komunikace odstraňuje znečištění zhoršující stav komunikace z hlediska bezpečnosti silničního provozu na pozemních komunikacích, hygienických podmínek a estetického vzhledu.

Zimní údržba – činnost pro zmírňování závad ve sjízdnosti, případně schůdnosti, vznikající povětrnostními vlivy a podmínkami za zimních situací

Nestavební údržba – údržba pozemní komunikace nestavební povahy včetně jejích součástí a příslušenství.

Údržba stavebního objektu – činnost, zajišťující řádný stavební stav vymezené části pozemní komunikace a jejích součástí.

Rekonstrukce – oprava pozemní komunikace a její součásti, při které dochází k výměně její konstrukce

Rekonstrukce asfaltového krytu – souvislá výměna asfaltového krytu vozovky s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev.

Rekonstrukce cementobetonového krytu – souvislá výměna krytu vozovky (betonových desek) novým cementobetonovým nebo asfaltovým krytem s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev nebo podloží.

Oprava vozovky s CB krytem – stavební operace:

a) lokálního charakteru uskutečněná na části desky nebo na omezeném počtu desek (obvykle menším než 10 v souvislém sledu), jejímž cílem je odstranění poruch vozovky a prodloužení její doby životnosti,

b) velkoplošného charakteru, jejímž cílem je zlepšení povrchových vlastností krytu vozovky technologiemi, jejichž tloušťka je menší než tloušťka zesílení (obvykle Ł 30 mm).

Oprava asfaltového krytu – oprava krytu pozemní komunikace pro zajištění sjízdnosti a zlepšení stavebního stavu.

ČSN 73 6221:2018 Prohlídky mostů pozemních komunikací

Údržba mostů – údržbu mostu tvoří souhrn prací neinvestičního charakteru, kterými se most udržuje v řádném technickém stavu tak, aby byla za všech klimatických a běžných dopravních podmínek zajištěna jeho spolehlivost a bezpečnost provozu. Údržba mostu zahrnuje také provádění prohlídek podle této normy a drobné úpravy zajišťující řádný technický stav mostu, včetně jeho vybavení. Údržba mostu se provádí průběžně po celý rok (letní i zimní) a zahrnuje rovněž úseky silnice před a za mostem (předpolí mostu) do vzdálenosti stanovené podle uspořádání mostu a skutečných poměrů na převáděné komunikaci (až 100 m od mostního závěru). Z hlediska druhů údržby se rozeznává:

  • nestavební údržba zahrnující nestavební práce, čištění a kontrolu mostu;
  • stavební údržba zahrnující stavební práce malého rozsahu.

Nestavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

  • pravidelné čištění (ometání, oškrabání, ostříkání) povrchu vozovek, krajnic, zvýšených proužků, odrazných obrubníků, chodníků, záchytného systému (svodidla, zábradlí), průběžných dělících pásů a dopravního značení;
  • pravidelné čištění odvodňovacích zařízení (odvodňovačů, svodů odvodnění, žlabů apod.), skluzů odvodnění u křídel a šachet kanalizace zasahujících do prostoru mostu;
  • pravidelné čištění povrchu říms a nosné konstrukce;
  • pravidelné čištění nosných konstrukcí, zejména detailů, kde se hromadí nečistota, přičemž zvláštní pozornost je nutno věnovat styčníkům ocelových a dřevěných konstrukcí a oblasti podporových příčníků;
  • pravidelné čištění ložisek a údržba ocelových ložisek (promazání) – vždy po dvou letech provozu;
  • pravidelné čištění mostních závěrů a dotahování šroubů upevnění;
  • čištění šachet a stavebního zařízení sdělovacího vedení náležících k převáděné komunikaci;
  • čištění a kontrola zařízení proti dotyku;
  • odstraňování uchycené vegetace ze všech částí mostu;
  • odstraňování usazenin a naplavenin v korytě pod mostem, včetně čištění dlažby a odstranění vegetace v prostoru pod mostem i v jeho blízkosti (provádí vlastník/správce příslušného toku);4)
  • čištění a kontrola zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
  • odstraňování sněhu a náledí (zimní údržba);
  • očištění mostu od posypových prostředků po zimním období.

Stavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

  • vysprávky krytu vozovek, chodníků a tramvajových tratí, obnova těsnění spár ve vozovce, podél mostních závěrů a na římsách;
  • povrchové úpravy neporušeného záchytného zařízení (nátěry, omítky);
  • opravy záchytného zařízení;
  • obnova vodorovného dopravního značení a svislých dopravních značek, včetně tabulky s označením letopočtu;
  • oprava osvětlovacích těles, elektrických rozvodů, zabezpečovacího systému uvnitř mostu a jejich udržování v provozu;
  • spárování zdiva;
  • vysprávky omítek a krycích vrstev výztuže;
  • vyplňování dutin ve zdivu podpěr a kleneb;
  • pravidelné dotahování šroubových a svorníkových spojů (nejedná se o vysokopevnostní šrouby);
  • pravidelné dorážení skob, klínů a trnů, dotahování závlaček;
  • obnova ochranných nátěrů a povlaků betonových a ocelových konstrukcí a částí mostu, provádění impregnačních nátěrů dřevěných konstrukcí;
  • oprava a/nebo výměna dřevěných mostin;
  • oprava a/nebo výměna protikouřových a protidotykových zábran a/nebo jejich částí, popř. krycích izolačních zábran;
  • oprava a/nebo výměna zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
  • vysprávky odláždění svahů (obsypaných podpěr, křídel a svahů pod mostem);
  • údržba ochranného zařízení proti bludným proudům;
  • opravy opevnění a ochranných zařízení spodní stavby (ledolamy, ochrany proti nárazu, apod.), oprava povrchů poškozených klimatickými vlivy.

Oprava mostu - je zlepšení stavu mostu nebo jeho části obnovou nebo nahrazením poškozených prvků nebo částí mostu. Oprava mostu je charakterizována větším rozsahem stavebních úprav neinvestičního charakteru, prováděných podle projektové dokumentace, zpracované na základě hlavní nebo mimořádné prohlídky a/nebo diagnostického průzkumu. Oprava mostu zahrnuje zejména tyto práce:

  • podchycení stávajících základů a podpěr, popř. výměna nebo obnova jejich částí;
  • injektáž trhlin;
  • oprava, obnova nebo výměna spodní stavby, včetně přechodových oblastí;
  • opravy nosné konstrukce spojené s výměnou nosných prvků nebo částí (příčníků, podélníků apod.), opravou styků a/nebo opravou trhlin ve svarech nebo v základním materiálu;
  • výměna, popř. doplnění, volných kabelů u mostů z předpjatého betonu a oprava injektáže kabelových kanálků;
  • dočasné podepření nebo jiné zajištění poškozených částí mostu;
  • výměna, obnova nebo rektifikace ložisek a oprava či výměna posunutých bloků pod ložisky, popř. oprava celých úložných prahů;
  • oprava, obnova nebo výměna mostních závěrů;
  • oprava, popř. výměna, mostního svršku, včetně izolace mostovky a odvodnění;
  • výměna mostního vybavení;
  • výšková a šířková úprava říms, odrazných proužků nebo chodníků;
  • oprava zpevnění svahů a koryta toků pod mostem (provádí vlastník/správce příslušného toku);
  • rektifikace mostů a jejich částí na poddolovaném území, včetně úprav v přechodových oblastech a na předpolích mostu;
  • zvýšení únosnosti mostu zesílením nebo výměnou nosné konstrukce a úpravou spodní stavby.

ČSN EN 1990:2004 (730002) Eurokód: Zásady navrhování konstrukcí

Údržba (maintenance) – souhrn všech činností prováděných během životnosti konstrukce, které umožňují splnit požadavky na spolehlivost.

Poznámka: Činnosti spojené s obnovením konstrukce po mimořádné události či seizmické aktivitě jsou obvykle mimo rámec údržby.

Spolehlivost (reliability) – schopnost konstrukce nebo nosného prvku plnit stanovené požadavky během návrhové životnosti. Spolehlivost se obvykle vyjadřuje prostřednictvím pravděpodobností ukazatelů. Spolehlivost zahrnuje bezpečnost, použitelnost a trvanlivost konstrukce.

