TP 1.2 - INOVACE METOD HODNOCENÍ EXISTUJÍCÍCH STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ

1 2

Projekt CZ.04.3.07/4.2.01.1/0005

INOVACE METOD HODNOCENÍ EXISTUJÍCÍCH STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ

Projekt je podporován

Evropským sociálním fondem v ČR a státním rozpočtem ČR

v rámci Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 regionu hlavního města Praha

Priorita 4 - Adaptabilita a podnikání

Opatření 4.2 - Spolupráce výzkumných a vývojových pracovišť s podnikatelskou sférou, podpora inovací

PŘÍRUČKA PRO HODNOCENÍ EXISTUJÍCÍCH KONSTRUKCÍ

TP 1.2

1. vydání 2007

OBSAH

PŘEDMLUVA

1

ZÁSADY HODNOCENÍ

1.1

Předpisy pro hodnocení

1.2

Postup hodnocení

1.3

Terminologie a definice

1.4

Ověřování spolehlivosti

1.5

Metoda dílčích součinitelů

1.6

Fundamentální úloha dvou veličin

1.7

Dílčí součinitele odolnosti a zatížení

1.8

Závěrečné poznámky

2

STATISTICKÉ METODY

2.1

Úvod

2.2

Modely spojitých náhodných veličin

2.3

Kvantil vybraných rozdělení

2.4

Klasické statistické vyhodnocení

2.5

Bayesovské postupy

2.6

Aktualizace modelu na základě zatěžovací zkoušky

2.7

Závěrečné poznámky

3

STANOVENÍ ZATÍŽENÍ

3.1

Obecné zásady

3.2

Kombinace zatížení

3.3

Objemová tíha, vlastní tíha a užitná zatížení

3.4

Užitná zatížení pozemních staveb

3.5

Zatížení sněhem

3.6

Zatížení větrem

3.7

Zatížení teplotou

3.8

Stanovení klimatických zatížení v dočasných návrhových situacích

3.9

Závěrečné poznámky

4

HODNOCENÍ MATERIÁLŮ A KONSTRUKCÍ

4.1

Materiálové vlastnosti

4.2

Rozměry

4.3

Obecné požadavky na průzkum

4.4

Průzkum stavebních konstrukcí

4.5

Hodnocení vlastností materiálů podle přílohy D ČSN EN 1990

4.6

Závěrečné poznámky

5

STATISTICKÉ HODNOCENÍ SPOLEHLIVOSTI

5.1

Pravděpodobnostní metody v normách pro ověřování spolehlivosti

5.2

Ukazatele spolehlivosti

5.3

Hodnocení časově nezávislé spolehlivosti

5.4

Diferenciace a úroveň spolehlivosti

5.5

Hodnocení časově závislé spolehlivosti

5.6

Závěrečné poznámky

6

PRAKTICKÉ APLIKACE

6.1

Statistické hodnocení pevnosti betonu

6.2

Spolehlivost železobetonových balkonů

6.3

Trvanlivost železobetonové konstrukce

6.4

Časově závislá spolehlivost

6.5

Hodnocení konstrukce zděné obytné budovy nad tunelem městského okruhu

6.6

Aktualizace modelu meze kluzu konstrukční oceli

LITERATURA

Verze pro tisk ve formátu PDF >>

PŘEDMLUVA

O projektu

Projekt CZ.04.3.07/4.2.01.1/0005 Inovace metod hodnocení existujících stavebních konstrukcí podporovaný Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR se opírá o spolupráci vědeckého pracoviště Kloknerova ústavu ČVUT a firem působících ve stavebnictví - Satry, s.r.o. a Diagnostiky staveb Dostál a Potužák s.r.o. Mezi hlavní cíle projektu zaměřeného na pražský region patří zpracování, zavádění a zpřístupnění metodických zásad hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí.

Součástí metodiky, která je pouze z malé části pokryta v zaváděných evropských předpisech, je posuzování stavu stavby a její zbytkové životnosti s cílem optimalizovat návrh obnovy. Metodika zahrnuje určení modelů odolnosti a účinků zatížení pomocí statistických metod a vyhodnocení spolehlivosti metodou dílčích součinitelů. Analyzují se obecné zásady uvedené v novém dokumentu ČSN ISO 13822 Zásady navrhování konstrukcí - hodnocení existujících konstrukcí, ale i v evropských předpisech EN Eurokódech a v dosud používaných národních předpisech ČSN.

Projekt se v rámci celoživotního vzdělávání zaměřuje na zvyšování kvalifikace zaměstnanců a řídicích pracovníků především malých a středních podniků (projektových a konzultačních kanceláří a realizačních stavebních firem) a studentů ČVUT. Mezi klíčové aktivity patří:

  • pořádání seminářů a vydávání sborníků pro širokou odbornou veřejnost, především pro odborníky v oborech pozemní stavby, statika staveb, zkoušení a diagnostika staveb,
  • shrnutí výsledků v příručce pro hodnocení existujících konstrukcí,
  • pořádání přednášek pro širokou veřejnost za účelem zvýšení zájmu o existující stavby, jejich údržbu a optimalizaci využití,
  • prezentace výsledků na webových stránkách www.konstrukce.cvut.cz včetně softwarových pomůcek usnadňujících praktické využití výsledků projektu,
  • vzdělávání studentů ČVUT a podpora stáží.

Všechny výstupy projektu podporovaného z veřejných zdrojů jsou poskytovány bezplatně studentům, zaměstnancům středních a vysokých škol a dalších nekomerčních subjektů a zaměstnancům podnikatelských subjektů, které mají sídlo nebo pobočku v hl.m. Praha a nevyčerpaly limit na podporu de minimis.

Specifika hodnocení existujících konstrukcí

Přestože jsou funkční požadavky na bezpečnost a použitelnost při hodnocení existujících konstrukcí většinou podobné jako pro navrhování nových konstrukcí, existují mezi nimi některé zásadní rozdíly, mezi které patří:

  • ekonomická hlediska zahrnující rozdíl nákladů na dosažení přijatelnosti stavu nové konstrukce a nákladů na zlepšení stavu existující konstrukce, který může být velmi podstatný (zatímco v návrhu je obecně přírůstek nákladů vedoucí ke zvýšení bezpečnosti malý, např. při zesilování existujících konstrukcí je obvykle přírůstek nákladů významný),
  • sociální hlediska včetně omezení nebo přemístění uživatelů a činností a zachování historických hodnot (tato hlediska nemají dopad na návrh nových konstrukcí),
  • hlediska udržitelného rozvoje, jako např. snížení odpadů a využití recyklace (tato hlediska mohou mít větší důležitost při hodnocení existujících konstrukcí než při navrhování nových konstrukcí).

V důsledku toho platí pro většinu běžných existujících konstrukcí snaha o „minimální stavební zásah“, při kterém se v konstrukci používají původní materiály. Zároveň však rostou nároky na hodnocení konstrukce, které má vycházet ze skutečných vlastností materiálů a skutečných zatížení ovlivňujících spolehlivost konstrukce. Podklady pro ověřování se tedy často získávají vyhodnocením zkoušek, při kterých je potřebné uplatnit nástroje matematické statistiky.

Příručka pro hodnocení existujících konstrukcí

Příručka, která shrnuje nejdůležitější poznatky získané během řešení projektu, se zaměřuje především na oblasti z teorie matematické statistiky, pravděpodobnosti a spolehlivosti, které se používají při ověřování spolehlivosti existujících konstrukcí. Vysvětluje obecné zásady dokumentu ČSN ISO 13822, který nahrazuje původní českou normu ČSN 73 0038 Navrhování a posuzování stavebních konstrukcí při přestavbách a doplňuje EN Eurokódy v oblasti ověřování existujících konstrukcí. Příručka klade důraz na praktické uplatnění teoretických postupů.

V kapitole 1 se popisují obecné zásady hodnocení existujících konstrukcí včetně terminologie a základních principů nejrozšířenější operativní metody ověřování spolehlivosti konstrukcí - metody dílčích součinitelů. Kapitola 2 uvádí postupy klasického statistického vyhodnocení a aktualizace modelů. Stanovení běžných zatížení pozemních staveb (stálá, užitná a klimatická zatížení) je popsáno v kapitole 3. Stavebně-technický průzkum a hodnocení vlastností materiálů betonových, ocelových a dřevěných konstrukcí se naznačují v kapitole 4. Pravděpodobnostní metody používané při hodnocení spolehlivosti konstrukcí se popisují v kapitole 5. Kapitola 6 uvádí praktické aplikace teoretických postupů. Popisuje statistické hodnocení pevnosti betonu, rozbor spolehlivosti železobetonových balkonů, ověřování trvanlivosti železobetonové konstrukce, analýzu časově závislé spolehlivosti železobetonové konstrukce, hodnocení zděné konstrukce a aktualizaci modelu meze kluzu konstrukční oceli.

Příručka má informativní charakter - účelem je vysvětlit, doplnit a usnadnit praktické aplikace vybraných ustanovení ISO a EN norem týkajících se hodnocení existujících konstrukcí. Neuvádí však všechny postupy potřebné při hodnocení existujících hodnocení, a proto se v textu často odkazuje na normativní dokumenty, případně odbornou literaturu. V praxi lze tedy příručku použít pouze společně s ČSN a ISO normami.

K tištěné verzi příručky je přiloženo CD s elektronickými verzemi softwarových pomůcek. Elektronická verze příručky i softwarové pomůcky jsou volně ke stažení na stránkách projektu www.konstrukce.cvut.cz

Příručka je určena především odborníkům z praxe, studentům technických středních, vyšších odborných a vysokých škol a zaměstnancům stavebních odborů úřadů veřejné správy.

V Praze 26. července 2007,

za autorský kolektiv

Ing. Miroslav Sýkora, Ph.D.

Prof. Ing. Milan Holický, PhD., DrSc.

1 ZÁSADY HODNOCENÍ

1.1 PŘEDPISY PRO HODNOCENÍ

Do soustavy předpisů ČSN jsou zaváděny evropské normy EN Eurokódy, které přinášejí nové návrhové postupy a upravenou metodiku dílčích součinitelů. EN Eurokódy se budou zanedlouho uplatňovat v ČR při navrhování staveb souběžně s platnými ČSN. Po období společné platnosti ČSN a EN by měla být většina našich předpisů pro navrhování konstrukcí zrušena. Pak se na našem území budou používat především Eurokódy nebo normy ISO.

EN Eurokódy jsou však určeny především pro navrhování nových konstrukcí a přímo neuvádějí pokyny pro hodnocení existujících konstrukcí a navrhování jejich obnov (opravy, modernizace). Pro hodnocení existujících konstrukcí je třeba mít k dispozici normativní dokument, který vychází ze stejných zásad jako Eurokódy a ISO normy a zahrne národní pokyny na základě českých stavebních tradic. Takovým dokumentem je nově zavedená ČSN ISO 13822 Hodnocení existujících konstrukcí [1], která nahrazuje normu ČSN 73 0038 [28]. Norma ČSN 73 0038 [28] je zrušena a její obsah zapracován do šesti národních příloh ČSN ISO 13822 [1].

Původní anglicky psaný dokument ISO 13822 Assessment of existing structures (Hodnocení existujících konstrukcí) poskytuje obecné požadavky a postupy pro hodnocení existujících konstrukcí (budov, mostů, průmyslových staveb, atd.), které vycházejí ze zásad teorie spolehlivosti konstrukcí a přihlížejí k následkům jejich možných poruch. Tento původní předpis lze použít pro hodnocení libovolného druhu existující konstrukce navržené a provedené podle teoretických zásad a předchozích návrhových pravidel nebo na základě dlouhodobých zkušeností a profesionálních postupů.

Překlad normy ISO 13822 a koordinaci tvorby národních příloh zajistil Kloknerův ústav ČVUT. Národní přílohy ČSN ISO 13822 [1] zahrnují doporučení uvedená ve zrušené ČSN 73 0038 [28] a v souvisejících mezinárodních předpisech, zejména v ISO 2394 [21] a ČSN EN 1990 [2]. Text dokumentu ISO 13822 je však v některých případech formulován velmi obecně a neposkytuje uživateli dostatek informací pro přímou aplikaci. Jedním z cílů tvorby národních příloh ČSN ISO 13822 [1] byl proto výklad obecných ustanovení původního dokumentu ČSN ISO 13822.

1.2 POSTUP HODNOCENÍ

Při navrhování přestavby existující konstrukce se podle zrušené ČSN 73 0038 [28] vychází ze současně platných technických norem. Dříve platné normy nebo předpisy slouží pouze jako informativní podklady. Pokud je stavba památkově chráněná, pak se musí projekt přestavby konzultovat s příslušným orgánem státní památkové péče. Podkladem pro vypracování návrhu přestavby je průzkum konstrukce, při kterém se zjistí údaje o stavu stavby, vlastnostech materiálů a základové půdě, o poruchách a vadách konstrukce, o příčinách těchto vad, o druzích a velikostech zatížení, která na konstrukci působí nebo v minulosti působila, o vlivech prostředí, o dokumentaci konstrukce.

Obecná metodika hodnocení konstrukcí podle ČSN ISO 13822 [1] se v zásadě neliší od postupů dokumentu [28], přihlíží však k novým poznatkům a zásadám metody dílčích součinitelů. V normě se zdůrazňuje, že pro hodnocení konstrukce je nejprve nezbytné stanovit účel hodnocení z hlediska požadavků na její budoucí funkční způsobilost. Pokyny pro celkový postup hodnocení vycházejí z vývojového diagramu v příloze B [1], který je zachycen na obr. 1.1.

Obr. 1.1 Vývojový diagram postupu hodnocení.

Norma ČSN ISO 13822 [1] uvádí okolnosti, které mohou vést k zahájení hodnocení existující konstrukce:

  • očekávaná změna v používání nebo prodloužení návrhové životnosti,
  • ověření spolehlivosti (např. s ohledem na zemětřesení, zvýšená zatížení dopravou) požadované úřady, pojišťovnami, vlastníky atd.,
  • degradace konstrukce vlivem časově závislých zatížení (např. koroze, únava),
  • porušení konstrukce od mimořádných zatížení (viz ISO 2394 [21]).

Jak již bylo uvedeno, obecná ustanovení normy ČSN ISO 13822 [1] jsou použitelná pro hodnocení existujících konstrukcí z různých materiálů, jako jsou beton, ocel, dřevo, zdivo atd. V některých případech však může být potřebné přihlédnout ke specifickým vlastnostem použitého materiálu. Norma rovněž poskytuje zásady pro stanovení zatížení a účinků prostředí. Upozorňuje na nutnost uvážit mimořádná zatížení, jakými jsou požár nebo seizmická zatížení, aniž uvádí podrobnější pokyny. Zásady ČSN ISO 13822 [1] lze použít i pro historické stavby a stavební památky (např. kulturní památky, stavby, které se nacházejí v památkové rezervaci, památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky).

ČSN ISO 13822 [1] upozorňuje na důležitou okolnost, že u existujících konstrukcí jsou zpravidla větší rozdíly v úrovni spolehlivosti než u nově navržených konstrukcí. Je to důsledek historického vývoje ekonomických, sociálních i environmentálních hledisek. V této souvislosti se proto upozorňuje na možnost diferenciace spolehlivosti v závislosti na podmínkách stavby a její zbytkové životnosti. Zásady diferenciace spolehlivosti jsou uvedeny v kapitole 5.

1.3 TERMINOLOGIE A DEFINICE

V normě ČSN ISO 13822 [1] jsou používány nové termíny. Některé z termínů, které uváděla norma ČSN 73 0038 [28], se zde naopak nepoužívají (např. rekonstrukce). Přehled termínů podle ČSN ISO 13822 [1] a dohodnutých českých ekvivalentů je v tab. 1.1. Některé termíny norma neuvádí a odkazuje na ISO 2394 [21].

Tab. 1.1 Přehled termínů a originální anglický text.

 
hodnocení
 
assessment
 
referenční doba
 
reference period
 
poškození
 
damage
 
obnova
 
rehabilitation
 
degradace
 
deterioration
 
zbytková životnost
 
remaining workinglife
 
model degradace
 
deterioration model
 
oprava
 
repair
 
prohlídka
 
inspection
 
plán bezpečnostních opatření
 
safety plan
 
průzkum
 
investigation
 
funkční způsobilost konstrukce
 
structural performance
 
zatěžovací zkouška
 
load testing
 
směrná úroveň spolehlivosti
 
target reliability level
 
údržba
 
maintenance
 
modernizace (rekonstrukce, přestavba)
 
upgrading
 
materiálové vlastnosti
 
material properties
 
plán využití
 
utilization plan
 
monitorování
 
monitoring
 
směrná úroveň spolehlivosti
 
target reliability level

Novými termíny v ČSN ISO 13822 [1] jsou obnova, plán bezpečnostních opatření, plán využití, směrná úroveň spolehlivosti a zbytková životnost. Protože současné mezinárodní předpisy vycházejí ze zásad teorie spolehlivosti, objevují se zde také termíny z této oblasti, viz tab. 1.2. Doplňující definice jsou v příloze E ČSN ISO 13822 [1].

Tab. 1.2 Přehled termínů a anglický text podle přílohy E ČSN ISO 13822 [1].

 
nehomogenní náhodná vektorová funkce
 
non-homogeneous random vector process
 
prahová hodnota
 
threshold

Definice podle ČSN ISO 13822

V hlavním textu ČSN ISO 13822 [1] se mj. uvádějí následující definice:

obnova (rehabilitation) - práce potřebné k opravě, popř. k modernizaci existující konstrukce (pozn.: český termín rehabilitace se používá v oblasti péče o stavební památky a pro jejich úpravu, která je všestranně zhodnocuje - esteticky, funkčně, technicky apod.)

zbytková životnost (remaining working life) - období, po které se za předpokladu plánované údržby uvažuje/očekává, že je existující konstrukce provozuschopná

plán bezpečnostních opatření (safety plan) - plán určující funkční požadavky pro danou konstrukci a zahrnující scénáře veškerých současných a budoucích opatření (návrh, provádění nebo činnosti, jako je monitorování) umožňující zajistit bezpečnost konstrukce

směrná úroveň spolehlivosti (target reliability level) - úroveň spolehlivosti požadovaná pro zajištění přijatelné bezpečnosti a použitelnosti

modernizace (rekonstrukce, přestavba) (upgrading) - úpravy existující konstrukce za účelem zlepšení její funkční způsobilosti

plán využití (utilization plan) - plán obsahující zamýšlený způsob (nebo způsoby) využití konstrukce a popisující podmínky provozu konstrukce včetně požadavků na údržbu a odpovídajících funkčních požadavků

V příloze E [1] pro hodnocení časově závislé spolehlivosti se doplňují další definice:

charakteristiky zatížení (load characteristics) - kvalitativní a kvantitativní popis intenzity zatížení, která může být časově proměnná, jako např. doba trvání a četnost výskytu zatížení, průměrná hodnota a směrodatná odchylka intenzity v kterémkoliv časovém okamžiku

nehomogenní náhodná vektorová funkce X(t) (non-homogeneous random vector process) náhodná časově závislá funkce, pro kterou jsou v libovolném časovém okamžiku hodnoty prvků vektoru X náhodné veličiny

POZNÁMKA: Statistické charakteristiky X jsou v nehomogenní náhodné vektorové funkci časově proměnné.

pevnostní charakteristiky (strength characteristics) - kvalitativní a kvantitativní popis pevnosti konstrukce nebo nosného prvku, která může být časově proměnná, jako např. průměrná hodnota a směrodatná odchylka pevnosti

prahová hodnota (threshold) - mezní hodnota, která může být časově závislá a při jejímž překročení se konstrukce nebo nosný prvek nachází v nepříznivém stavu

Poznamenejme, že definice některých termínů v ČSN ISO 13822 [1] se liší od definic v zákonech ČR, popř. se tyto termíny v zákonech nepoužívají. Např. stavební zákon [114] nepoužívá termíny oprava, rekonstrukce či modernizace, které se uplatňovaly v ČSN 73 0038 nebo ČSN ISO 13822. Ve stavebním zákonu jsou vysvětleny termíny nástavba a přístavba, které se v ČSN ISO 13822 nepoužívají.

Terminologie používaná v původních českých normách a v přejímaných evropských a mezinárodních normách se některých případech liší od termínů používaných v českých právních předpisech. Lze očekávat, že v budoucnosti bude docházet sjednocování vybraných pojmů. Plánované období udržování Eurokódů a jejich další rozvoj může přinést nové termíny a bude úkolem ČNI, normotvorných komisí a dalších odborníků, aby zvolili co nejvýstižnější termíny. Např. anglický termín dominant action (dominantní zatížení), běžně používaný v předběžných Eurokódech, se nahradil termínem leading action (hlavní zatížení) v EN Eurokódech.

Souvislost některých pojmů je patrná z přílohy A k ČSN ISO 13822 [1], viz obr. 1.2.

Obr. 1.2 Hierarchie termínů podle přílohy A.

Termíny a definice podle ISO 2394 a ČSN EN 1990

Termíny a definice uvedené v ISO 2394 [21] jsou zahrnuty v ČSN EN 1990 [2], kde jsou podrobněji rozvedeny. Kromě toho ISO 2394 [21] uvádí ještě tyto pojmy: life cycle (doba životnosti), primary basic variable (hlavní proměnná), partial factors format (metodika dílčích součinitelů), bounded action (vymezené zatížení), unbounded action (nevymezené zatížení), conversion function (převodní funkce).

POZNÁMKA: Termíny uvedené v ČSN ISO 13822 [1] jsou dostatečně vysvětleny, uživatel by neměl mít problémy s jejich aplikací. Terminologie používaná v národních přílohách vychází z terminologie používané v nových normách.

1.4 OVĚŘOVÁNÍ SPOLEHLIVOSTI

Zásady zpracování dat

Pokud je nutné určit vlastnosti materiálů na základě zkoušek, uvádí ČSN ISO 13822 [1] obecné pokyny v čl. 4.6.2 Podrobná prohlídka a zkoušky materiálů. Charakteristické hodnoty materiálových vlastností lze zjistit z projektové dokumentace, pokud je dokumentace k dispozici a nejsou důvody k pochybnostem. V případě pochybností se konstrukční detaily, rozměry prvků a vlastnosti materiálů uvažované v rozboru musí stanovit z podrobné prohlídky stavby a ze zkoušek materiálů. Výsledkem podrobné kvantitativní prohlídky je soubor aktualizovaných hodnot nebo pravděpodobnostních rozdělení pro příslušné parametry, které ovlivňují vlastnosti konstrukce (zde text ČSN ISO 13822 [1] odkazuje na přílohu C).

Nutnost zajištění spolehlivosti konstrukce během odběru vzorků požaduje ISO i ČSN. Podle ČSN ISO 13822 [1], čl. 5.3.4 se má okamžitě po odběru vzorků provést oprava, popř. zesílení konstrukce.

Zásady obecného hodnocení vlastností základních veličin, zejména materiálových charakteristik, jsou uvedeny v ČSN EN 1990 [2], části D.6. Jsou to pokyny pro hodnocení vlastností jedné veličiny (viz kapitoly 2 a 3).

Výsledky zkoušek se mají hodnotit na základě statistických metod, pomocí dostupných statistických znalostí o typech rozdělení a jejich příslušných parametrech. ISO [1] uvádí pokyny, jak postupovat, pokud je k dispozici jen malý počet zkoušek. Ve zrušené ČSN 73 0038 [28] je tímto kritériem pět zkoušek. ČSN 73 0038 [28] předpokládá, že má sledovaná základní veličina rozdělení normální, zatímco ČSN EN 1990 [2] již uvádí také postup pro veličinu lognormálně rozdělenou (viz kapitoly 2 a 3).

Výběrem vzorků a zkušebními postupy se zabývá ČSN ISO 13822 [1] v čl. 5.3.4. Podle ISO [1] mají být zkušební metody a výběr vzorků v souladu s odpovídajícími mezinárodními normami. ISO [1] však již neuvádí, které mezinárodní normy se doporučují aplikovat. Základní pokyny lze nalézt v ČSN EN 1990 [2], příloha D, a v ISO 2394 [21].

V ČSN 73 0038 [28] jsou uvedena obecná doporučení, jak určit místa pro odběr vzorků:

  • při záměrném odběru vzorků má získaný soubor hodnot vystihovat stav materiálu ve vyšetřovaném prvku, popř. konstrukci,
  • při náhodném odběru má získaný soubor hodnot splňovat podmínky náhodného výběru (odkazuje na normu ČSN 01 0250 [24]).

Rozsah zkoušek závisí na druhu materiálu, druhu zatížení, uspořádání konstrukce, způsobu jejího provedení, na technických možnostech odběru vzorku. U kulturních památek a dalších památkově chráněných staveb je požadováno provést odběr vzorků se souhlasem orgánů státní památkové péče.

Pro stanovení vlastností základové půdy se podle ČSN 73 0038 [28] provádí odběr vzorků z aktivní zóny pod základem až do hloubky nejvýše rovné dvojnásobku šířky základové spáry, měřené od úrovně základové spáry. Pokyny pro stanovení vlastností základové půdy nejsou v ČSN ISO 13822 [1] uvedeny, doplňující ustanovení pro navrhování geotechnických konstrukcí jsou uvedena v EN 1997.

V národní příloze NA ČSN ISO 13822 [1] jsou uvedeny doplňující pokyny pro určení charakteristické hodnoty stálých zatížení a pro počet odebraných vzorků. Protože se pro stanovení zatížení vlastní text normy [1] odkazuje pouze na normu ISO 2394 [21], doplňuje se v národní příloze NA odkaz na Eurokódy ČSN EN 1990 [2] a ČSN EN 1991-1-1 [3].

ČSN ISO 13822 [1] uvádí v příloze E příklady vhodných postupů hodnocení časově závislé spolehlivosti. Pokyny jsou však relativně obecné, aplikovat je může jen uživatel, který má dostatečné znalosti z teorie spolehlivosti. Tyto pokyny v ČSN 73 0038 [28] chybí. Podrobnosti jsou v kapitole 5.

Analýza konstrukcí

ČSN ISO 13822 [1] uvádí v čl. 4.6.5, že se má při stanovení účinků zatížení na konstrukci postupovat podle pokynů ISO 2394 [21]. Norma [21] byla základním dokumentem pro tvorbu ČSN EN 1990 [2]. Při hodnocení existujících konstrukcí by se měly používat zásady ČSN EN 1990 [2], které však nemusí být vždy dostačující a plně vyčerpávající, jak také ČSN EN 1990 [2] uvádí. Proto je doplněna národní příloha k ČSN ISO 13822 [1] o některé informace pro navrhování přestaveb.

Podle doporučení ČSN ISO 13822 [1] se únosnost nosných prvků má stanovit s ohledem na účinky zatížení a přihlédnout k degradaci existující konstrukce. Pokud je zpozorována degradace konstrukce, stává se hodnocení její spolehlivosti řešením časově závislého degradačního jevu, jak je popsáno v ISO 2394 [21], a pro rozbor je potřebné použít vhodnou metodu. V případě degradace konstrukce je podstatné porozumět příčinám pozorovaného poškození nebo nesprávného chování konstrukce. Obecné pokyny pro časově závislé jevy uvádí příloha E [1]. Aby však bylo možné tuto přílohu aplikovat, uvedly se některé doplňující pokyny v příloze NA.

Ověření existující konstrukce se podle ČSN ISO 13822 [1] provádí za účelem zabezpečení směrné úrovně spolehlivosti, která představuje požadovanou úroveň funkční způsobilosti (příloha F [1]). Lze postupovat podle současně platných norem nebo norem rovnocenných s ISO 2394 [21], které vykazují z hlediska jejich dlouhodobého používání dostatečnou spolehlivost. Dřívější normy, které byly platné v době výstavby existující konstrukce, se mají použít jako předpisy informativní. Požadavky na ověření existující konstrukce vycházejí obecně ze zásad teorie spolehlivosti.

Požadavek ČSN 73 0038 [28] pro aplikaci současně platných norem při navrhování přestavby existujících konstrukcí je v ČSN ISO 13822 [1] formulován podstatně méně přísně (ve smyslu, že lze takto postupovat).

Ověřování na základě předchozích zkušeností

Podle ČSN ISO 13822 [1], čl. 4.6.6 se při ověřování může alternativně vycházet z dřívějšího uspokojivého chování konstrukce. Podrobnější pokyny, jak postupovat, jsou uvedeny v kapitole 8 [1], kde jsou členěny na pokyny z hlediska hodnocení bezpečnosti a použitelnosti.

Hodnocení bezpečnosti podle ČSN ISO 13822

Konstrukce navržené a provedené podle předchozích norem, nebo, pokud nebyly použity normy, navržené a provedené na základě osvědčených stavebních zkušeností lze považovat za bezpečné pro všechna zatížení kromě mimořádných (včetně seizmických) za předpokladu, že:

  • pečlivá prohlídka neodhalí žádné známky významného poškození, přetížení nebo degradace;
  • je posouzen konstrukční systém včetně kritických detailů a jejich ověření z hlediska přenosu napětí;
  • konstrukce vykazuje uspokojivé chování v průběhu časového období dostatečně dlouhého pro výskyt extrémních zatížení v důsledku užívání a účinků prostředí;
  • posouzení procesu degradace (při kterém se uváží současný stav a plánovaná údržba) prokáže dostatečnou trvanlivost;
  • po dostatečně dlouhé časové období nenastanou změny, které by mohly významně zvýšit zatížení konstrukce nebo ovlivnit její trvanlivost, a žádné takové změny nejsou očekávány.

Hodnocení provozuschopnosti podle ČSN ISO 13822

Konstrukce navržené a provedené na základě předchozích norem, nebo, pokud nebyly normy použity, navržené a provedené na základě dobrých stavebních zkušeností se mohou považovat za provozuschopné pro budoucí použití za předpokladu, že:

  • pečlivá prohlídka neodhalí žádné známky významného poškození, přetížení, degradace nebo přetvoření;
  • konstrukce vykazuje uspokojivé chování v průběhu dostatečně dlouhého časového období s ohledem na poškození, přetížení, degradaci, přetvoření nebo kmitání;
  • nenastanou změny v konstrukci nebo ve způsobu jejího využívání, které by mohly významně změnit zatížení včetně účinků prostředí na konstrukci nebo její část;
  • posouzení procesu degradace (při kterém se uváží současný stav a plánovaná údržba) shledá dostatečnou trvanlivost konstrukce.

1.5 METODA DÍLČÍCH SOUČINITELŮ

Existující konstrukce byly často navrženy metodou dovolených namáhání nebo stupně bezpečnosti. Pokud byly navrženy metodou dílčích součinitelů, pak se postupy stanovení charakteristických a návrhových hodnot základních veličin, kombinace zatížení a použité výpočetní modely odlišují od současných evropských a mezinárodních norem. Základní metodou evropských předpisů EN Eurokódů i mezinárodních předpisů ISO je metoda dílčích součinitelů. Alternativně lze pro ověřování spolehlivosti existujících konstrukcí aplikovat pravděpodobnostní metody. Metoda dílčích součinitelů i pravděpodobnostní metody mají při ověřování existujících konstrukcí nebo navrhování jejich obnovy své přednosti i nevýhody.

V běžných případech se pro ověřování spolehlivosti existující konstrukce nebo navrhování její přestavby aplikuje metoda dílčích součinitelů, neboť lze používat obvyklé postupy pro navrhování nových konstrukcí. U existujících konstrukcí může být však problémem modelování časově závislých vlastností materiálů, vlastností zatížení a účinků prostředí. Není vždy zcela zřejmé, zda je potřebné aplikovat stejně velké hodnoty dílčích součinitelů zatížení a materiálových vlastností jako při navrhování nových konstrukcí. Požadavky Eurokódů na zatížení jsou většinou přísnější, než tomu bylo u norem ČSN.

Pravděpodobnostní přístup k ověřování konstrukcí je například vhodné použít, jestliže jsou základní veličiny vstupující do funkce mezního stavu silně časově závislé. Základní veličiny lze lépe charakterizovat na základě teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. K dispozici je třeba mít dostatek informací o stavu existující konstrukce. V případě potřeby je možné tyto informace dále aktualizovat, zpřesňovat. Aplikaci pravděpodobnostních modelů základních veličin je třeba věnovat náležitou pozornost a vyžaduje značné odborné znalosti, neboť pokyny pro pravděpodobnostní navrhování uvedené v různých dokumentech bývají často obecné. Uživatel musí mít zkušenosti s aktualizací těchto modelů a s jejich zpřesňováním. Základy pravděpodobnostních metod potřebné pro odvození dílčích součinitelů se popisují v dalších oddílech této kapitoly, podrobnější popis pravděpodobnostních metod používaných při hodnocení spolehlivosti konstrukcí je v kapitole 5.

Postupy ověřování spolehlivosti konstrukcí metodou dílčích součinitelů jsou podrobně popsány v normách ČSN EN 1990 [2] a ISO 2394 [21] a také v příručce [48]. Je zde uvedeno, jak stanovit charakteristické a návrhové hodnoty základních veličin (materiálů, geometrických veličin, zatížení). Tyto normy uvádějí pravidla pro kombinace zatížení a postupy, jak stanovit účinky zatížení a odolnost konstrukce. Doporučené hodnoty dílčích součinitelů zatížení a materiálových vlastností byly stanoveny na základě kalibrací, porovnáním s původními normami, byly využity také pravděpodobnostní postupy. Uvažovala se přitom určitá úroveň spolehlivosti konstrukcí, v běžných případech pro životnost konstrukce 50 let a mezní stav únosnosti je směrná hodnota indexu spolehlivosti βt = 3,8 (viz další oddíly této kapitoly a kapitola 5). Pokud by se u existujících konstrukcí uvažovala jiná hodnota indexu spolehlivosti β, pak by bylo možné dílčí součinitele pro existující konstrukce upravit tak, aby tuto skutečnost zohledňovaly.

V běžných případech se doporučuje aplikovat hodnoty dílčích součinitelů podle současných norem a stanovit charakteristické hodnoty materiálových a geometrických vlastností podle reálného stavu existující konstrukce.

Nové evropské předpisy se opírají o koncepci mezních stavů ve spojení s metodou dílčích součinitelů v ČSN EN 1990 [2], která systematicky vychází z poznatků pravděpodobnostní teorie spolehlivosti, zejména metody FORM (First Order Reliability Method).

Další oddíly této kapitoly úzce navazují na normu ČSN EN 1990 Zásady navrhování konstrukcí [2], která je základním dokumentem pro celou soustavu Eurokódů. Je národně dostupná od dubna 2002 a její české vydání je k dispozici od roku 2004. ČSN EN 1990 [2] obsahuje kromě úvodu 6 oddílů a 4 přílohy, které poskytují zásady navrhování a ověřování konstrukcí s ohledem na jejich bezpečnost, použitelnost a trvanlivost. Používá se společně s EN Eurokódy 1991 až 1999 pro navrhování pozemních a inženýrských staveb včetně geotechnických konstrukcí. I když je ČSN EN 1990 [2] určená pro navrhování nových konstrukcí, lze obecná pravidla použít pro hodnocení existujících konstrukcí, pro jejich opravy a přestavby. ČSN EN 1990 [2] je normou materiálově nezávislou, její zásady a aplikační pravidla se proto uplatňují při navrhování konstrukcí z různých materiálů.

1.6 FUNDAMENTÁLNÍ ÚLOHA DVOU VELIČIN

Základní principy metody dílčích součinitelů čerpají z rozboru spolehlivosti fundamentálního případu dvou vzájemně nezávislých základních veličin popisujících účinek zatížení E a odolnost konstrukce R, které lze aproximovat normálním rozdělením. Předpokládá se, že konstrukce je spolehlivá, jestliže je účinek zatížení E menší než odolnost konstrukce R a platí jednoduchá nerovnost E < R. V teorii spolehlivosti hraje důležitou roli rovnost obou veličin vyjádřená implicitní funkcí

Z = g(X) = R - E = 0

(1.1)

která je základní formou funkce mezního stavu (meze porušení). Funkce mezního stavu se obecně označuje g(X), kde X je vektor základních veličin.

Obě veličiny E a R jsou náhodné veličiny a nerovnost E < R nelze proto splnit absolutně (s pravděpodobností 1). Zpravidla je nezbytné připustit určitou malou pravděpodobnost Pf, že bude platit E > R a že tedy dojde k poruše konstrukce. Formálně se pravděpodobnost Pf v tomto jednoduchém případě definuje pravděpodobnostním vztahem

Pf = P(E > R)

(1.2)

Pravděpodobnost poruchy Pf lze obecně stanovit různými postupy. Jednoduchou možností je odvodit rozdělení rozdílu R a E

Z = R - E

(1.3)

který se nazývá rezerva spolehlivosti. Průměr μZ a rozptyl σ2Z rezervy spolehlivosti Z pro vzájemně nezávislé veličiny R a E (bez ohledu na typ jejich rozdělení) se stanoví ze vztahů

μZ = μR - μE, σ2Z = σ2R + σ2E

(1.4)

Jestliže obě veličiny E a R lze popsat (alespoň přibližně) normálním rozdělením, má také jejich rozdíl Z normální rozdělení a pravděpodobnost poruchy Pf lze stanovit na základě distribuční funkce rezervy Z ze vztahu

Pf = P(E > R) = P(Z < 0) = FZ(0)

(1.5)

Distribuční funkce FZ(z) veličiny Z pro (z = 0) udává pravděpodobnost výskytu záporných hodnot rezervy Z, tj. pravděpodobnost poruchy. Ta se snadno stanoví přechodem na normovanou náhodnou veličinu U, která je definována transformačním vztahem

U = (Z - μZ) / σZ

(1.6)

Podle tohoto vztahu hodnotě z = 0 původní náhodné veličiny Z odpovídá transformovaná hodnota u0 normované veličiny U

u0 = (0 - μZ) / σZ = - μZ Z

(1.7)

Pravděpodobnost poruchy Pf se pak stanoví z distribuční funkce ΦU(u0) normované veličiny s normálním U

Pf = FZ(0) = ΦU(u0)

(1.8)

Distribuční funkce ΦU(u0) je dostupná v běžných matematických tabulkách i softwarových produktech. Jestliže Z má normální rozdělení, hodnota -u0 se nazývá index spolehlivosti a označuje se symbolem β. Z rovnic (1.4) a (1.7) pak pro index spolehlivosti vyplývá vztah

(1.9)

Hustota pravděpodobnosti fZ(z) rezervy spolehlivosti Z je zachycena na obr. 1.3, šedá plocha pod křivkou fZ(z) odpovídá pravděpodobnosti Pf.

Obr. 1.3 Rozdělení rezervy spolehlivosti Z.

Takto definovaný index spolehlivosti β lze jednoduše popsat geometricky jako vzdálenost průměru μZ rezervy spolehlivosti Z od počátku, stanovenou v jednotkách směrodatné odchylky σZ (viz obr. 1.3).

Fundamentální úlohu dvou základních veličin s normálním rozdělením lze popsat v dvourozměrném grafu, který je základem pro potřebné zobecnění úlohy pro více základních veličin s libovolným typem rozdělení. Jestliže se původní veličiny R a E transformují na základě vztahu (1.6) (ve kterém se postupně zamění Z za R a E) na normované veličiny UR a UE, lze funkci mezního stavu (1.1) vyjádřit prostřednictvím normovaných veličin v transformovaném tvaru

URσR - UEσE + μR - μE = 0

(1.10)

Jde o "přímku mezního stavu" zapsanou v obecném tvaru, která je graficky zachycena na obr. 1.4.

Obr. 1.4 Návrhový bod stanovený metodou FORM pro veličiny UE a UR s normálním rozdělením.

Z analytické geometrie v rovině plyne, že vzdálenost přímky (1.10) od počátku je dána vztahem

(1.11)

který je shodný se vztahem (1.9) pro index spolehlivosti (proto je použit symbol β). Je tedy zřejmé, že ve dvourozměrném znázornění fundamentální úlohy teorie spolehlivosti lze index spolehlivosti β definovat jako vzdálenost přímky mezního stavu od počátku v souřadném systému normovaných veličin s normálním rozdělením. Tento poznatek je základem obecné metody FORM pro rozbor obecného případu více základních veličin s libovolným typem rozdělení, jak je popsáno v dalším textu.