Oprava (repair) – činnosti prováděné za čelem zachování nebo obnovení funkce konstrukce, které jsou mimo rámec definice údržby.

informativní zbytková životnost – je období, po které očekává, že most za stanovených podmínek (plánovaná údržba, omezená zatížitelnost, atd.) splňuje požadavky na odolnost, spolehlivost a bezpečnost provozu

ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí

Tato norma je českou verzí mezinárodní normy ISO 13822:2014, nahrazuje ČSN 73 0038:2005. Norma ČSN ISO 13822 uvádí mezinárodně platné postupy hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí. Poskytuje obecné pokyny pro návrh opravy nebo modernizaci konstrukce.

poškození (damage) – nepříznivá změna stavu konstrukce, která může ovlivnit její funkční způsobilost.

degradace (deterioration) – proces, který nepříznivě ovlivňuje funkční způsobilost, včetně spolehlivosti v čase vlivem

  • přirozeně se vyskytujících chemických, fyzikálních nebo biologických vlivů;
  • opakovaných zatížení, která mohou vyvolat únavu;
  • obvyklých či nepříznivých vlivů prostředí;
  • opotřebení v důsledku způsobu používání, nebo
  • nesprávného provozu nebo údržby konstrukce.

údržba (maintenance) – obvyklá opatření pro zachování odpovídající funkční způsobilosti konstrukce.

obnova (rehabilitation) – práce potřebné k opravě, popř. k modernizaci existující konstrukce.

zbytková životnost (remaining working life) – období, po které se za předpokladu plánované údržby uvažuje/očekává, že je existující konstrukce provozuschopná

oprava (konstrukce) (repair (of a structure) – zlepšení stavu konstrukce obnovením či nahrazením poškozených existujících prvků

modernizace, rekonstrukce, přestavba (upgrading) – úpravy existující konstrukce za účelem zlepšení její funkční způsobilosti

Příloha I (informativní): Konstrukce objektů kulturních památek

konzervace (conservation) – všechny činnosti nebo procesy zaměřené na zachování charakteristických prvků kulturní památky, jejího odkazu a prodloužení její životnosti

Poznámka 1 Ve světě se používá několik termínů pro popis činností a postupů pro zachování a prodloužení životnosti památky: konzervace, památková obnova a restaurace. UNESCO a World Heritage používají pojem konzervace.

10 ZÁVĚR

Při používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb je třeba mít na zřeteli, k čemu bude příslušný dokument (dokumentace) sloužit: zda k veřejnoprávnímu řízení ve výstavbě, či půjde o zásah v rámci péče o kulturní památku, zda bude mít dokument vliv na kvalifikaci stavebních prací pro potřeby zákona o dani z příjmů (udržování nebo technické zhodnocení hmotného majetku), nebo pro potřeby zákona o rezervách. Obecně lze vycházet z kapitoly 6 tohoto dokumentu, která respektuje historické, právní a technické souvislosti obsahu jednotlivých pojmů.

Pokud se týče pořadí důležitosti a závaznosti normativních dokumentů, v nichž jsou termíny z oblasti údržby a změn dokončených staveb použity, nejvyšší právní závaznost mají mezinárodní úmluvy a smlouvy, k nimž Česká republika přistoupila (tj. které byly publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv). Mají přednost před "národními" právními předpisy.

Na rozdíl od základních předpisů stavebního práva jsou speciální předpisy stavebního práva – zejména v případě dopravních staveb – mnohem podrobnější v definicích a popisech obsahu termínů údržba a opravy. Dochází však k odlišnému či opačnému pojetí termínů oprava a stavební úprava.

Používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb se neomezuje jen na stavební předpisy, ale setkáváme se s nimi v občanském zákoníku, v daňových a účetních předpisech.

Pozornost je třeba věnovat překladům dokumentů evropského práva: český překlad by neměl být pouhým mechanickým překladem anglických termínů. Jestliže např. evropské energetické směrnice používají termín renovace budov, při transpozici do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, je správné použití termínu změny dokončených budov.

Terminologie v oblasti památkové péče se vyvíjela historicky, výklad a používání jednotlivých termínů je podporováno mezinárodními dokumenty. Rozumným a praktickým se ukazuje shrnující termín obnova, který používá zákon o památkové péči.

Terminologie v českých technických normách pro navrhování a provádění staveb byla konzistentní a poměrně přesná do doby přebírání evropských, resp. mezinárodních norem. Problémy způsobují mechanické překlady anglických termínů.

Pro zobrazení kompletního obsahu se musíte přihlásit
1 2