Z analytické geometrie dále plyne, že normálový vektor n(σR,σE) kolmý na přímku mezního stavu a směřující do bezpečné oblasti má souřadnice σR a σE. Směrové kosiny normálového vektoru se v teorii spolehlivosti nazývají součinitele citlivosti a označují se symboly αR a αE. Poskytují totiž relativní míru vlivu jednotlivých základních veličin na σZ a tedy i na index spolehlivosti β. Přesněji řečeno druhá mocnina součinitelů citlivosti α2R udává podíl rozptylu σ2R na σ2Z. Součinitele citlivosti mají důležitý praktický význam: základní veličiny, jejichž součinitele citlivosti jsou blízké nule, lze pokládat za deterministické a zredukovat tak počet náhodných veličin. Součinitele citlivosti také udávají souřadnice návrhového bodu (uRd, uEd), tj. bodu na mezi porušení, který je nejblíže k počátku a který jednoznačně určuje pravděpodobnost poruchy.

V souladu se znaménkovou konvencí dokumentu ČSN EN 1990 [2] se součinitele citlivosti (směrové kosiny normálového vektoru) stanoví ze vztahů

αR = σR/(σR2E2)0,5, αE = - σE/(σR2E2)0,5

(1.12)

Souřadnice návrhového bodu v souřadném systému normovaných veličin s normálním rozdělením jsou tedy uRd = -αRβ a uEd = -αEβ (viz obr. 1.4).

Návrhový bod původních veličin R a E s normálním rozdělením se stanoví zpětnou transformací (úpravou vztahu (1.6)) normovaných veličin

rd = μR - uRd σR = μR - αRβσR , ed = μE - uEd σE = μE- αEβσE

(1.13)

Všimněme si zde znamének "minus", které odpovídají zmíněné znaménkové konvenci v ČSN EN 1990 [2]. Poznamenáme, že některé softwarové produkty (např. v [107]) přijímají pro součinitele citlivosti opačnou znaménkovou konvenci.

Ze vztahů (1.13) a transformačního vztahu (1.6) plyne, že návrhovým bodům rd a ed odpovídají normované hodnoty - αRβ a - αEβ. Z rovnosti distribučních funkcí původních veličin R a E a normovaných veličin pak plyne

FR(rd) = ΦU(-αRβ), FE(ed) = ΦU(-αEβ)

(1.14)

Tyto vztahy nejsou pro rozbor fundamentální úlohy pro dvě veličiny R a E s normálním rozdělením nezbytné, jejich zobecnění pro případ více základních veličin s libovolným typem rozdělení je však velmi důležité (viz kapitola 5).

Jestliže jsou pro jednotlivé základní veličiny Xi známy součinitele citlivosti αi a požadovaný index spolehlivosti β, je možno na základě vztahu (1.14) stanovit návrhové hodnoty základních veličin. Nesnáz je v tom, že součinitele citlivosti nejsou známy předem, pokud se neprovede analýza metodou FORM (viz kapitola 5). V Eurokódu ČSN EN 1990 [2] jsou však uvedeny přibližné hodnoty součinitelů citlivosti αi, které se doporučují pro účely tvorby norem. Tyto hodnoty jsou uvedeny v tab. 1.3.

Tab. 1.3 Doporučené hodnoty součinitelů citlivosti αi.

 
Základní veličina Xi

Doporučený součinitel citlivosti αi
 
odolnosti, hlavní (dominantní)

0,80
 
odolnosti, vedlejší (nedominantní)

0,4 x 0,8 = 0,32
 
zatížení, hlavní (dominantní)

-0,70
 
zatížení, vedlejší (nedominantní)

-0,4 x 0,7 = - 0,28

Pro αi > 0 (odolnosti) návrhové body odpovídají dolním kvantilům, pro αi < 0 (zatížení) horním kvantilům (kvantil se podrobně popisuje v kapitole 2). Je zřejmé, že doporučené hodnoty uvedené v tab. 1.3 jsou na bezpečné straně (součet druhých mocnin součinitelů citlivosti všech veličin by měl být roven jedné) a vedou tedy ke konzervativním odhadům návrhových hodnot základních veličin.

Ze vztahů (1.14) a z hodnot součinitelů citlivosti αi podle tab. 1.3 vyplývá, že s uvážením směrné hodnoty indexu spolehlivosti βt = 3,8 odpovídají návrhové hodnoty pravděpodobnostem:

  • p ≈ 0,0012 (odolnosti, hlavní) - dolní kvantil,
  • p ≈ 0,11 (odolnosti, vedlejší) - dolní kvantil,
  • p ≈ 0,0039 (zatížení, hlavní) - horní kvantil,
  • p ≈ 0,14 (zatížení, vedlejší) - horní kvantil.

Metoda návrhových hodnot vychází z podmínky

g(xd) = g(x1d, x2d, ..., xnd) > 0

(1.15)

kde návrhové body xid jednotlivých základních veličin Xi jsou závislé na typu rozdělení a parametrech veličiny, na součinitelích citlivosti αi a na indexu spolehlivosti β.

V souladu se zásadami Eurokódů se dílčí součinitele spolehlivosti γi základních veličin xi u veličin s nepříznivým vlivem na pravděpodobnost poruchy Pf, pro které αi < 0 (zatížení), stanoví ze vztahu

γi = xid /xik

(1.16.a)

a u veličin s příznivým vlivem na Pf, pro které αi > 0 (veličiny odolnosti), ze vztahu

γi = xik /xid

(1.16.b)

Takto definované dílčí součinitele spolehlivosti γi jsou zpravidla větší než 1. Podrobný postup uplatnění dílčích součinitelů spolehlivosti při ověřování spolehlivosti stavebních konstrukcí je uveden přímo v dokumentech [2,3] a v příručce [47].

1.7 DÍLČÍ SOUČINITELE ODOLNOSTI A ZATÍŽENÍ

Dílčí součinitele odolnosti

Odolnost R nosných prvků se obvykle popisuje dvouparametrickým lognormálním rozdělením s počátkem v nule [2,55,57]. Charakteristická hodnota odolnosti je v Eurokódech definována jako dolní kvantil odpovídající pravděpodobnosti 5 %. Pro dílčí součinitel odolnosti γR pak ze vztahů (1.16) a (2.30) plyne [2]

γR = exp(-1,645 VR) / exp(-αR β VR)

(1.17)

kde VR je variační koeficient odolnosti R a β požadovaný index spolehlivosti. Součinitel - 1,645 je hodnota kvantilu normované náhodné veličiny s normálním rozdělením a s pravděpodobností 5 % (viz kapitola 2), součinitel citlivosti αR = 0,8 plyne z tab. 1.3. Obr. 1.5 ukazuje závislost součinitele odolnosti γR na variačním koeficientu VR pro vybrané hodnoty indexu spolehlivosti β = 3,3, 3,8 a 4,3 (hodnoty uvažované v ČSN EN 1990 [2]). Jde o součinitel pro hlavní veličinu odolnosti (αR = 0,8). U odolnosti se však většinou nerozlišují hlavní a vedlejší veličiny a zpravidla se všechny základní veličiny ovlivňující odolnost považují za hlavní. To je zřejmě další zjednodušující předpoklad vedoucí ke konzervativním odhadům návrhových hodnot veličin odolnosti.

Obr. 1.5 Dílčí součinitele odolnosti γR v závislosti na variačním koeficientu VR pro vybrané β.

Z Obr. 1.5 je patrné, že pro variační koeficient 0,10 (beton, ocelové konstrukce) by dílčí součinitel odolnosti měl být asi γR = 1,15. Jde však o ryze teoretické výsledky, které jsou závislé na předpokládaném modelu odolnosti (dvouparametrické lognormální rozdělení). Přímou aplikaci výsledků zachycených na obr. 1.5 dále znesnadňuje skutečnost, že charakteristická hodnota pevnosti (meze kluzu) konstrukčních materiálů (betonu, oceli, ale i jiných materiálů) odpovídá ve skutečnosti pravděpodobnosti nižší než 5 %, která se uvádí v ČSN EN 1990 [2], a uvažuje se také v předloženém rozboru. Tento jev vyvolává všeobecná snaha o zvýšení jakosti výroby materiálů, která vede zejména ke zvýšení průměru pevnosti skutečné produkce [76].

Dílčí součinitele zatížení

Zatížení stálé G se obvykle popisuje normálním rozdělením (symbol G se používá v Eurokódech). Charakteristická hodnota stálého zatížení je rovna průměru, Gk = μG (viz kapitola 3). Dílčí součinitel γG pak plyne ze vztahu (1.16) ve tvaru

γG = (1+ 0,7 β VR)

(1.18)

kde VG je variační koeficient stálého zatížení, který se většinou pohybuje v okolí hodnoty 0,1. Pro β = 3,8 pak vychází γG ≅ 1,27, s ohledem na modelové nejistoty se v Eurokódech doporučuje γG = 1,35.

Zatížení proměnné Q se často popisuje Gumbelovým rozdělením [2,47,55,57]. Charakteristická hodnota proměnného zatížení je v Eurokódech definována jako 2% horní kvantil rozdělení pro vhodně zvolené referenční období (1 rok, 5 let). Za těchto předpokladů dílčí součinitel proměnného zatížení γQ plyne ze vztahů (1.16), (2.26) a (2.31) ve tvaru

(1.19)

kde VQ označuje variační koeficient Gumbelova rozdělení pro referenční období (1 rok nebo 5 let) a N označuje počet očekávaných změn intenzity zatížení (např. 50 nebo 10) během předpokládané životnosti konstrukce (např. 50 let).

Obr. 1.6 Dílčí součinitel hlavního proměnného zatížení pro αQ = -0,7 a N = 10.

Obr. 1.6 zachycuje teoretické hodnoty dílčího součinitele hlavního proměnného zatížení (součinitel citlivosti αQ = -0,7) pro počet změn intenzity zatížení během celkové doby životnosti N = 10. Jde například o dlouhodobou složku užitného zatížení kancelářských prostor, pro kterou se zpravila předpokládá změna každých 5 let, pro celkovou životnost 50 let je tedy N = 10.

Pro β = 3,8 a variační koeficient VQ ≈ 1 plyne z obr. 1.6 dílčí součinitel γQ ≈ 1,8 a potvrzuje se tak skutečnost, že doporučené hodnoty součinitelů citlivosti v tab. 1.3 jsou na bezpečné straně. Jde však pouze o teoretické výsledky za předpokladu Gumbelova rozdělení, které nemusí být vždy pro užitná zatížení vystižným modelem. Navíc charakteristická hodnota udaná v předpisech, např. v ČSN EN 1991-1-1 [3], je vyšší než kvantil s pravděpodobností 0,98. Například u kancelářských prostor se v ČSN EN 1991-1-1 [3] uvádí tradiční rozmezí charakteristických hodnot od 2,5 do 3,0 kN/m2, zatímco teoretický kvantil s pravděpodobností 0,98 je nižší, přibližně od 2,1 až 2,3 kN/m2 (závisí na konstrukčním uspořádání). Tato okolnost vyvolaná historickými zvyklostmi pak vede ke snížení teoretických hodnot dílčího součinitele užitných zatížení na hodnotu γQ = 1,5.

Poněkud složitější situace nastává v případě, že proměnné zatížení Q vystupuje v kombinaci zatížení jako vedlejší zatížení. Pak podle tab. 1.3 je součinitel citlivosti αQ =-0,28 a teoretické hodnoty odvozené za předpokladu Gumbelova rozdělení se dramaticky změní. Ukazuje to obr. 1.7, který platí pro stejné předpoklady jako obr. 1.6 kromě hodnoty součinitele citlivosti, pro který se uvažuje hodnota se αQ = -0,28.

Obr. 1.7 Dílčí součinitel vedlejšího proměnného zatížení pro αQ =-0,28 a N = 10.

Dílčí součinitel vedlejšího proměnného zatížení vychází tedy podstatně nižší než u hlavního proměnného zatížení. Ke snížení návrhové hodnoty vedlejšího proměnného zatížení však v [2] přihlíží součinitel kombinační hodnoty ψ0 (pro kancelářské prostory ψ0 = 0,7), kterým se vlastně redukuje výsledný součinitel proměnného zatížení z hodnoty γQ = 1,5 na hodnotu γQ = 1,05. Pro index spolehlivosti β = 3,8 tato redukce odpovídá velmi dobře výsledkům zachyceným na obr. 1.7.

1.8 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Obecné zásady

Norma ČSN ISO 13822 Hodnocení existujících konstrukcí [1] poskytuje obecné požadavky a postupy pro hodnocení existujících konstrukcí a navrhování jejich obnov, které vycházejí ze zásad teorie spolehlivosti konstrukcí a z následků jejich poruchy. Norma je materiálově nezávislá, její pokyny lze použít pro hodnocení libovolného druhu existující konstrukce. Protože je to mezinárodní norma, odkazuje na systém ISO norem pro navrhování konstrukcí, zejména na ISO 2394 [21], která byla do systému ČSN zavedena, i když zatím pouze v anglickém jazyce. V současnosti se do systémů našich norem zavádějí EN Eurokódy, které budou uceleným souborem norem určeným především pro navrhování nových konstrukcí. Klíčový Eurokód ČSN EN 1990 [2] pro zásady navrhování vychází z dokumentu ISO 2394 [21] podobně jako norma ČSN ISO 13822 [1] určená pro navrhování přestaveb.

Text normy ČSN ISO 13822 [1] je v některých případech formulován dosti obecně a neposkytuje uživateli dostatek informací pro přímou aplikaci pokynů. Proto jsou důležité národní přílohy, které umožní vybraná obecná ustanovení lépe vysvětlit. Do národní přílohy se zapracují některé pokyny z norem ČSN 73 0038 [28], ISO 2394 [21] a ČSN EN 1990 [2], které se doplní o ustanovení pro hodnocení existujících konstrukcí a navrhování jejich přestaveb. Z kritického rozboru ČSN ISO 13822 [1] vyplývají následující poznatky:

1. Lze se držet obecného postupu hodnocení konstrukcí uvedeného v ČSN ISO 13822 [1]. Vývojový diagram uvedený v příloze B [1] názorně doplňuje postup hodnocení (viz obr. 1.1).

2. Termíny v ČSN ISO 13822 [1] jsou zčásti nové a jsou vysvětleny v definicích i textu. Chybí zde termín rekonstrukce, vada, dostavba, naopak se zde objevuje několik nových pojmů z teorie pravděpodobnosti a dále termíny plán využití a plán bezpečnostních opatření. Souvztažnost termínů je patrná ze schématu v příloze A [1] (viz obr. 1.2).

3. Zásady zpracování dostupných dat se rozšiřují o některé pokyny z ČSN a ČSN EN 1990, přílohy D [2]. Metodické postupy výběru vzorků uvádějí i další ISO normy, které jsou v NA v bibliografii.

4. Analýza konstrukcí by měla vycházet ze zásad teorie spolehlivosti. V NA se uvádějí doplňující pokyny, jak aplikovat při analýze konstrukcí soustavu platných národních norem společně s ČSN ISO 13822 [1]. Dříve platné předpisy mají informativní charakter.

5. Při ověřování spolehlivosti konstrukcí se kromě běžné metody dílčích součinitelů mohou použít pravděpodobnostní postupy, na jejichž základě lze spolehlivost zpřesňovat.

6. Při ověřování spolehlivosti lze přihlížet k dřívějšímu uspokojivému chování konstrukce (platí pro mezní stavy únosnosti i použitelnosti).

7. Charakteristické a návrhové hodnoty materiálových vlastností lze stanovit na základě teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky.

8. ČSN ISO 13822 [1] neposkytuje návody, jak stanovit pravděpodobnost poruchy v závislosti na návrhové životnosti. Pravděpodobnost poruchy pro určitou návrhovou životnost je nutno stanovit na základě rozboru rizik a nákladů způsobených poruchou.

9. Směrnou úroveň spolehlivosti lze stanovit s ohledem na kategorii konstrukce, uvažovaný mezní stav a možná rizika. Směrné hodnoty v ČSN ISO 13822 [1] a ČSN EN 1990 [2] vycházejí ze zásad teorie pravděpodobnosti, teorie spolehlivosti a z pokynů ISO 2394 [21].

10. V Eurokódu ČSN EN 1990, příloze D [2] a v ISO 2394 [21] jsou podrobnější pokyny pro stanovení návrhové hodnoty základní veličiny, než je tomu v ČSN ISO 13822 [1] a v ČSN 73 0038 [28].

11. Postupy pro hodnocení vlivu časově závislých veličin na spolehlivost konstrukcí uvedené v ČSN ISO 13822 [1] jsou příliš obecné a neumožňují přímou aplikaci při hodnocení spolehlivosti.

V národní příloze k ČSN ISO 13822 [1] jsou uvedeny zejména tyto informace:

  • vysvětlení některých základních pojmů s přihlédnutím k národním tradicím,
  • pokyny pro ověřování spolehlivosti existujících konstrukcí,
  • informace o způsobu stanovení charakteristických a návrhových hodnot základních veličin (materiálů, zatížení),
  • pokyny pro pravděpodobnostní způsob ověřování konstrukcí,
  • postupy aktualizace modelů základních veličin,
  • pokyny pro zkoušení vlastností existujících konstrukcí,
  • obecné informace o hodnocení a obnovách památkově chráněných staveb,
  • informace o postupech hodnocení existujících konstrukcí z betonu, oceli, ocelobetonu, dřeva a zdiva.

Důležitým podkladem pro vypracování návrhu přestavby je průzkum konstrukce, ve kterém se uvedou údaje o stavu stavby, vlastnostech materiálů a základové půdě, o poruchách a vadách konstrukce, o příčinách těchto vad, o druzích a velikostech zatížení, která na konstrukci působí nebo v minulosti působila, o vlivech prostředí a o dokumentaci konstrukce.

Metoda dílčích součinitelů

V běžných případech ověřování spolehlivosti existující konstrukce nebo navrhování její přestavby se aplikuje metoda dílčích součinitelů, neboť lze postupovat podle obvyklých postupů pro navrhování nových konstrukcí. U existujících konstrukcí však může být problémem modelování časově závislých vlastností materiálů, vlastností zatížení a účinků prostředí. Není vždy zcela zřejmé, zda je potřebné aplikovat stejně velké hodnoty dílčích součinitelů zatížení a materiálových vlastností jako při navrhování nových konstrukcí. Požadavky Eurokódů na zatížení jsou většinou přísnější, než je tomu u norem ČSN.

Významný rozvoj pravděpodobnostních metod teorie spolehlivosti v posledních desetiletích umožnil vývoj mezinárodních dokumentů pro navrhování stavebních konstrukcí. Také základní evropská norma ČSN EN 1990 [2] se systematicky opírá o poznatky teorie a zpracované metody rozboru spolehlivosti. Koncepce součinitelů citlivosti, metoda návrhových hodnot a metodika stanovení dílčích součinitelů uvedená v ČSN EN 1990 [2] úzce navazují na rozšířenou pravděpodobnostní metodu FORM (First Order Reliability Method - viz kapitola 5). Doporučené hodnoty dílčích součinitelů a redukčních součinitelů pro kombinace zatížení jsou zčásti odvozeny z obecných postupů metody FORM. Tento přístup také umožňuje určit dílčí součinitele spolehlivosti pro stanovenou úroveň spolehlivosti a vhodné modely základních veličin. Umožňuje tedy uplatnit zásady diferenciace spolehlivosti, které mohou mít při hodnocení existujících konstrukcí velký význam (viz kapitola 5).

2 STATISTICKÉ METODY

2.1 ÚVOD

Základní veličiny, které při ověřování spolehlivosti stavebních konstrukcí popisují materiálové vlastnosti, rozměry a zatížení, jsou obvykle náhodné veličiny definované v určitém oboru. Při hodnocení existujících konstrukcí je často k dispozici pouze omezené množství informací a potřebné podklady se proto získávají na základě experimentálních měření. Poněvadž je nepraktické (a v některých případech i nemožné) pracovat se souborem dat, stanoví se na základě předchozích zkušeností a znalostí pro náhodnou veličinu teoretický model, tzv. rozdělení pravděpodobností.

Mezi nejčastěji používané modely patří:

  • normální rozdělení (materiálové vlastnosti, zatížení vlastní tíhou, geometrické údaje),
  • tříparametrické lognormální rozdělení a lognormální rozdělení s počátkem v nule (materiálové vlastnosti, zatížení, geometrické údaje),
  • Gumbelovo a gama rozdělení (zatížení),
  • Weibullovo rozdělení (materiálové charakteristiky).

Základní úlohou při hodnocení existujících konstrukcí metodou dílčích součinitelů je stanovení charakteristické nebo návrhové hodnoty, tj. p-procentního kvantilu náhodné veličiny na základě vhodného teoretického modelu.

V této kapitole se popisují základní pojmy a metody z oblasti matematické statistiky, které se nejčastěji uplatní v inženýrských aplikacích. Po stručném přehledu nejčastěji používaných teoretických modelů se věnuje pozornost především:

  • vysvětlení pojmu kvantil náhodné veličiny,
  • stanovení kvantilu teoretického modelu,
  • odhadu kvantilu z experimentálních pozorování.

2.2 MODELY SPOJITÝCH NÁHODNÝCH VELIČIN

Náhodná veličina

Veličina X, která při uskutečnění souboru stanovených podmínek π (tj. při realizaci určitého náhodného jevu) nabývá právě jednu hodnotu x, se nazývá náhodná veličina. Příkladem je síla při porušení betonové kostky zatěžované za stanovených podmínek ve zkušebním stroji. Náhodné veličiny se zpravidla označují velkými písmeny, např. X, Y, jejich konkrétní realizace malými písmeny, např. x, y.

V technické praxi se používají spojité (nabývající libovolné hodnoty určitého oboru) i diskrétní (nabývající pouze izolovaných hodnot) náhodné veličiny. Další text se omezuje na nejdůležitější spojité veličiny, které se často uplatňují při hodnocení existujících konstrukcí. Informace o diskrétních náhodných veličinách a jejich aplikacích je možno nalézt ve skriptech [42] a odborné literatuře [43].

Souhrn všech možných realizací x náhodné veličiny X se nazývá základní soubor. Popisuje se rozdělením pravděpodobností, tj. funkcí udávající pravděpodobnost, že náhodná veličina patří do daného intervalu. Distribuční funkce FX(x) udává pro každou hodnotu x pravděpodobnost, že veličina X bude menší než daná hodnota x

FX (x) = P (X < x)

(2.1)

Hustota pravděpodobnosti spojité náhodné veličiny fX(x) je derivace (pokud existuje) distribuční funkce

(2.2)

Vedle distribuční funkce FX(x) a hustoty pravděpodobnosti fX(x) se základní soubor popisuje různými parametry, z nichž nejdůležitější jsou tzv. momentové parametry. Základním parametrem popisujícím polohu základního souboru je průměr μX (střední hodnota, očekávaná hodnota, matematická naděje, v běžné technické terminologii jednoduše průměr), který je definován prvním obecným momentem

μX = ∫X xfX(x)dx

(2.3)

Z geometrického hlediska jde vlastně o souřadnici x těžiště obrazce vymezeného osou x a křivkou hustoty pravděpodobnosti fX(x).

Míra rozptýlení (variability) náhodné veličiny X vzhledem k průměru μX je dána druhým centrálním momentem (momentem setrvačnosti obrazce vymezeného osou x a křivkou hustoty pravděpodobnosti fX(x)), který se nazývá rozptyl σX2

σ2X = ∫X(x - μX)2 fX(x)dx

(2.4)

Druhá odmocnina rozptylu √σ2X = σX označuje směrodatnou odchylku náhodné veličiny (poloměr setrvačnosti obrazce vymezeného osou x a křivkou hustoty pravděpodobnosti fX(x)).

Mírou nesymetrie základního souboru je šikmost definovaná na základě třetího centrálního momentu vztahem

(2.5)

Šikmost αX je bezrozměrný parametr.

Dalším bezrozměrným parametrem základního souboru je variační koeficient definovaný podílem směrodatné odchylky a průměru

(2.6)

Variační koeficient je mírou relativního rozptýlení; selhává však u těch veličin, u kterých je průměr μX blízký nule. U veličin zatížení se VX pohybuje ve velmi širokém rozmezí, obvykle od 0,10 do 1,5, u materiálových vlastností obvykle v užším rozmezí od 0,03 do 0,30.

Kromě momentových parametrů se pro popis základního souboru používají ještě další parametry popsané například ve skriptech [42] nebo v knize [43].

Náhodný výběr

Doposud se vycházelo z předpokladu, že známe teoretický model veličiny X s příslušnou distribuční funkcí FX(x). Při hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí se však často stanovují charakteristiky veličiny z experimentálních pozorování, z tzv. náhodného výběru.

Opakovanou realizací podmínek (např. zkoušením betonové kostky za stanovených podmínek) se získá výběr (za určitých podmínek náhodný výběr) {xi} o určitém rozsahu n. Podle rozsahu se zpravidla rozlišují velmi malé výběry (n ≤ 10), malé výběry (10 < n ≤ 30) a velké výběry (30 < n). Výběrem se rozumí soubor odebraný z určitého základního souboru (všech betonových kostek daného typu), který poskytuje informace o základním souboru.

Prvním krokem rozboru jakéhokoli výběru by mělo být jeho grafické znázornění pomocí histogramu (viz kapitola 6), popř. jiných grafů, a prověření extrémních hodnot (odlehlých pozorování) a opravení (vyloučení) chybných hodnot [42]. Je to velmi důležitý, často náročný a pracný krok, který by však měl předcházet dalšímu numerickému zpracování výběru pro odhad vlastností základního souboru. Používají se Grubbsův a Dixonův test [42].

Upravené (opravené) výběry lze použít pro stanovení charakteristik (statistik), které popisují polohu, rozptýlení, nesouměrnost, popř. další vlastnosti výběru. Momentové charakteristiky náhodného výběru se definují analogicky k momentovým parametrům základního souboru. Parametry základního souboru a charakteristiky (statistiky) stanovené z výběru je však třeba odlišovat. Výběrové charakteristiky se používají pro odhad parametrů základního souboru [42,43].

Důležitá problematika odhadu parametrů základního souboru na základě informací získaných z výběru je obsáhlá oblast matematické statistiky, která je v této kapitole zahrnuta jen částečně. Uvádějí se tzv. nestranné bodové odhady („nejlepší“ bodové odhady) příslušných parametrů základního souboru. Přesnější význam pojmu "nestranný odhad" a ostatní statistické postupy (např. intervalové odhady pro zadanou konfidenci) jsou podrobně popsány ve skriptech [42], v mezinárodním dokumentu ISO [18] nebo v knize [43].

Výběrový průměr (nestranný bodový odhad průměru μX příslušného základního souboru) je dán vztahem

(2.7)

Základní charakteristikou popisující míru rozptýlení je výběrový rozptyl sX2

(2.8)

Takto definovaný výběrový rozptyl sX2 je nestranným bodovým odhadem rozptylu základního souboru σX2. Druhá odmocnina rozptylu označuje výběrovou směrodatnou odchylku

(2.9)

Výběrový variační koeficient se určí ze vztahu

(2.10)

Nestranný bodový odhad šikmosti αX základního souboru - výběrová šikmost aX se stanoví jako

(2.11)

Poznamenejme, že zlomek na pravé straně vztahu (2.11) vyplývá z požadavku nestrannosti odhadu šikmosti αX základního souboru. Šikmost je citlivá na extrémní výběrové hodnoty (na extrémní odchylky xi - mX) a může být snadno zatížena významnou (nenáhodnou) chybou. K výpočtu šikmosti je v každém případě třeba použít pokud možno velké soubory (n > 30). Jestliže však vychází podezřelá hodnota (např. velká záporná hodnota nebo |aX| > 1), je třeba ověřit odlehlá pozorování a odstranit případné chybné extrémní hodnoty.

Rozdělení pravděpodobností

Normální rozdělení

Z praktického i teoretického hlediska nejdůležitějším typem rozdělení spojité náhodné veličiny je normální (Laplace-Gaussovo) rozdělení. Normální rozdělení veličiny X je symetrické a je definováno na neomezeném intervalu -∞ < x < ∞ (což může být v některých praktických aplikacích nežádoucí). Je závislé pouze na dvou parametrech, průměru μX a směrodatné odchylce σX. Symbolicky se často označuje N(μXX). Používá se pro popis chování různých typů náhodných veličin charakterizujících některá zatížení (vlastní tíhu), mechanické vlastnosti (pevnosti) i geometrické údaje (vnější rozměry). Je vhodné pro náhodné veličiny s relativně malým rozptylem (např. variačním součinitelem VX < 0,3). Selhává u veličin nesymetricky rozdělených s velkým rozptylem a šikmostí, např. αX > 0,5.

Hustota pravděpodobnosti náhodné veličiny X, která má normální rozdělení s průměrem μX a směrodatnou odchylkou σX, je dána exponenciálním vztahem

(2.12)

Šikmost (2.5) je pro normální rozdělení nulová.

Běžně dostupné tabulky normálního rozdělení [42] jsou zpracovány pro hustotu pravděpodobnosti ϕ(u) a distribuční funkci (u) normované náhodné veličiny U, která se definuje obecným transformačním vztahem (používaným pro jakýkoli typ rozdělení)

(2.13)

Normovaná náhodná veličina má průměr rovný nule a rozptyl rovný jedné; symbolicky se často označuje N(0,1). Hustota pravděpodobnosti normované náhodné veličiny U je pak dána funkcí u

(2.14)

Hustota pravděpodobnosti normálního a lognormálního rozdělení s koeficientem šikmosti αX = 1,0 normované náhodné veličiny u je zachycena na obr. 2.2.

Obr. 2.2 Normální a lognormální rozdělení (šikmost αX = 1,0).

Všimněme si, že hustota pravděpodobnosti normovaného normálního rozdělení je zakreslena pro u v intervalu <-3,+3>, který pokrývá veličinu U s vysokou pravděpodobností 0,9973 (v technické praxi se někdy mluví o intervalu ± 3σX).

Lognormální rozdělení

Obecné, jednostranně omezené nesymetrické lognormální rozdělení je definováno na jednostranně omezeném intervalu x0 < x < ∞ nebo -∞ < x < x0 (což může být v některých praktických aplikacích výhodné). Obecné lognormální rozdělení je závislé na třech parametrech. Běžně se používají momentové parametry: průměr μX, směrodatná odchylka σX a šikmost αX. V případě, že šikmost αX není známá nebo je velmi nejistá, pracuje se také s dolní či horní mezí x0. Náhodná veličina X má obecné lognormální rozdělení, jestliže transformovaná náhodná veličina

Y = ln |X - x0|

(2.15)

má normální rozdělení. V tomto vztahu x0 označuje dolní nebo horní mez rozdělení veličiny X, která závisí na šikmosti αX. Jestliže veličina X má průměr μX a směrodatnou odchylku σX, pak dolní nebo horní mez x0 je možno vyjádřit vztahem

x0 = μX - σX / c

(2.16)

ve kterém součinitel c je dán hodnotou šikmosti αX

αX = 3c + c3

(2.17)

ze kterého plyne explicitní vztah pro c

(2.18)

Při stanovení teoretického modelu je tedy možno postupovat tak, že se kromě průměru μX a směrodatné odchylky σX uvažuje šikmost αX, popř. alternativně mez rozdělení x0. Obecně se však dává přednost první možnosti, neboť o koeficientu šikmosti jsou zpravidla k dispozici věrohodnější informace a lépe vyjadřuje celkové rozdělení statistického souboru (zejména velkých souborů) než dolní či horní mez.

Zvláštním případem obecného lognormálního rozdělení je oblíbené lognormální rozdělení s dolním mezí v nule (x0 = 0) (často označované jako dvouparametrické lognormální rozdělení), které stejně jako normální rozdělení závisí pouze na dvou parametrech, průměru μX a směrodatné odchylce σX (symbolicky se označuje LN(μXX)). V tomto případě z rovnice (2.16) plyne, že součinitel c je roven variačnímu koeficientu VX. Z rovnice (2.17) dále plyne, že šikmost αX lognormálního rozdělení s dolní mezí v nule je dána hodnotou variačního koeficientu VX podle vztahu

αX = 3 VX + V3X

(2.19)

Lognormální rozdělení s počátkem v nule (x0 = 0) má tedy vždy kladnou šikmost, jejíž hodnota může být poměrně vysoká (větší než 0,5); například pro variační koeficient 0,30 plyne ze vztahu (2.19) koeficient šikmosti αX = 0,927. Neuvážené aplikace lognormálního rozdělení s dolní mezí v nule (x0 = 0) mohou tak vést k nereálným teoretickým modelům (zpravidla podceňujícím výskyt záporných a zveličujícím výskyt kladných odchylek od průměru), a to zvláště při vyšších hodnotách variačního koeficientu VX. I když výskyt záporných hodnot může být rovněž nežádoucí (u většiny mechanických veličin nereálný), je z praktického hlediska zpravidla zanedbatelný.

Lognormální rozdělení nalézá při hodnocení existujících konstrukcí široké uplatnění. Používá se pro popis různých typů náhodných veličin charakterizujících některá zatížení (vlastní tíhu), mechanické vlastnosti (pevnosti) i geometrické údaje (vnější i vnitřní rozměry průřezů). Lze jej použít pro obecně nesymetrické rozdělení náhodné veličiny s kladnou i zápornou šikmostí. Lognormální rozdělení s dolní mezí v nule (x0 = 0) je velmi oblíbené pro popis mechanických vlastností (pevností) různých materiálů (beton, ocel, zdivo).

Gumbelovo rozdělení maximálních hodnot

Maximální nebo minimální hodnota souboru o určitém rozsahu je náhodná veličina, jejíž rozdělení může být při hodnocení spolehlivosti velmi důležité. V odborné literatuře se uvádějí tři typy rozdělení extrémních hodnot, které se označují jako typy I, II a III. Každý typ má dvě verze, jednu pro rozdělení minimálních hodnot, druhou pro rozdělení maximálních hodnot. Všechny typy rozdělení mají jednoduchý exponenciální tvar a dobře se s nimi pracuje. Podrobně se dále popisuje rozdělení maximálních hodnot typu I, které se běžně označuje jako Gumbelovo rozdělení (maximálních hodnot). Popis ostatních typů rozdělení lze nalézt ve skriptech [42] a v odborné literatuře [43].

Distribuční funkce Gumbelova rozdělení má tvar

FX (x) = exp {-exp[-c(x - xmod)]}

(2.20)

Jde o rozdělení definované na neomezeném intervalu, které závisí na dvou parametrech: na modu xmod a parametru c > 0. Derivací distribuční funkce obdržíme hustotu pravděpodobnosti ve tvaru

fX (x) = c exp {-c(x - xmod) - exp[-c(x - xmod)]}

(2.21)

Oba parametry se stanoví z průměru μX a směrodatné odchylky σX

xmod =μ - 0,577√6σ /π

(2.22)

c = π /(√6σ)

(2.23)

Šikmost rozdělení je konstantní, αX = 1,14.

Důležitou vlastností Gumbelova rozdělení je jednoduchá úprava distribuční funkce původního rozdělení FX(x) na distribuční funkci FX,N(x) pro popis maxima souborů o N násobném rozsahu, než je rozsah původního souboru s parametry μX a σX. Jestliže jsou jednotlivé násobky původního souboru navzájem nezávislé, pak pro distribuční funkci FX,N(x) platí

FX,N (x) = (FX (x))N

(2.24)

Dosazením rovnice (2.20) do (2.24) získáme

(2.25)

takže pro průměr μX,N a směrodatnou odchylku maxim souborů o N násobném rozsahu platí

μX,N = μX + ln(N) /c = μX + 0,78 ln(N) σX, σX,N = σX

(2.26)

Směrodatná odchylka původního souboru se tedy nemění, průměr μX,N se však zvětšuje proti původní hodnotě μX o ln(N) / c.

Podobně jako Gumbelovo rozdělení se definuje rozdělení typu II (Fréchétovo) a rozdělení typu III (Weibullovo). Všechny tři typy rozdělení se vzájemně doplňují vzhledem k možným hodnotám šikmosti αX. Každý typ pokrývá určitou oblast šikmostí, jak znázorňuje obr. 2.3.

Obr. 2.3 Členění typů rozdělení extrémních hodnot podle šikmosti αX.

Rozdělení maximálních hodnot typu I a II se často aplikuje při popisu veličin, u nichž se sledují maximální hodnoty (zatížení), rozdělení typu III pro veličiny, u nichž se sledují minimální hodnoty (např. pevnost a další materiálové vlastnosti).

Další rozdělení spojitých náhodných veličin (gama rozdělení, beta rozdělení, rozdělení extrémních hodnot typu II a III) jsou podrobně popsána např. ve skriptech [41,42]. Poznamenejme, že matematická statistika poskytuje celou řadu testů dobré shody pro hodnocení vhodnosti teoretického modelu pro určitou náhodnou veličinu, pokud jsou k dispozici experimentální výsledky [42,43]. V případě, že nejsou k dispozici experimentální výsledky, tak se vhodný teoretický model obvykle stanoví na základě předchozích zkušeností. Podklady pro takovou volbu poskytuje např. dokument JCSS [111].

2.3 KVANTIL VYBRANÝCH ROZDĚLENÍ

Klíčovým pojmem aplikací teorie spolehlivosti ve stavebnictví je kvantil náhodné veličiny. V případě spojité náhodné veličiny X, která má distribuční funkci FX(x), je p-kvantil xp taková hodnota náhodné veličiny X, pro niž platí, že výskyt hodnot menších než xp nastane pouze s pravděpodobností p, tj. pro niž je distribuční funkce FX(xp) (2.1) rovna pravděpodobnosti p

P(X < xp) = FX (xp) = p

(2.27)

Jestliže p < 0,5, pak se hodnota xp nazývá dolní kvantil, pro p > 0,5 se xp nazývá horní kvantil. Obr. 2.1 znázorňuje dolní a horní kvantil up normované náhodné veličiny U (2.13) s normálním rozdělením pro pravděpodobnosti p = 0,05 a 0,95, označené tedy u0,05 a u0,95.

Kvantil odpovídající pravděpodobnosti p = 0,05 se obvykle uplatňuje při stanovení charakteristické hodnoty materiálových vlastností (pevnosti betonu, meze kluzu oceli, pevnosti zdiva). Návrhové hodnoty dominantních veličin jsou obvykle kvantily odpovídající menší pravděpodobnosti (např. p ≅ 0,001), návrhové hodnoty nedominantních veličin jsou kvantily odpovídající naopak větší pravděpodobnosti (např. p ≅ 0,10).

Při hodnocení existujících stavebních konstrukcí, kdy je často k dispozici omezené množství dat, může být odhad kvantilu odpovídající „nízkým“ pravděpodobnostem p (p ~ 0,001) značně nepřesný. Proto se často stanoví z dat charakteristická hodnota xk náhodné veličiny a návrhová hodnota xd se následně stanoví s využitím dílčích součinitelů γM, γG nebo γQ, definovaných vztahy (1.16.a), popř. (1.16.b).

Obr. 2.1 Dolní a horní kvantil normované náhodné veličiny U s normálním rozdělením.

V dalším textu se výklad omezí na stanovení kvantilu veličin popsaných normálním nebo lognormální rozdělením (veličiny odolnosti) a Gumbelovým rozdělením maximálních hodnot (často klimatická a užitná zatížení). Pro jednotlivé teoretické modely se kvantil xp zpravidla stanoví prostřednictvím normované náhodné veličiny U (2.13) s příslušným typem rozdělení. Hledaný kvantil xp se stanoví s využitím hodnoty normované náhodné veličiny up odpovídající dané pravděpodobnosti p

xp= μX + up σX = μX (1+ up VX)

(2.28)

Tab. 2.1 uvádí hodnoty up dolního kvantilu normované náhodné veličiny U s normálním rozdělením pro vybrané pravděpodobnosti p. Vzhledem k symetrii normálního rozdělení se hodnoty horního kvantilu up stanoví z tab. 2.1 tak, že se p nahradí hodnotou 1 - p a u hodnot up se změní znaménko (ze záporného na kladné), up = -u1-p.

Tab. 2.1 Kvantil up normované náhodné veličiny s normálním rozdělením.

 
p
 
10-7
 
10-6
 
10-5
 
10-4
 
0,001
 
0,010
 
0,050
 
0,100
 
0,250
 
0,500
 
up
 
-5,199
 
-4,753
 
-4,265
 
-3,719
 
-3,091
 
-2,327
 
-1,645
 
-1,282
 
-0,674
 
0,000

Pro normovanou náhodnou veličinu s obecným tříparametrickým lognormálním rozdělením je hodnota normované náhodné veličiny up závislá na šikmosti αX. Tab. 2.2 uvádí hodnoty up pro vybrané šikmosti αX a pravděpodobnosti p. Poznamenejme, že vzhledem k asymetrii lognormálního rozdělení (αX ≠ 0) neplatí vztah up = -u1-p pro normální rozdělení.

Tab. 2.2 Kvantil up normované náhodné veličiny s lognormálním rozdělením.

 
Pravděpodobnosti p
 
αX
 
10-4
 
10-3
 
0,01
 
0,05
 
0,10
 
0,20
 
0,50
 
0,80
 
0,90
 
0,95
 
0,99
 
1-10-3
 
1-10-4
 
-2,0
 
-9,52
 
-6,24
 
-3,52
 
-1,89
 
-1,24
 
-0,61
 
0,24
 
0,77
 
0,97
 
1,10
 
1,28
 
1,42
 
1,49
 
-1,5
 
-7,97
 
-5,51
 
-3,31
 
-1,89
 
-1,29
 
-0,68
 
0,20
 
0,81
 
1,04
 
1,21
 
1,45
 
1,65
 
1,77
 
-1,0
 
-6,40
 
-4,70
 
-3,03
 
-1,85
 
-1,32
 
-0,74
 
0,15
 
0,84
 
1,13
 
1,34
 
1,68
 
1,99
 
2,19
 
-0,5
 
-4,94
 
-3,86
 
-2,70
 
-1,77
 
-1,32
 
-0,80
 
0,08
 
0,85
 
1,21
 
1,49
 
1,98
 
2,46
 
2,81
 
0,0
 
-3,72
 
-3,09
 
-2,33
 
-1,65
 
-1,28
 
-0,84
 
0,00
 
0,84
 
1,28
 
1,65
 
2,33
 
3,09
 
3,72
 
0,5
 
-2,81
 
-2,46
 
-1,98
 
-1,49
 
-1,21
 
-0,85
 
-0,08
 
0,80
 
1,32
 
1,77
 
2,70
 
3,86
 
4,94
 
1,0
 
-2,19
 
-1,99
 
-1,68
 
-1,34
 
-1,13
 
-0,84
 
-0,15
 
0,74
 
1,32
 
1,85
 
3,03
 
4,70
 
6,40
 
1,5
 
-1,77
 
-1,65
 
-1,45
 
-1,21
 
-1,04
 
-0,81
 
-0,20
 
0,68
 
1,29
 
1,89
 
3,31
 
5,51
 
7,97
 
2,0
 
-1,49
 
-1,42
 
-1,28
 
-1,10
 
-0,97
 
-0,77
 
-0,24
 
0,61
 
1,24
 
1,89
 
3,52
 
6,24
 
9,52

Pro lognormální rozdělení s dolní mezí v nule je možno stanovit kvantil prostřednictvím kvantilu normované náhodné veličiny s normálním rozdělením

(2.29)

kde up je kvantil normované náhodné veličiny s normálním rozdělením. Často se uplatňuje aproximace vztahu (2.29) ve tvaru

xp ≅ μX exp (up Vx)

(2.30)

jejíž přesnost je zcela vyhovující pro VX < 0,2, běžně se však používá i pro větší VX.

Příklad 2.1

Stanovme kvantil normálního a lognormálního rozdělení s dolní mezí v nule pro p = 0,001; 0,01; 0,05 a 0,10, je-li V = 0,3. Lognormální rozdělení s dolní mezí v nule má šikmost αX = 3VX +VX3 = 0,927 (2.19), kterou je třeba znát pro interpolaci v tab. 2.2. Výsledné hodnoty xp jsou uvedeny v následující tab. 2.3 ve tvaru bezrozměrných součinitelů xp X (vyjadřujícím podíl kvantilu a průměru) stanovených rozdílným způsobem pro normální i lognormální rozdělení.

Tab. 2.3 Součinitel xp X k příkladu 2.1.

 
Součinitel xp X stanoven pro
 
Pravděpodobnosti p
 
0,001
 
0,010
 
0,050
 
0,100
 
normální rozdělení podle rovnice (2.28) a tab. 2.1
 
0,073
 
0,302
 
0,506
 
0,615
 
lognormální rozdělení podle rovnice (2.28) a tab. 2.2
 
0,385
 
0,483
 
0,591
 
0,658
 
lognormální rozdělení podle rovnice (2.29) a tab. 2.1
 
0,387
 
0,484
 
0,591
 
0,657
 
lognormální rozdělení podle rovnice (2.30) a tab. 2.1
 
0,396
 
0,496
 
0,610
 
0,681

Z tab. 2.3 je patrný očekávaný rozdíl mezi kvantilem normálního a lognormálního rozdělení. Zejména pro malé pravděpodobnosti p je dolní kvantil normálního rozdělení výrazně nižší než odpovídající kvantil lognormálního rozdělení. Tabulka rovněž ukazuje, že přibližný vzorec (2.30) poskytuje pro výpočet kvantilu lognormálního rozdělení uspokojivé výsledky (chyba je menší pro nižší hodnoty variačního koeficientu V).

Jednoduše lze kvantil xp stanovit u Gumbelova rozdělení

μX - {0,45 + 0,78ln[-ln(p)]} σX = μX <1-{0,45 + 0,78ln[-ln(p)]}VX>

(2.31)

Kvantily dalších typů rozdělení lze přibližně stanovit z rovnice (2.28) na základě tabulkových hodnot up pro normované lognormální rozdělení s odpovídající šikmostí αX.

2.4 KLASICKÉ STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ

V předchozím textu se vysvětlují základní statistické charakteristiky náhodného výběru (např. n výsledků zkoušek pevnosti betonu v tlaku na krychlích). Důležitým krokem při stanovení např. odolnosti konstrukce na základě zkoušek je stanovení odhadu kvantilu z náhodného výběru. Pokud je k dispozici dostatečný počet zkoušek, lze provést klasické statistické vyhodnocení. Pokud se provádí jedna nebo velmi málo zkoušek, může být výhodné použít postupy aktualizace pravděpodobnostních modelů na základě Bayesovy věty podle oddílu 2.5.

Pokryvná metoda odhadu

Základním pojmem odhadu kvantilu z výběru o rozsahu n pokryvnou metodou je konfidence γ, tj. pravděpodobnost (zpravidla 0,75, 0,90 nebo 0,95), se kterou stanovený odhad pokrývá hledaný kvantil (proto se mluví o pokryvné metodě, anglicky covering method). Odhad xp,cover dolního kvantilu xp je pokryvnou metodou stanoven tak, že platí

P(xp,cover < xp) = γ

(2.32)

tj. že s pravděpodobností γ je odhad menší (na bezpečné straně) než neznámý kvantil xp.

Dále jsou uvedeny praktické vzorce za předpokladu, že základní soubor (např. soubor všech betonových krychlí) má tříparametrické rozdělení s průměrem μX, směrodatnou odchylkou σX a šikmostí αX, která musí být vždy známa z předchozí zkušenosti. Kromě toho se předpokládá, že průměr základního souboru μX není nikdy předem znám a při odhadu se proto vždy vychází z výběrového průměru mX, zatímco směrodatná odchylka základního souboru σX je buď známá z předchozích zkušeností a pak se z ní vychází, nebo je neznámá a pak se místo ní uvažuje výběrová směrodatná odchylka sX.

Jestliže směrodatná odchylka σX základního souboru je známá z předchozí zkušenosti, odhad xp,cover dolního p-kvantilu je dán vztahem

xp,cover = mX - κp σX

(2.33)

Jestliže je směrodatná odchylka základního souboru σX neznámá, uvažuje se výběrová směrodatná odchylka sX

xp,cover = mX - kp sX

(2.34)

Koeficienty odhadu κp = κ(αX, p, γ, n) a kp = kX, p, γ, n) závisí na typu rozdělení, šikmosti αX, pravděpodobnosti p odpovídající hledanému kvantilu xp, konfidenci γ a na rozsahu výběru n.

Pokud má veličina X normální rozdělení a směrodatná odchylka σX je známá, pak platí [53]

κp = up - uγ / √n

(2.35)

kde up a uγ jsou kvantily normovaného normálního rozdělení odpovídající pravděpodobnosti p a konfidenci γ podle tab. 2.1. Pokud je směrodatná odchylka σX neznámá, stanoví se koeficient kp [93]

(2.36)

kde tp je kvantil necentrálního t-rozdělení s počtem stupňů volnosti ν = n - 1 a parametrem necentrality δ = - up × √n odpovídající konfidenci γ [92].

Pokud má veličina X lognormální rozdělení se známou šikmostí αX, použijí se podobné vztahy jako (2.35) a (2.36) - podrobnosti jsou uvedeny v článku [94].

Znalost konfidence γ, že odhad xp,cover bude na bezpečné straně od skutečné hodnoty xp, je největší předností klasické pokryvné metody. Konfidence γ = 0,75 se doporučuje v dokumentech [2,21]. V náročných případech, kdy se vyžaduje podrobný rozbor spolehlivosti, může být vhodnější vyšší hodnota konfidence, např. 0,95 [71].

Předpovědní metoda odhadu

Podle předpovědní metody [71] se dolní kvantil xp odhaduje z výběru o rozsahu n tzv. předpovědní mezí xp,pred, pro kterou platí, že další hodnota xn+1 náhodně vybraná ze základního souboru podkročí odhad xp,pred pouze s pravděpodobností p, tj. platí

P(xn+1 < xp, pred) = p

(2.37)

Lze ukázat, že takto definovaný odhad xp,pred se asymptoticky blíží k neznámému kvantilu xp, jestliže n se zvyšuje. Ukazuje se také, že odhad xp,pred numericky přibližně odpovídá odhadu pokryvnou metodou xp,cover stanovenému pro konfidenci γ= 0,75 [71].

Jestliže veličina X má lognormální rozdělení a směrodatná odchylka základního souboru σX je známá, dolní kvantil je odhadnut hodnotou xp,pred podle vztahu

xp,pred = mX + up (1/n +1)1/2 σX

(2.38)

kde up = u X, p) je kvantil normovaného lognormálního rozdělení se šikmostí αX.

Jestliže však směrodatná odchylka základního souboru je neznámá, pak je třeba místo σX uvažovat výběrovou směrodatnou odchylku sX

xp,pred = mX + tp (1/n +1)1/2 sX

(2.39)

kde tp = tX, p, ν) je p-kvantil zobecněného Studentova t-rozdělení pro ν = n - 1 stupňů volnosti, které má šikmost αX. Další informace o Studentovu rozdělení a počtu stupňů volnosti je možno získat např. ze skript [42].

Součinitele pokryvné a předpovědní metody

Pokryvná a předpovědní metoda představují dva základní postupy pro odhad kvantilu základního souboru na základě dostupného výběru o omezeném rozsahu n. V případě, že směrodatná odchylka základního souboru σX je známá, aplikují se rovnice (2.33) a (2.38), ve kterých vystupují analogické součinitele κp a -up(1/n+1)1/2. Oba součinitele závisí na typu rozdělení, rozsahu výběru n, součinitel κp u pokryvné metody navíc ještě na konfidenci γ. Za předpokladu normálního rozdělení základního souboru uvádí tab. 2.4 součinitele κp a -up(1/n+1)1/2 pro p = 0,05 a vybrané hodnoty n a γ.

Tab. 2.4 Součinitele κp (2.35) a -up(1/n+1)1/2 z rovnic (2.33) a (2.38) pro p = 0,05 a normální rozdělení základního souboru (σX známé).

 
Součinitel
 
Rozsah souboru n
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
 
γ= 0,75
 
2,03
 
1,98
 
1,95
 
1,92
 
1,88
 
1,86
 
1,79
 
1,77
 
1,64
 
kp
 
γ= 0,90
 
2,39
 
2,29
 
2,22
 
2,17
 
2,10
 
2,05
 
1,93
 
1,88
 
1,64
 
 
γ= 0,95
 
2,60
 
2,47
 
2,38
 
2,32
 
2,23
 
2,17
 
2,01
 
1,95
 
1,64
 
-up(1/n+1)1/2
 
1,89
 
1,83
 
1,80
 
1,77
 
1,74
 
1,72
 
1,68
 
1,67
 
1,64

Z tab. 2.4 je zřejmé, že se zvyšujícím se rozsahem výběru n se oba součinitele blíží k hodnotě 1,64, která platí pro teoretický model normálního rozdělení (viz tab. 2.1). U pokryvné metody se součinitel κp zvětšuje s rostoucí konfidencí γ. Pro konfidenci γ = 0,75 platí, že κp up(1/n+1)1/2 a pokryvná metoda vede přibližně ke stejnému odhadu jako předpovědní metoda, xp,coverxp,pred (pro vyšší konfidenci γ > 0,75 je xp,cover < xp,pred).

V případě, že směrodatná odchylka základního souboru σX je neznámá, aplikují se rovnice (2.34) a (2.39), ve kterých vystupují součinitele kp (2.36) a tp(1/n+1)1/2. Oba součinitele závisí opět na typu rozdělení, rozsahu výběru n, součinitel kp u pokryvné metody navíc ještě na konfidenci γ. Za předpokladu normálního rozdělení zachycují tab. 2.5 a obr. 2.4 hodnoty součinitelů kp a tp(1/n+1)1/2 pro p = 0,05 a vybrané hodnoty n a γ.

Obr. 2.4 Součinitele kp a -tp(1/n+1)1/2 pro p = 0,05 a normální rozdělení základního souboru (σX neznámé).

Tab. 2.5 Součinitele kp (2.36) a tp(1/n+1)1/2 z rovnic (2.34) a (2.39) pro p = 0,05 a normální rozdělení základního souboru (σX neznámé).

 
Součinitel
 
Rozsah souboru n
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
 
γ = 0,75
 
3,15
 
2,68
 
2,46
 
2,34
 
2,19
 
2,10
 
1,93
 
1,87
 
1,64
 
kp
 
γ = 0,75
 
5,31
 
3,96
 
3,40
 
3,09
 
2,75
 
2,57
 
2,21
 
2,08
 
1,64
 
 
γ = 0,75
 
7,66
 
5,14
 
4,20
 
3,71
 
3,19
 
2,91
 
2,40
 
2,22
 
1,64
 
-tp(1/n+1)1/2
 
3,37
 
2,63
 
2,33
 
2,18
 
2,00
 
1,92
 
1,76
 
1,73
 
1,64

Z tab. 2.5 a z obr. 2.4 je zřejmé, že s rostoucím rozsahem výběru n se oba součinitele blíží k hodnotě 1,64, která platí pro teoretický kvantil normálního rozdělení (viz tab. 2.1). U pokryvné metody se součinitel kp zvětšuje s rostoucí konfidencí γ a příslušné odhady xp,cover dolního kvantilu jsou nižší (na straně bezpečnosti). Pro konfidenci γ = 0,75 opět platí, že kp tp(1/n+1)1/2 a pokryvná metoda vede přibližně ke stejnému odhadu jako předpovědní metoda, xp,coverxp,pred stejně jako v případě známé směrodatné odchylky σX.

Šikmost (asymetrie) základního souboru αX může mít rovněž výrazný vliv na odhad kvantilu základního souboru. Tab. 2.6 a 2.7 uvádějí součinitele kp z rovnice (2.34) za předpokladu tříparametrického lognormálního rozdělení pro tři šikmosti αX = -1,0; 0,0 a 1,0, pro pravděpodobnost p = 0,05 a konfidenci γ = 0,75 (tab. 2.6) a γ = 0,95 (tab. 2.7). Hodnoty součinitelů z tab. 2.7 jsou znázorněny na obr. 2.5.

Tab. 2.6 Součinitel kp z rovnice (2.34) pro p = 0,05, γ = 0,75 a lognormální rozdělení se šikmostí αX X neznámé).

 
 
Rozsah souboru n
 
Šikmost
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
αX = -1,00
 
4,31
 
3,58
 
3,22
 
3,00
 
2,76
 
2,63
 
2,33
 
2,23
 
1,85
 
αX = 0,00
 
3,15
 
2,68
 
2,46
 
2,34
 
2,19
 
2,10
 
1,93
 
1,87
 
1,64
 
αX = 1,00
 
2,46
 
2,12
 
1,95
 
1,86
 
1,75
 
1,68
 
1,56
 
1,51
 
1,34

Tab. 2.7 Součinitel kp z rovnice (2.34) pro p = 0,05, γ = 0,95 a lognormální rozdělení se šikmostí αX X neznámé).

 
 
Rozsah souboru n
 
Šikmost
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
αX=-1,00
 
10,9
 
7,00
 
5,83
 
5,03
 
4,32
 
3,73
 
3,05
 
2,79
 
1,85
 
αX= 0,00
 
7,66
 
5,14
 
4,20
 
3,71
 
3,19
 
2,91
 
2,40
 
2,22
 
1,64
 
αX= 1,00
 
5,88
 
3,91
 
3,18
 
2,82
 
2,44
 
2,25
 
1,88
 
1,77
 
1,34

Z tab. 2.6 a 2.7 je zřejmé, že s rostoucím rozsahem výběru n se součinitele kp blíží k hodnotám up platným pro teoretický model lognormálního rozdělení, které jsou uvedeny v tab. 2.2. Vliv šikmosti tedy zůstává i pro n → ∞, je však výrazný zejména pro malé soubory a vyšší konfidenci γ = 0,95 (viz obr. 2.5).

Obr. 2.5 Součinitel kp pro p = 0,05 a konfidenci γ = 0,95 (σX neznámé).

Podobnou závislost na šikmosti lze pozorovat u zobecněného Studentova t-rozdělení, jehož kvantily tp jsou uvedeny v tab. 2.8. Tyto hodnoty tp se uplatní v předpovědní metodě ve vzorci (2.39) a dále v Bayesovském postupu popsaném v oddíle 2.5. Proto jsou v tab. 2.8 uvedeny přímo hodnoty kvantilů tp v závislosti na počtu stupňů volnosti ν = n - 1. Uvažuje se opět pravděpodobnost p = 0,05 a tři šikmosti αX = -1,0; 0 a 1,0.

Tab. 2.8 Součinitel -tp z rovnice (2.39) pro p = 0,05 a lognormální rozdělení se šikmostí αX X neznámé).

 
 
Součinitel - tp pro počet stupňů volnosti v = n - 1
 
Šikmost
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
αX = -1,00
 
2,65
 
2,40
 
2,27
 
2,19
 
2,19
 
2,04
 
1,94
 
1,91
 
1,85
 
αX = 0,00
 
2,35
 
2,13
 
2,02
 
1,94
 
1,86
 
1,81
 
1,72
 
1,70
 
1,64
 
αX = 1,00
 
1,92
 
1,74
 
1,64
 
1,59
 
1,52
 
1,48
 
1,41
 
1,38
 
1,34

Z tab. 2.8 je zřejmé, že se zvyšujícím se rozsahem výběru n se hodnoty tp blíží k teoretickým hodnotám up platným pro model lognormálního rozdělení s odpovídající šikmostí, které jsou uvedeny v tab. 2.2. Vliv šikmosti tedy opět (stejně jako u součinitele kp) zůstává i pro n → ∞, je však zejména výrazný pro malé soubory (vzrůstá s klesajícím rozsahem výběru n).

Příklad 2.2

Výběr o rozsahu n = 5 měření pevnosti betonu má průměr mX = 29,2 MPa (2.7) a směrodatnou odchylku sX = 4,6 MPa (2.9). Předpokládáme, že základní soubor má normální rozdělení a že jeho směrodatná odchylka σX je neznámá. Charakteristická pevnost fck = x0,05 se nejdříve stanoví pokryvnou metodou. Jestliže konfidence je γ = 0,75, vyplývá z rovnice (2.34) a tab. 2.5.

xp,cover = 29,2 - 2,46 × 4,6 = 17,9 MPa

Jestliže se však vyžaduje vyšší konfidence γ = 0,95, pak

xp,cover = 29,2 - 4,20 × 4,6 = 9,9 MPa

Při předpovědní metodě se zjistí z rovnice (2.39) a tab. 2.5

xp,pred = 29,2 - 2,33 × 4,6 = 18,5 MPa

Podle předpovědní metody je tedy charakteristická pevnost pouze nepatrně větší než podle pokryvné metody s konfidencí γ = 0,75. Jestliže by se však požadovala vyšší konfidence γ = 0,95, pak pokryvná metoda vede k hodnotě, která je téměř poloviční než hodnota podle předpovědní metody.

Jestliže výběr pochází ze základního souboru s tříparametrickým lognormálním rozdělením a kladnou šikmostí αX = 1, pak pokryvná metoda s konfidencí γ = 0,75 (tab. 2.6) poskytuje odhad

x p,cover = 29,2 - 1,95 × 4,6 = 20,2 MPa

což je hodnota o 13 % vyšší než při nulové šikmosti.

Podobně pro předpovědní metodu z tab. 2.8 plyne

kde hodnota tp = 1,74 je uvedena v tab. 2.8 pro αX = 1,0 a ν = 5 - 1 = 4. Výsledná pevnost je v tomto případě o 10 % vyšší než hodnota odpovídající normálnímu rozdělení (αX = 0).

Příklad 2.2 ukazuje, že odhad charakteristické pevnosti (kvantilu s pravděpodobností p = 0,05) na základě jednoho výběru se může pohybovat v širokém rozmezí (v příkladu 2.2 od 9,9 MPa do 20,4 MPa) v závislosti na použité metodě, na požadované konfidenci, na předchozích informacích a na předpokladech o základním souboru. Poznamenáme, že kromě alternativ uvažovaných v příkladu 2.2 se může navíc uplatnit znalost směrodatné odchylky σX základního souboru a předpoklad záporné šikmosti αX (např. u některých materiálů s vysokou pevností [83]).

Ještě výraznější rozdíly výsledných hodnot mohou nastat při odhadu návrhových hodnot pevností, tj. odhadu kvantilů, které odpovídají malé pravděpodobnosti (např. p ≅ 0,001, viz oddíl 1.6). Přímý odhad takového kvantilu na základě omezeného výběru ze základního souboru se však doporučuje jen v těch případech, kdy je k dispozici dostatek věrohodných údajů o chování příslušné náhodné veličiny. V těchto případech je účelné postupovat obezřetně a pokud možno ve spolupráci se specialisty v oblasti matematické statistiky.

Odhad charakteristické hodnoty materiálových vlastností podle ČSN EN 1990 [2] se popisuje v kapitole 4. Poznamenejme, že rozdílnou úlohu než stanovení dolního p- procentního kvantilu materiálové vlastnosti (charakteristická nebo návrhová hodnota) představuje stanovení stálého zatížení existujících konstrukcí. Pokud mají stálá zatížení významný vliv na spolehlivost vyšetřované konstrukce, mohou být stanovena na základě zkoušek prováděných při průzkumu stavu konstrukce. Pro tyto případy uvádí dokument ČSN ISO 13822 Zásady navrhování konstrukcí - Hodnocení existujících konstrukcí [1] v odstavci NA.2.5 národní přílohy NA metodiku stanovení charakteristické hodnoty stálého zatížení. Na rozdíl od charakteristické hodnoty materiálových vlastností, která se zpravidla stanoví jako 5% dolní kvantil, se charakteristická hodnota stálého zatížení určí jako odhad průměru stálého zatížení. Obecné zásady stanovení stálého zatížení podle ČSN ISO 13822[1] se popisují v kapitole 3.

2.5 BAYESOVSKÉ POSTUPY

Při stanovení vlastností materiálů může být výchozím podkladem projektová dokumentace včetně statického výpočtu, které mohou uvádět vlastnosti vyšetřovaného materiálu. Na základě dalších znalostí o vlastnostech materiálů získaných z dlouholetých zkušeností při ustálené výrobě nebo ze sledování podobných konstrukcí pak může být stanoven tzv. apriorní teoretický model. Protože se vlastnosti materiálů považují za náhodné veličiny, jedná se o apriorní rozdělení pravděpodobností.

Při pochybnostech o vhodnosti apriorního modelu se provedou a vyhodnotí zkoušky [1], které předpoklady potvrdí, případně vyvrátí. Na základě zkoušek lze dále s využitím Bayesovských postupů [18,21,41,81] apriorní rozdělení aktualizovat.

Tento oddíl se zabývá případem, kdy se z dostupných poznatků [111] stanoví apriorní rozdělení pravděpodobností. Uvažují se pouze nejčastěji používaná rozdělení pro vlastnosti materiálu - normální (Gaussovo) a lognormální s počátkem v nule. Dále se předpokládá, že lze provést pouze omezený počet zkoušek. Je popsáno stanovení posteriorního (aktualizovaného) modelu vlastnosti materiálu prostřednictvím Bayesovských postupů.

Bayesovský postup aktualizace pravděpodobností

Na počátku se vysvětlí Bayesova věta pro obecné jevy A a B a následně se popíše její aplikace při aktualizaci apriorních informací na základě zkoušek.

Podmíněná pravděpodobnost P(A|B) jevu A za doplňující podmínky, že současně (nebo předem) nastal jiný jev B s nenulovou pravděpodobností P(B) se definuje vztahem

P(A|B) = P(A ∩ B) / P(B)

(2.40)

Podobně platí

P(B|A) = P(A ∩ B) / P(A)

(2.41)

Jestliže podle obr. 2.6 může jev A nastat pouze realizací jednoho z navzájem disjunktních jevů Bi, i = 1, 2, ..., n, a jsou známé pravděpodobnosti P(Bi) a podmíněné pravděpodobnosti P(A|Bi), pak pravděpodobnost jevu A může být stanovena z věty o úplné pravděpodobnosti [41]

P(A) = ∑i P(Bi) P(A|Bi)

(2.42)

Obr. 2.6 Jev A a navzájem disjunktní jevy Bi.

Ze vztahů (2.40), (2.41) a (2.42) plyne velmi důležitý vztah, který se často nazývá Bayesova věta

(2.43)

V klasickém pojetí statistiky se charakteristiky veličiny X (průměr m, směrodatná odchylka s, případně šikmost a, dolní mez x0 apod.) uvažují jako deterministické hodnoty, které se odhadují na základě zkoušek, jak se popisuje v oddíle 2.4. (pro jednoduchost značení se dále v tomto oddíle neuvádí index „X“). Vektor charakteristik (např. {m, s, a}T) se v dalším textu značí symbolem Θ. U každého náhodného výběru (např. zkoušky kostek betonu za stanovených podmínek) [41] se charakteristiky odhadují odděleně na základě informací získaných z vyhodnocení zkoušek.

V Bayesovském postupu se charakteristiky Θ uvažují jako náhodné a jejich rozdělení se aktualizují na základě zkoušek. Předpokládejme, že:

  • výsledky zkoušek jsou x1, x2, ...., xn (jev A),
  • veličina má apriorní sdruženou hustotu pravděpodobnosti f´(x|Θ) závislou na náhodných parametrech Θ a
  • fΘ´(Θ) je apriorní sdružená hustota pravděpodobnosti parametrů Θ.

Označme realizaci vektoru Θ ∈ (θi, θi + Δθ) jako jev Bi. Vztah (2.43) lze přepsat následujícím způsobem

(2.44)

kde fΘ´´(•) je aktualizovaná sdružená hustota pravděpodobnosti charakteristik Θ s uvážením výsledků zkoušek. Vzhledem k tomu, že sumace ve jmenovateli vztahu (2.44) se provádí přes celý definiční obor Θ, lze po limitním přechodu Δθ -› 0 zapsat vztah (2.44) jako

(2.45)

kde C je konstanta, která normalizuje hustotu pravděpodobnosti fΘ´´(•). Ze známé posteriorní hustoty fΘ´´(•) (2.45) se integrací získá aktualizovaná hustota pravděpodobnosti vyšetřované vlastnosti

(2.46)

a aktualizovaná distribuční funkce

(2.47)

Hustota pravděpodobnosti (2.46) a distribuční funkce (2.47) popisují aktualizované rozdělení pravděpodobností vyšetřované veličiny vyplývající z předchozích znalostí a výsledků zkoušek.

Konjugovaná rozdělení

Hodnocení vlastností materiálu založené na vztazích (2.45) až (2.47) může být výpočetně náročné [81], a to především při větších dimenzích vektoru Θ. Proto se v praxi nejčastěji používají konjugovaná rozdělení fΘ´(•) a fΘ´´(•) [18,43,81], pro která se integrace ve vztahu (2.45) provede v uzavřeném tvaru.

Konjugovaná rozdělení se v inženýrských aplikacích pro svou jednoduchost používají vždy, pokud nejsou k dispozici žádné podklady pro stanovení sdružené hustoty fΘ´(•) [43]. Pokud jsou však k dispozici data naznačující vhodnost jiných rozdělení, mají se tato rozdělení použít bez ohledu na výpočetní komplikace [43].

Při praktických aplikacích se obvykle uvažují pouze dvě náhodné charakteristiky Θ - průměr a směrodatná odchylka . Pro se uvažuje průměrná hodnota a variační koeficient v(), pro průměrná hodnota a variační koeficient v(s´). Variační koeficienty v() a v() mohou být známy z předchozích zkušeností, nebo se stanoví z následujících vztahů [18,21]

v(m ) = v´ / √n’, v() = 1 / √(2ν’)

(2.48)

kde označuje hypotetický rozsah souboru pro určení průměru a ν´ hypotetický počet stupňů volnosti . Vstupní parametry v() a v() (nebo alternativně a ν´) se často stanoví na základě expertního odhadu nebo informací v dostupné literatuře (viz příklad 6.6. v kapitole 6).

Pokud se pro apriorní rozdělení veličiny X uvažuje normální rozdělení, je výhodné popsat sdruženou apriorní hustotu pravděpodobnosti charakteristik a v následujícím tvaru [18,111]

(2.49)

kde μ a σ představují hodnoty charakteristik a a δ() je tzv. heavyside function definovaná následujícím způsobem: δ( = 0) = 0; δ( > 0) = 1 ( < 0 zde nemá význam). Za těchto předpokladů má posteriorní hustota pravděpodobnosti fΘ´´(•) (2.45) stejný tvar jako apriorní hustota ve vztahu (2.49), avšak místo apriorních , , a ν´ se uplatní posteriorní parametry získané ze vztahů [18,41,111]

n” = n + n

ν” = ν + ν’ + δ(n’)

m” = (mn + mn’) / n

s2 = (ν s 2 + ν’ s2 + n m 2 + n’ m’ 2 - n” m” 2) / ν”

(2.50)

Výpočet vztahu (2.45) se tedy zjednoduší na vyčíslení posteriorních charakteristik podle (2.50). Aktualizovaná hustota pravděpodobnosti f“(•) a distribuční funkce F“(•) se získá ze vztahů (2.46) a (2.47). Kvantil se opět odhadne prostřednictvím Studentova t-rozdělení podobně jako ve vztahu (2.39), avšak s využitím aktualizovaných charakteristik m“, s“, n“ a ν“ (α‡ = α“ = 0)

xp = m“ + tp(p,ν“)√(1 + 1/n“) s

(2.51)

Pokud se pro apriorní model veličiny X uvažuje lognormální rozdělení s počátkem v nule a hustota pravděpodobnosti charakteristik fΘ´(•) podle (2.49), lze s výhodou využít skutečnosti, že veličina Y = ln|X| má normální rozdělení. Průměr λ a směrodatná odchylka ζ veličiny Y se stanoví ze vztahů

(2.52)

Podobně jako u varianty s normálním rozdělením se s využitím parametrů n, ν, a ν´ ze vztahu (2.50) odvodí aktualizované charakteristiky λ“, ζ“, n“ a ν“ [111] a kvantil se odhadne ze vztahu

xp = eλ“ + tp(p,ν“)√(1 + 1/n“) ζ“

(2.53)

Poznamenejme, že při dlouhodobých sledováních se může ukázat, že směrodatnou odchylku lze považovat za známou (a tudíž deterministickou). V takovém případě platí v() -› 0 a ν´ -› ∞ (2.48) a také tp(p;+∞) = up. Vztahy (2.51) a (2.53) lze tedy přepsat následujícím způsobem

xp = m“ + up√(1 + 1/n“) s“; xp = eλ“ + up√(1 + 1/n“) ζ“

(2.54)

Při dlouhodobých sledováních může vyšetřovaná veličina X vykazovat konstantní variační koeficient , který může být považován za známý. O průměru se dále předpokládá, že je náhodná veličina se známým průměrem a variačním koeficientem v(). Pokud se pro apriorní model X použije lognormální rozdělení s počátkem v nule s parametry λ´ a ζ´ (tyto parametry se používají v běžných softwarových produktech jako MS Excel, Mathcad, Matlab apod.), tak ze vztahu (2.52) plyne, že parametr ζ´ = √[ln(1 + 2)] je deterministická veličina. Průměr a směrodatná odchylka parametru λ´ = ln() - 0,5 ln[1 + 2] se přibližně stanoví ze vztahů

mλ´ ≈ ln() - 0,5 ln[1 + v()2] - 0,5 ln[1 + 2]; sλ ≈ √[ln(1 + v(m )2)]

(2.55)

Pokud lze parametr λ popsat normálním rozdělením N(mλ, sλ), pak má posteriorní hustota pravděpodobnosti fΘ´´(•) opět normální rozdělení, avšak s parametry mλ“ a sλ“ [43]

(2.56)

Aktualizovaná hustota pravděpodobnosti f“(•) a distribuční funkce F“(•) se získá ze vztahů (2.46) a (2.47) s uvážením hustoty pravděpodobnosti a distribuční funkce lognormálního rozdělení s parametry λ“ a ζ´.

V tomto oddíle jsou uvedeny pouze základní druhy konjugovaných rozdělení, která se obvykle používají k popsání vlastností stavebních materiálů. Další druhy konjugovaných rozdělení se uvádějí např. v knihách [43,61]. Poznamenejme, že pokud nelze popsat veličinu X a její parametry Θ konjugovaným rozdělením, je nezbytné vztahy (2.45) až (2.47) vyčíslit numericky. V některých případech však může být obtížné dosáhnout přijatelné přesnosti běžnými postupy [81] a je nutné využít speciální metody, např. Metropolis-Hastingsův algoritmus [46].

2.6 AKTUALIZACE MODELU NA ZÁKLADĚ ZATĚŽOVACÍ ZKOUŠKY

Při aktualizaci modelu vlastnosti materiálu X lze kromě výsledků zkoušek využít také informace o zatížení, kterému byl konstrukční prvek vystaven a které nevyvolalo poruchu.

Může být znám např. výsledek zatěžovací zkoušky prováděné v minulosti, nebo lze zatěžovací zkoušku naplánovat.

V dalším textu se předpokládá, že je znám apriorní model vyšetřované vlastnosti materiálu X popsaný hustotou pravděpodobnosti f´(•) a distribuční funkcí F´(•), které mohou být známé z předchozích zkušeností, nebo mohou být stanoveny s využitím Bayesovského postupu popsaného v oddíle 2.5. Nejprve se uvažuje, že prvek byl vystaven známému (deterministickému) zatížení l, které vyvolalo známý (deterministický) účinek e. Předpokládejme dále, že pokud nedošlo k poruše, pak P(X < e) = 0 (např. pokud zatížení vyvolalo v krajních vláknech průřezu ocelového nosníku napětí e, usuzuje se, že pro mez kluzu oceli platí P(fy < e) = 0).

V uvažovaném případě vychází aktualizovaná hustota pravděpodobnosti f“(•)

(2.57)

Pro aktualizovanou distribuční funkci F“(•) platí

(2.58)

V některých případech ovšem nemusí být známá přesná hodnota zatížení l nebo jeho účinku e - mohou být např. uváženy modelové nejistoty při stanovení účinku zatížení e, který se neměří přímo, nebo je potřebné při výpočtu uvážit nejistoty měření. V podobných případech se popíše účinek zatížení jako náhodná veličina E s hustotou pravděpodobnosti fE(•), která má v sobě zahrnovat všechny nejistoty týkající se stanovení účinku zatížení E. Aktualizovaná hustota pravděpodobnosti f“(•) se stanoví z hustoty pravděpodobnosti f“(•|e) (2.57) integrací přes náhodný účinek zatížení E

(2.59)

Aktualizovaná distribuční funkce F“(•) se odvodí podobným způsobem

(2.60)

Při aktualizaci modelu vlastnosti materiálu na základě vztahů (2.57) a (2.58), případně (2.59) a (2.60) lze vycházet z předchozích zkušeností, nebo navázat na Bayesovský postup. Je možné nejprve využít výsledků materiálových zkoušek a následně posteriorní model ještě aktualizovat na základě výsledku zatěžovací zkoušky.

2.7 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Klasické statistické vyhodnocení

Hodnocení existujících stavebních konstrukcí se střetává s nedostatečným množstvím informací především o odolnostech materiálů. Při stanovení odolnosti je obvykle nutné určit charakteristickou nebo návrhovou hodnotu (xk nebo xd) základní veličiny X z náhodného výběru, tj. stanovit p-procentní kvantil xp na základě omezeného souboru měření.

Ukazuje se, že pro odhad kvantilu je možné v případě dostatečného počtu zkoušek použít pokryvnou nebo předpovědní metodu. Zjednodušující operativní postup doporučený v ČSN EN 1990 [2] se popisuje v oddíle 4.5.

Odhad charakteristické pevnosti (obvykle kvantil s pravděpodobností p = 0,05) na základě náhodného výběru o omezeném rozsahu se může pohybovat v širokém rozmezí v závislosti na:

  • použité metodě,
  • požadované konfidenci γ u pokryvné metody,
  • znalosti směrodatné odchylky σX základního souboru,
  • dalších předchozích informacích o základním souboru.

Významné rozdíly mohou nastat zejména při přímém odhadu návrhových hodnot pevností stavebních materiálů, které odpovídají nízkým pravděpodobnostem p ~ 0,001. Doporučuje se, aby přímý odhad návrhových pevností byl proveden ve spolupráci se specialisty v oblasti teorie spolehlivosti konstrukcí a matematické statistiky.

Bayesovské postupy

Poznatky o vlastnostech materiálu se však často získávají prostřednictvím omezeného počtu zkoušek. Malý počet zkoušek však může vést ke značným statistickým nejistotám a následně ke konzervativním odhadům charakteristické nebo návrhové hodnoty. Proto je v některých případech vhodné využít apriorní (předchozí) informace o vlastnostech materiálu a tyto znalosti kombinovat s výsledky zkoušek na základě Bayesovských postupů.

V obecných případech může být hodnocení prostřednictvím Bayesovských postupů výpočetně náročné. Významné zjednodušení přináší použití tzv. konjugovaných rozdělení. Při použití Bayesovského postupu lze při nízkém počtu zkoušek a věrohodných apriorních informacích dosáhnout významného zvýšení charakteristických nebo návrhových hodnot v porovnání s odhady založenými pouze na výsledcích zkoušek. Je však potřeba zdůraznit, že nesprávné apriorní informace mohou vést ke špatným posteriorním (aktualizovaným) modelům, a proto se při použití Bayesovských postupů doporučuje zvýšená obezřetnost.

Aktualizace modelu odolnosti na základě výsledku zatěžovací zkoušky

Při aktualizaci modelu vlastnosti materiálu lze kromě výsledků zkoušek využít také informace o zatížení, kterému byl konstrukční prvek vystaven např. při zatěžovací zkoušce. Je důležité uvážit možné nejistoty stanovení účinku zatížení; jejich zanedbání může vést k nadhodnocení zejména návrhové hodnoty.

3 STANOVENÍ ZATÍŽENÍ

3.1 OBECNÉ ZÁSADY

ČSN ISO 13822 [1] zavádí pro stanovení zatížení obecnou metodiku zaměřenou především na stanovení stálých zatížení. Charakteristické hodnoty stálých zatížení lze určit experimentálně z výsledků šetření a provedených zkoušek nejlépe prostřednictvím statistických metod. Je možné přitom vycházet z obecných pokynů přílohy D ČSN EN 1990 [2], kde se však neuvádí konkrétní postup pro zjišťování charakteristické hodnoty stálého zatížení. Proto informativní národní příloha NA k ČSN ISO 13822 [1] poskytuje praktický návod pro stanovení charakteristické hodnoty stálého zatížení na základě odhadu průměru statistického souboru z odebraných vzorků.

Vzhledem k tomu, že stanovení proměnných zatížení a určení kombinací zatížení se u navrhovaných a existujících konstrukcí významně neliší, odkazuje dokument [1] na platné normy, zvláště pak na ČSN EN 1990 [2], příslušné Části ČSN EN 1991 pro zatížení konstrukcí [3,5,13] a ISO 2394 [21]. V porovnání s navrhováním nových konstrukcí je však nezbytné uvážit změny zatížení v důsledku změn způsobu využívání nebo změny existujících konstrukcí.

ČSN EN 1990 [2] je základním dokumentem pro celou soustavu Eurokódů. Poskytuje zásady navrhování a ověřování konstrukcí s ohledem na jejich bezpečnost, použitelnost a trvanlivost. Používá se společně s Eurokódy 1 až 9 pro navrhování a ověřování spolehlivosti pozemních, inženýrských a geotechnických konstrukcí a staveb včetně navrhování na účinky požáru a seizmických vlivů. I když je ČSN EN 1990 [2] určená pro navrhování nových konstrukcí, lze ji také použít pro hodnocení existujících konstrukcí a návrhy jejich oprav a přestaveb. ČSN EN 1990 [2] je normou materiálově nezávislou, její zásady a aplikační pravidla se uplatňují při hodnocení konstrukcí vyrobených z různých materiálů.

V Eurokódech je základní metodou pro ověřování spolehlivosti stavebních konstrukcí metoda dílčích součinitelů, která se popisuje v kapitole 1. Zatížení, vlivy prostředí a v mnoha případech rovněž očekávané užitné vlastnosti konstrukce se mění s časem. Tyto změny se po dobu životnosti konstrukce (např. 50 nebo 100 let) uvažují prostřednictvím vybraných návrhových situací, charakterizujících určitý časový úsek, očekávaná nebezpečí, podmínky působení a odpovídající mezní stavy konstrukce.

Při návrhu nebo hodnocení spolehlivosti existující konstrukce se musí vzít v úvahu všechny okolnosti, při kterých se žádá, aby konstrukce plnila svou funkci, a podle toho stanovit příslušné návrhové situace. Vybrané návrhové situace musí být dostatečně přísné a musí obsahovat varianty zahrnující všechny předvídatelné podmínky, které mohou nastat během výstavby nebo opravy a provozu konstrukce. Podle ČSN EN 1990 [2] se návrhové situace dělí na trvalé, dočasné, mimořádné a seizmické situace - podrobnosti uvádí příručka [48].

Zatížení působící v jednotlivých návrhových situacích, např. zatížení sněhem a seizmická zatížení je třeba stanovit v závislosti na lokálních národních podmínkách.

V souladu s obecně přijatou koncepcí mezních stavů se při praktickém navrhování konstrukcí rozlišují dva základní druhy mezních stavů:

  • mezní stavy únosnosti,
  • mezní stavy použitelnosti.

U některých konstrukcí se musí brát v úvahu také další ověření spolehlivosti, např. ověření nosné způsobilosti konstrukce na únavu.

Klasifikace zatížení

V souladu s ČSN EN 1990 [2] se rozlišují zatížení podle:

  • působení (přímá nebo nepřímá),
  • proměnlivosti v čase (stálá G, proměnná Q nebo mimořádná A),
  • proměnlivosti v prostoru (pevná nebo volná),
  • charakteru nebo odezvy konstrukce (statická nebo dynamická).

Podrobné informace o klasifikaci zatížení stavebních konstrukcí jsou uvedeny např. v příručce o zásadách navrhování podle ČSN EN 1990 [48].

Velikost zatížení je ve většině obvyklých případů dána jedinou skalární veličinou, která může nabývat několika charakteristických a reprezentativních hodnot. Pro některá zatížení (vícesložková zatížení) a pro některá ověření (např. při ověření statické rovnováhy konstrukce jako tuhého tělesa) je velikost zatížení dána několika hodnotami. Pro ověření namáhání na únavu a pro dynamický výpočet je třeba složitější popis velikosti některých zatížení.

Charakteristické hodnoty zatížení

Charakteristická hodnota je hlavní numerickou charakteristikou libovolného zatížení. Charakteristická hodnota zatížení Fk se obecně stanoví:

  • v odpovídajícím technickém předpisu, např. v ČSN EN 1990 [2] průměrem, horní nebo dolní hodnotou, popř. nominální hodnotou (která není vztažena k žádnému známému statistickému rozdělení),
  • v projektu, popř. příslušným odpovědným úřadem, za předpokladu, že jsou dodržena obecná ustanovení odpovídajícího předpisu, např. ČSN EN 1990 [2].

Charakteristická hodnota stálého zatížení Gk je stanovena podle těchto zásad:

  • jestliže variabilita stálého zatížení je malá, použije se pouze jediná hodnota Gk,
  • jestliže variabilita stálého zatížení G není malá, použijí se dvě hodnoty, horní hodnota Gk,sup a dolní hodnota Gk,inf.

Ve většině případů je možno předpokládat, že variabilita G je malá, jestliže se G po dobu návrhové životnosti konstrukce významně nemění a jeho variační koeficient VG není větší než 0,1. Avšak v případech, kdy je konstrukce velmi citlivá na proměnlivost G (např. některé typy předpjatých betonových konstrukcí), musí se použít dvě hodnoty, i když je variační koeficient malý. Ve většině případů se dále předpokládá:

  • Gk je průměr nebo odhad průměru stanovený na základě měření;
  • Gk,inf je 5% dolní kvantil a Gk,sup je 5% horní kvantil statistického rozdělení G, které je u vlastní tíhy možno pokládat za normální (Gaussovské), viz oddíl 2.2.

Vlastní tíha konstrukce může být ve většině případů popsána jedinou charakteristickou hodnotou stanovenou na základě nominálních rozměrů a průměrných objemových tíh. Charakteristická hodnota stálého zatížení Gk může být u existujících konstrukcí stanovena na základě naměřených hodnot, jak se popisuje v oddíle 3.3.

Charakteristická hodnota proměnného zatížení Qk odpovídá:

  • horní hodnotě s určenou pravděpodobností, že nebude přestoupena, nebo dolní hodnotě s určenou pravděpodobností, že nebude podkročena během určité referenční doby;
  • nebo nominální hodnotě, která smí být stanovena, jestliže příslušné statistické rozdělení není známé.

Numerické hodnoty proměnných zatížení Qk se uvádějí v různých tabulkách v příslušných částech Eurokódu 1. Pro charakteristické hodnoty klimatických zatížení se zpravidla uvažuje pravděpodobnost překročení ročním maximem 2 %.

Reprezentativní hodnoty zatížení

Při výpočtu konstrukcí se u proměnných zatížení kromě charakteristických hodnot obecně rozeznávají tři reprezentativní hodnoty Frep:

  • kombinační ψ0Qk,
  • častá ψ1Qk,
  • kvazistálá ψ2Qk.

Kombinační hodnoty proměnných zatížení se aplikují pro ověření mezních stavů únosnosti a nevratných mezních stavů použitelnosti. Časté hodnoty proměnných zatížení se aplikují pro ověření mezních stavů únosnosti v mimořádné návrhové situaci a vratných mezních stavů použitelnosti. Pro pozemní stavby je např. častá hodnota zvolena tak, že je překročena v 0,01 referenční doby, pro mosty je stanovena na základě jednotýdenní doby návratu (počet překročení asi 55 krát za rok).

Kvazistálé hodnoty proměnných zatížení se aplikují pro ověření mezních stavů únosnosti v mimořádných návrhových situacích a pro ověření vratných mezních stavů. Kvazistálé hodnoty se používají také k výpočtu dlouhodobých účinků zatížení při ověřování mezních stavů použitelnosti. Kvazistálá hodnota je určena tak, že celková doba, ve které je tato hodnota během uvažovaného časového intervalu přestoupena, je významnou částí uvažovaného intervalu. V běžných případech se volí hodnotou 0,5. Kvazistálá hodnota může být rovněž stanovena jako průměrná hodnota v uvažovaném časovém intervalu.

Návrhové hodnoty zatížení

Návrhová hodnota zatížení Fd se obecně vyjadřuje na základě reprezentativních hodnot zatížení Frep (které jsou u stálých a mimořádných zatížení totožné s charakteristickými hodnotami Fk, u proměnných zatížení jsou popsány v předcházejícím oddílu) obecným vztahem

Fd = γF Frep

(3.1)

kde Frep = ψi Fk je reprezentativní hodnota a γF je dílčí součinitel zatížení, který přihlíží k možným nepříznivým odchylkám zatížení, nepřesnostem modelu zatížení a k nejistotám v určení účinků zatížení E.

Mezní stavy únosnosti a použitelnosti

V ČSN EN 1990 [2] se rozlišují čtyři druhy mezních stavů únosnosti:

  • EQU: ztráta statické rovnováhy konstrukce,
  • STR: porušení nebo nadměrné přetvoření konstrukce,
  • GEO: porucha nebo nadměrné přetvoření základové půdy,
  • FAT: únavové porušení konstrukce.

Vysvětlení k jednotlivým druhům mezních stavů únosnosti poskytuje např. příručka [48]. Obecná podmínka spolehlivosti konstrukce může být vyjádřena nerovností

Ed < Rd,

(3.2)

kde Ed značí návrhovou hodnotu účinku zatížení E a Rd návrhovou hodnotu odolnosti R, jejichž stanovení na základě pravděpodobnostního modelu je naznačeno v kapitole 1.

Pro vybrané návrhové situace a určené mezní stavy se mají stanovit a analyzovat kritické zatěžovací stavy. Zatížení, která se nemohou vyskytovat současně, se nemají ve výpočtech ve společné kombinaci uvažovat.

V případě mezního stavu únosnosti typu EQU lze návrhové hodnoty účinků zatížení Ed a odolnosti konstrukce Rd symbolicky zapsat takto

Ed = Ed,dst, Rd = Ed,stb

(3.3)

kde Ed,dst značí návrhovou hodnotu destabilizujících zatížení a Ed,stb návrhovou hodnotu stabilizujících zatížení. Ověření mezního stavu únosnosti typu EQU lze tedy vyjádřit nerovností

Ed,dst < Rd,stb

(3.4)

Dílčí součinitele pro stálá a proměnná zatížení jsou uvedeny v příloze A.1 normy ČSN EN 1990 [2].

V případě mezních stavů typu STR a GEO lze návrhové hodnoty Ed a Rd zapsat jako

Ed = γEd E (Fd, Xd, ad), Rd = R (Fd, Xd, ad)/γRd,

(3.5)

kde

  • γEd značí dílčí součinitel zohledňující nejistoty modelu účinku zatížení E,
  • γRd dílčí součinitel pro nejistoty modelu odolnosti R,
  • Fd návrhovou hodnotu zatížení F,
  • Xd návrhovou hodnotu materiálových vlastností X a
  • ad návrhové hodnoty geometrických údajů a.

Povšimněme si, že účinek zatížení E obecně závisí na materiálových vlastnostech Xd s ohledem na pevnost a tuhost (např. v případech nepřímého zatížení od vynucených přetvoření). Podrobnější informace k ověřování mezních stavů únosnosti jsou uvedeny v příručce [48].

Rovnice (3.2) představuje obecnou podmínku spolehlivosti, jejíž konkrétní podobu vyjadřují rovnice (6.7), (6.8) až (6.12) v ČSN EN 1990 [2].

Ověřování mezních stavů použitelnosti, které v současné době při využití štíhlých konstrukcí z vysokopevnostních materiálů nabývají na důležitosti, vychází v běžných případech (např. při posouzení průhybu nebo šířky trhlin) z nerovnosti

C Ed

(3.6)

kde C je mezní hodnota příslušného ukazatele použitelnosti (např. přípustný průhyb, šířka trhliny apod.).

Ve shodě s pojetím mezních stavů se mají uvažovat dvě základní skupiny podmínek spolehlivosti:

a) účinek návrhových zatížení nemá překračovat návrhovou odolnost konstrukce v mezních stavech únosnosti,

b) účinek návrhových zatížení nemá překračovat příslušná kriteria mezních stavů použitelnosti.

ČSN EN 1990 [2] dále specifikuje různé mezní stavy únosnosti a použitelnosti, včetně mezních stavů zaměřených na tření a únavu. Podrobné informace týkající se spolehlivosti konstrukcí zhotovených z různých materiálů jsou také obsaženy v příslušných částech EN 1991 Zatížení konstrukcí a v materiálově zaměřených normách EN 1992 až 1999.

3.2 KOMBINACE ZATÍŽENÍ

Při ověřování spolehlivosti konstrukce se nejprve specifikují návrhové situace a příslušné mezní stavy. Poté se určí uspořádání volných zatížení (umístění, velikost a směr působení) a dále kritické zatěžovací stavy (kombinace slučitelných uspořádání zatížení). Kritické zatěžovací stavy zjevně závisí na druhu a umístění nosného prvku (sloup, nosník, deska) a na celkovém konstrukčním uspořádání.

Pokud jsou známy základní topologie a konstrukční materiály, může praktický postup ověření spolehlivosti konstrukce (pevnosti a použitelnosti) sledovat tyto čtyři kroky:

1. výběr odpovídajících návrhových situací a mezních stavů,

2. určení slučitelných uspořádání zatížení a kritických zatěžovacích stavů,

3. výpočet návrhových hodnot účinků zatížení pro příslušné mezní stavy únosnosti a použitelnosti,

4. ověření odolnosti konstrukce (specifických podmínek spolehlivosti).

Dvě základní pravidla pro kombinace zatížení uvedená v ČSN EN 1990 [2] by měla být zdůrazněna:

1. pro vybrané návrhové situace se určí kritické zatěžovací stavy,

2. zatížení, která se nemohou z fyzikálních či funkčních důvodů vyskytovat současně, se nemají uvažovat ve společné kombinaci.

Trvalá/dočasná návrhová situace

Kombinace účinků zatížení jsou založené na:

  • návrhové hodnotě hlavního proměnného zatížení,
  • návrhové kombinaci vedlejších proměnných zatížení.

Základní kombinace zatížení v mezním stavu únosnosti je vyjádřena následující rovnicí (ČSN EN 1990, (6.10) [2])

(3.7)

popř. dvojicí rovnic (ČSN EN 1990, (6.10a, 6.10b) [2])

(3.7a)

(3.7b)

popř. se ve vztahu (3.7a) uvažuje působení pouze stálých zatížení

(3.7a,mod)

kde „+“ značí „kombinovaný s“, γP dílčí součinitel zatížení od předpětí P a ξ redukční součinitel pro nepříznivá stálá zatížení G. Odolnost konstrukce (mezní stav únosnosti typu STR) se v trvalých a dočasných návrhových situacích ověří pomocí tří alternativních kombinací zatížení popsaných rovnicí (3.7), nebo dvojicí rovnic (3.7a) a (3.7b), popř. dvojicí rovnic (3.7a,mod) a (3.7b). Norma ČSN EN 1990 [2] neklade větší důraz na žádnou z těchto tří alternativ, nicméně je známo, že účinky zatížení stanovené podle rovnice (3.7) jsou až o 10 % větší než podle alternativní dvojice rovnic (3.7a) a (3.7b). Doporučení pro použití alternativních kombinací zatížení jsou uvedena v národní příloze (NP) [2]. Doporučené hodnoty dílčích součinitelů zatížení γ a redukčních součinitelů ψ jsou uvedené v ČSN EN 1990 [2] a v národní příloze se nemění.

Odolnost stavebních konstrukcí (založení, pilot, základových stěn atd.) včetně geotechnických zatížení a odolnosti základové půdy (mezní stav únosnosti typu GEO) se doporučuje v trvalých a dočasných návrhových situacích ověřit jedním ze tří alternativních postupů popsaných v ČSN EN 1990 [2]. Zjednodušené kombinace zatížení doporučované v předběžné normě ENV 1991-1 [13] se již v ČSN EN 1990 [2] neuvádějí.

Mezní stavy použitelnosti

Kombinace zatížení, které se uplatňují u mezních stavů použitelnosti, závisejí na povaze sledovaného účinku zatížení; rozlišuje se např. účinek nevratný, vratný nebo dlouhodobý. Tři kombinace, pojmenované podle reprezentativní hodnoty hlavního proměnného zatížení, jsou uvedeny v ČSN EN 1990 [2]. Symbolicky lze tyto tři kombinace zatížení pro mezní stavy použitelnosti zapsat pomocí následujících rovnic:

a) charakteristická kombinace zatížení (ČSN EN 1990, rovnice (6.14) [2]) obvykle užívaná k ověřování nevratných mezních stavů

(3.8)

b) častá kombinace (ČSN EN 1990 (rovnice 6.15)) obvykle užívaná k ověřování vratných mezních stavů

(3.9)

c) kvazistálá kombinace (ČSN EN 1990 (rovnice 6.16)) obvykle užívaná k ověření dlouhodobých účinků a vzhledu konstrukce (např. pokud se počítá s dotvarováním betonu)

(3.10)

V souladu s přílohou A.1 ČSN EN 1990 [2] jsou všechny dílčí součinitele pro mezní stavy použitelnosti rovny jedné. Výše zmíněné kombinace zatížení (3.8) až (3.10) se liší podle různého použití součinitelů ψ0, ψ1 a ψ2. Například ψ0 se používá ke zmenšení vedlejšího proměnného zatížení v charakteristických kombinacích, ψ1 a ψ2 v častých kombinacích a ψ2 v kvazistálých kombinacích zatížení. Všimněme si, že v závislosti na místě, kde je konstrukce ověřovaná (průhyb, šířka trhliny), a na počtu nezávislých zatížení vede každá kombinace zatížení k několika zatěžovacím stavům.

3.3 OBJEMOVÁ TÍHA, VLASTNÍ TÍHA A UŽITNÁ ZATÍŽENÍ

Obecné zásady a pravidla

Vlastní tíha a užitná zatížení se u existujících konstrukcí stanoví podle platných norem podobně jako u nových konstrukcí. Vlastní tíhu je však možno stanovit rovněž na základě dostupných dat s využitím statistických postupů. Tento oddíl se proto opírá o zásady Eurokódů, zejména dokumentu ČSN EN 1991-1-1 Objemová tíha, vlastní tíha a užitná zatížení pozemních staveb [3] a dalších podkladových materiálů a norem [2,5,23,85,99,100]. Obecné zásady stanovení zatížení existujících konstrukcí včetně statistických postupů pro stanovení vlastní tíhy uvádí ČSN ISO 13822 [1].

Zásady a aplikační pravidla pro vlastní tíhu a užitná zatížení se liší, a proto se o nich v ČSN EN 1991-1-1 [3] pojednává odděleně. Podkladem k vytvoření ČSN EN 1991-1-1 [3] byly národní normy členských států CEN, mezinárodní norma ISO 9194 [23] a zprávy CIB 115 a 116 [99,100] (viz také dokument [85]). Zásady, pravidla a numerické hodnoty uvedené v těchto dokumentech se však v některých případech odlišují. Kromě toho dostupná statistická data týkající se objemových tíh, úhlů vnitřního tření a užitných zatížení jsou nejistá. S ohledem na tyto skutečnosti jsou vlastnosti některých materiálů a některá užitná zatížení udávány v ČSN EN 1991-1-1 [3] intervalem, nikoli jednoznačnou hodnotou.

Klasifikace zatížení

Podle proměnlivosti v čase a prostoru se vlastní tíha stavebního prvku klasifikuje jako stálé pevné zatížení, zatímco užitná zatížení jako proměnná volná zatížení. Pokud však existují pochybnosti o stálosti vlastní tíhy, měla by se tato považovat za užitné zatížení. Obvykle se užitné zatížení považuje za statické zatížení, které může být zvětšeno dynamickým součinitelem, viz ČSN EN 1991-1-1 [3]. V případě, že užitné zatížení může vyvolat významné zrychlení konstrukce nebo nosného prvku, měl by se provést dynamický výpočet [1,2].

Návrhové situace

V každé návrhové situaci by se měly uvažovat nejméně příznivé zatěžovací stavy. Pro daný nosný prvek a uvažovaný účinek zatížení by se měl určit nejméně příznivý zatěžovací stav, a to i v závislosti na oblastech nepříznivého vlivu každého jednotlivého zatížení. Toto obecné pravidlo se týká především uspořádání užitného zatížení. Může se však vztahovat i k vlastní tíze, zvláště pokud jsou během dočasné nebo trvalé návrhové situace odstraňovány nebo přidávány nosné či nenosné prvky nebo skladované materiály.

Objemová tíha

Definice objemové tíhy

Pojem „objemová tíha“ označuje tíhu na jednotku objemu, plochy či délky. Charakteristické hodnoty objemové tíhy prvků, které mají všechny tři rozměry stejného řádu, se udávají jako tíha na jednotku objemu (užívanou jednotkou je kN/m3). Pro obkladové prvky (střešní krytiny), jež mají jeden rozměr řádově menší než dva zbývající, je jednotkou tíha na jednotku plochy (kN/m2). Pro prvky, u nichž výrazně převládá jeden rozměr nad dvěma zbývajícími, je jednotkou tíha na jednotku délky (kN/m).

Poznamenáme, že v některých národních a mezinárodních dokumentech včetně normy ISO 9194 [23] a ČSN EN 1991-1-4 [5] se pod pojmem „hustota“ rozumí hmotnost (nikoli tíha) na jednotku objemu, plochy nebo délky. Její velikost se pak udává v jednotkách kg/m3, kg/m2 nebo kg/m a odpovídající numerické hodnoty se liší od hodnot obsažených v ČSN EN 1991-1-1 [3]. Například podle [3] je objemová tíha obyčejného betonu 24 kN/m3 a podle ISO 9194 [23] je jeho objemová hmotnost 2400 kg/m3 (předpokládá se, že gravitační zrychlení je přibližně 10 m/s2).

Obecně je objemová tíha náhodná veličina, jejíž hodnoty mohou být v některých případech značně rozdílné (např. objemová tíha je ovlivněna vlhkostí či stupněm konsolidace). V takových případech (zejména při ověřování existujících konstrukcí) by se měla stanovit střední hodnota a rozptyl objemové tíhy na základě dostupných experimentálních měření. Charakteristická hodnota objemové tíhy je většinou definována jako průměrná hodnota, je-li však variační koeficient větší než 0,05, měla by se použít horní a dolní charakteristická hodnota (viz ČSN EN 1990 [2]).

Charakteristické hodnoty

Charakteristické hodnoty objemových tíh a úhlů vnitřního tření jsou uvedeny v příloze A k ČSN EN 1991-1-1 [3]. Pojem „nominální“ není definován, ale hodnoty obsažené v tomto dokumentu odpovídají průměrným hodnotám, které jsou obvykle přijímány jako charakteristické hodnoty. Ve skutečnosti se mohou hodnoty objemové tíhy a úhlu vnitřního tření lišit v závislosti na vlastnostech místních materiálů, kvalitě stavebních prací, vlhkosti, hloubce uložení atd. To je jeden z důvodů, proč jsou podkladové materiály a statistické údaje nejisté a ČSN EN 1991-1-1 [3] v některých případech udává pro objemové tíhy a úhly vnitřního tření intervaly místo jednoznačně daných hodnot (např. pro objemové tíhy cementových malt se uvádí interval 19 až 23 kN/m3).

Ve zvláštních případech, kdy je variabilita vlastní tíhy veliká (variační koeficient je větší než 0,05), nebo by měla významný vliv na spolehlivost konstrukce, mají se uvažovat dolní a horní charakteristické hodnoty. Přitom se při navrhování uvažuje dílčí součinitel zatížení stejný jako v běžných podmínkách (např. 1,35 pro stálé zatížení při posuzování mezních stavů únosnosti).

Příklad 3.1

Jako příklad se stanoví charakteristická hodnota objemové tíhy betonu za předpokladu, že:

objemová tíha má normální rozdělení,

průměr je μG = 16,8 kN/m3,

směrodatná odchylka je (I) σG(I) = 0,50 kN/m3, (II) σG(II) = 0,84 kN/m3 a (III) σG(III) = 1,68 kN/m3.

Ze vztahu (2.6) vyplývá, že variační koeficient objemové tíhy je (I) VG(I) = 0,03, (II) VG(II) = 0,05 a (III) VG(III) = 0,10. Ve variantě (I) je variabilita nízká, VG(I) < 0,05, a pokud nemá vlastní tíha významný vliv na spolehlivost konstrukce, postačí stanovit jedinou charakteristickou hodnotu Gk. Naopak ve variantě (III) je variabilita vysoká, VG(III) > 0,05 a je potřeba odlišit charakteristickou hodnotu pro případy, kdy zatížení vlastní tíhou má nepříznivý vliv (Gk,sup) a kdy příznivý vliv (Gk,inf). Varianta (II) představuje mezní případ, VG(II) = 0,05.

Z tab. 2.1 lze odečíst, že 5% dolní kvantil normované normální veličiny je u0,05 = -1,645. Ze symetrie rozdělení veličiny plyne u0,95 = 1,645. Ze vztahu (2.28) se stanoví

Gk,inf(I) = μG(1 + u0,05 VG(I)) = 16,8(1 - 1,645×0,03) = 16,0 kN/m3,

Gk,sup(I) = μG(1 + u0,95 VG(I)) = 16,8(1 + 1,645×0,03) = 17,6 kN/m3;

Gk,inf(II) = 16,8(1 - 1,645×0,05) = 15,4 kN/m3, Gk,sup(II) = 16,8(1 - 1,645×0,05) = 18,2 kN/m3,

Gk,inf(III) = 16,8(1 - 1,645×0,1) = 14,0 kN/m3, Gk,sup(III) = 16,8(1 - 1,645×0,1) = 19,6 kN/m3.

Ukazuje se, že pro vyšší hodnoty variačních koeficientů, VG ~ 0,1, se horní hodnota Gk,sup a dolní hodnota Gk,inf mohou významně lišit (40 %) a může být proto potřebné je uvážit při hodnocení spolehlivosti odděleně.

Vlastní tíha

Charakteristické hodnoty stanovené na základě nominálních hodnot

Vlastní tíha se určuje u většiny stavebních prvků, které zahrnují jak nosné prvky (podpěrné a rámové konstrukce), tak nenosné prvky (dokončovací prvky včetně vybavení a strojního zařízení pevně spojených s konstrukcí).

U nových konstrukcí se vlastní tíha stavebních prvků určuje na základě nominálních rozměrů (daných v projektové dokumentaci) a charakteristických (nominálních) hodnot objemové tíhy. Pro objemové tíhy materiálů, u kterých předpokládáme jejich konsolidaci během užívání (např. štěrkové lože na železničních mostech), by se měly uvažovat horní a dolní charakteristické hodnoty.

Charakteristické hodnoty stanovené na základě zkoušek

Při určování zatížení působících na existující konstrukci se musí podle ČSN ISO 13822 [1] přihlédnout ke skutečnému provedení a stavu konstrukce a k jejím zamýšleným změnám. V případě, že není k dispozici původní dokumentace anebo nelze z původní dokumentace spolehlivě určit druh, uspořádání a velikost působících zatížení, zjišťují se tato zatížení šetřením na místě. Charakteristické hodnoty stálých zatížení lze určit experimentálně z výsledků šetření a provedených zkoušek s využitím statistických metod [42].

Z výsledku šetření n vzorků g1, g2,…, gn se postupně stanoví odhad průměru mG, odhad směrodatné odchylky sG a charakteristická hodnota Gk stálého zatížení podle vztahů

(3.11)

Součinitel kn závislý na počtu odebraných vzorků je uveden v tab. 3.1 [1]. Ve vztahu pro Gk se uvažuje znaménko "plus", pokud působí stálé zatížení nepříznivě, a znaménko "minus", pokud působí příznivě.

Tab. 3.1 Součinitel kn pro stanovení charakteristické hodnoty stálého zatížení na základě počtu odebraných vzorků

Počet vzorků n
Součinitel kn
Počet vzorků n
Součinitel kn
5
0,69
15
0,35
6
0,60
20
0,30
7
0,54
25
0,26
8
0,50
30
0,24
9
0,47
40
0,21
12
0,39
>50
0,18
Pro mezilehlé hodnoty počtu vzorků se součinitel kn stanoví lineární interpolací. Součinitel kn je určen za předpokladu normálního rozdělení stálého zatížení.

ČSN ISO 13822 [1] doporučuje odběr alespoň 5 vzorků. Při menším počtu vzorků než 5 je účelné stanovenou směrodatnou odchylku sG porovnat s předchozími výsledky. V těchto případech však většinou nelze přímo použít statistické hodnocení a lze uvažovat, že charakteristická hodnota musí být při nepříznivém účinku stálého zatížení nejméně rovna nejvyšší zjištěné hodnotě (při příznivém účinku stálého zatížení nejvýše rovna zjištěné hodnotě).

Pokud není známá směrodatná odchylka základního souboru σG, je součinitel kn v tab. 3.1 uveden v kapitole 2 obecným vztahem (2.36). Uvažuje-li se p = 0,5 (průměr normálního rozdělení je 50% kvantilem), pak podle tab. 2.1 platí up = 0. Parametr necentrality δ je proto roven nule a součinitel kn lze stanovit ze vztahu

kn = tγ (ν) / √n

(3.12)

kde tγ je kvantil Studentova t-rozdělení [42] pro zadanou konfidenci γ a počet stupňů volnosti ν = n - 1. Pokud se součinitel kn určí ze vztahu (3.12) a stálé zatížení má nepříznivé účinky (tj. v rovnici (3.11) se uvažuje znaménko „plus“), pak pro odhad průměru mG platí

P(mG > μG) = γ

(3.13)

kde μG je průměr základního souboru (skutečný průměr zatížení G odhadovaný z n měření hodnotou mG). Pokud má zatížení příznivé účinky a v rovnici (3.11) se uvažuje znaménko „mínus“, pak pro odhad průměru mG platí

P(mG < μG) = γ

(3.14)

Na obr. 3.1 jsou naznačeny hodnoty součinitelů kn podle tab. 3.1 a podle vztahu (3.12) pro γ = 0,9.

Obr. 3.1 Hodnoty součinitelů kn podle tab. 3.1 a (3.12).

Z obr. 3.1 je patrné, že hodnoty součinitele kn z tab. 3.1 se od teoretických hodnot (3.12) neliší pro n < 50, zatímco pro vyšší počet zkoušek uvádí ČSN ISO 13822 [1] konzervativní hodnotu 0,18.

3.4 UŽITNÁ ZATÍŽENÍ POZEMNÍCH STAVEB

Klasifikace užitných ploch

S ohledem na své specifické využití jsou užitné plochy v 6. kapitole ČSN EN 1991-1-1 [3] rozděleny do jedenácti kategorií značených A, B, C, D, E, F, FL, G, H, I a K. Definice těchto ploch lze najít v tabulkách 6.1, 6.3, 6.7 a 6.9 [3]. Například kategorie A zahrnuje plochy pro domácí a obytné činnosti, jako jsou např. místnosti obytných budov a domů, hotelové pokoje či pokoje nemocnic. Kategorie B zahrnuje kancelářské plochy.

Uspořádání zatížení a zatěžovací stavy

Při návrhu určitého horizontálního prvku v jednom podlaží se má užitné zatížení považovat za volné zatížení působící v nejméně příznivém místě účinku uvažovaného zatížení. V případě, že k výslednému zatížení přispívají i zatížení z dalších podlaží, mohou se tato zatížení považovat za rovnoměrně rozložená (pevná). Toto zjednodušení sice sníží počet kritických zatěžovacích stavů, v některých případech (např. u jednoduché dvoupodlažní rámové konstrukce o dvou polích a nezvyklém tvaru) však může vést k nejistým výsledkům a nemělo by být použito bez patřičného předběžného rozboru.

Užitné zatížení může být zmenšeno redukčním součinitelem αA zohledňujícím velikosti zatěžovací plochy A nebo součinitelem αn, který závisí na počtu n zatížených podlaží. Součinitel αA je v ČSN EN 1991-1-1 [3] definován vztahem

αA = ψ0 × 5/7 + A0/A ≤ 1

(3.15)

kde součinitel ψ0 je uveden v tabulce A.1.1 ČSN EN 1990 [2] (pro kategorie A, B, C, D je roven 0,7) a referenční plocha je A0 = 10 m2. Všimněme si, že součinitel αA klesá se zvětšující se zatěžovací plochou A.

Při návrhu určitého svislého prvku (sloupu nebo stěny) zatíženého z několika podlaží se může celkové užitné zatížení v každém podlaží považovat za rovnoměrně rozložené. Užitné zatížení působící na svislý prvek z několika podlaží může být zmenšeno součinitelem αn v závislosti na počtu n (>2) zatížených stropů nad daným prvkem. Součinitel αn je v ČSN EN 1991-1-1 [3] dán vztahem

αn = [2 + (n - 2)ψ0] / n

(3.16)

Součinitel αn klesá se zvyšujícím se počtem podlaží n (pro dvě podlaží k redukci nedochází).

Pokud je ale charakteristická hodnota užitného zatížení zmenšena součinitelem ψ v kombinaci s dalšími typy proměnných zatížení (např. se zatížením větrem nebo sněhem), součinitelem αn se neredukuje.

Charakteristické hodnoty

Charakteristické hodnoty svislých užitných zatížení budov jsou uvedeny v tabulkách 6.2, 6.4, 6.5, 6.6, 6.8 a 6.9 v ČSN EN 1991-1-1 [3]. Charakteristické hodnoty vodorovných užitných zatížení jsou specifikovány v tabulce 6.10 pro zábradlí a příčky mající funkci ochranných zařízení a v informativní příloze B k ČSN EN 1991-1-1 [3] pro svodidla.

Ve výše zmíněných tabulkách jsou charakteristické hodnoty vodorovných a svislých užitných zatížení často udávány intervaly nebo doporučenými hodnotami. Při stanovení odpovídající hodnoty by měl projektant vzít v úvahu příslušné podmínky a účel zatěžované konstrukce. V některých případech určí doporučenou hodnotu odpovědný národní úřad.

Přemístitelné příčky

Za předpokladu, že stropní konstrukce umožňuje příčné roznášení zatížení, může být vlastní tíha lehkých přemístitelných příček uvažována jako ekvivalentní rovnoměrné zatížení qk přidané k užitnému zatížení. Toto rovnoměrné zatížení je definováno v závislosti na vlastní tíze příček takto:

  • přemístitelné příčky o vlastní tíze ≤ 1,0 kN/m délky stěny: qk = 0,5 kN/m2,
  • přemístitelné příčky o vlastní tíze ≤ 2,0 kN/m délky stěny: qk = 0,8 kN/m2,
  • přemístitelné příčky o vlastní tíze ≤ 3,0 kN/m délky stěny: qk = 1,2 kN/m2.

U přemístitelných příček o vlastní tíze větší než 3,0 kN/m je třeba vzít v úvahu jejich skutečnou tíhu, možné umístění a orientaci.

3.5 ZATÍŽENÍ SNĚHEM

Všeobecně o klimatických zatíženích

ČSN ISO 13822 [1] poskytuje obecnou metodiku stanovení zatížení existujících konstrukcí se zřetelem především na stálá zatížení. Vzhledem k tomu, že stanovení proměnných zatížení a určení kombinací zatížení se u navrhovaných a existujících konstrukcí v zásadě neliší, odkazuje dokument [1] na platné normy - je však nezbytné uvážit změny zatížení v důsledku změn způsobu využívání nebo změny existujících konstrukcí.

Klimatická zatížení sněhem, větrem a teplotou lze stanovit podle pokynů ČSN 73 0035 [27] nebo předběžných Eurokódů ČSN P ENV pro klimatická zatížení a zásady navrhování [14]. Do systému ČSN se zavádějí EN Eurokódy, které by měly v následujících letech nahradit předběžné normy ČSN P ENV. Požadavky evropských norem na klimatická zatížení bývají většinou vyšší než v původních ČSN, zvláště u větru, avšak v některých případech také u zatížení sněhem a teplotou. Při hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí tedy mohou nastat problémy, protože existující konstrukce nemusí splňovat přísnější kritéria evropských norem.

Pokud existující konstrukce zvýšeným požadavkům Eurokódů na klimatická zatížení nevyhoví, je možné provést její zesílení, případně u zatížení sněhem se po dosažení určité hodnoty může sníh ze střechy odstraňovat (jestliže je to technicky proveditelné), nebo se v krajním případně může stavba znepřístupnit.

Protože na existující konstrukce působí stejná klimatická zatížení jako na konstrukce nové, měly by se charakteristické hodnoty klimatických zatížení při ověřování existujících konstrukcí uvažovat stejnými hodnotami, jaké jsou doporučeny pro nové konstrukce.

Nabízí se zde však možnost úpravy hodnot dílčích součinitelů zatížení nebo součinitelů kombinace na základě volby úrovně spolehlivosti konstrukce, předpokládaného typu pravděpodobnostního rozdělení zatížení a příslušných statistických charakteristik.

Návrhové situace

Zatížení sněhem se podle ČSN EN 1991-1-3 [4] uvažuje v trvalých, dočasných a mimořádných návrhových situacích. Norma rozlišuje normální a výjimečné podmínky. V normálních podmínkách, kdy se nevyskytují výjimečné sněhové přeháňky a výjimečné návěje, se uvažují následující dvě trvalé/ dočasné návrhové situace:

  • zatížení sněhem na střeše bez návěje,
  • zatížení sněhem na střeše s návějí.

Zatížení sněhem na zemi

Charakteristická hodnota zatížení sněhem na zemi sk se stanoví jako 2% horní kvantil ročních maxim (průměrná doba návratu 50 let). Tloušťka sněhu zaznamenávaná na meteorologických stanicích se převádí na ekvivalentní vodní údaje pomocí převodního součinitele. V roce 2006 byla provedena revize normativních dokumentů pro zatížení sněhem - ČSN 73 0035 [27], ČSN P ENV 1991-2-3 [15] a ČSN EN 1991-1-3 [4]. Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) ve spolupráci s ČVUT v Praze, Kloknerovým ústavem vyhodnotil dostupná měření a zpracoval novou mapu sněhových oblastí, která se stala podkladem pro Změnu Z3 ČSN 73 0035 [27], Změnu Z1 přednormy ČSN P ENV 1991-2-3 [15] a Změnu Z1 zavedené evropské normy ČSN EN 1991-1-3 [4]. Při hodnocení údajů se také přihlédlo k pohraničním oblastem se sousedními státy tak, aby se zachovala vzájemná konzistence. Všechny změny jsou platné od 1.11.2006 a zavádí stejnou charakteristickou hodnotu zatížení sněhem.

Nová mapa sněhových oblastí odpovídá zásadám zavedených evropských norem [2,4]. V některých oblastech zavádí hodnoty až dvakrát větší než předchozí verze ČSN 73 0035. Změny Z3 [27] a Z1 [4,15] jsou proto předmětem řady diskuzí a odborných článků [62,75,86,87,88], které změny zdůvodňují a poskytují pokyny pro jejich uplatnění v projektové praxi. Z výsledků hodnocení nových dat vyplývá, že se zatížení sněhem v některých oblastech významně zvýšilo.

V souladu s ČSN EN 1990 [2] jsou kromě charakteristické hodnoty pro zatížení sněhem na zemi stanoveny další reprezentativní hodnoty zatížení:

  • kombinační ψ0 sk,
  • častá ψ1 sk,
  • kvazistálá ψ2 sk.

kdy v ČR se pro sníh používají hodnoty podle ČSN EN 1990 [2] (ψ0 = 0,5, ψ1 = 0,2, ψ2 = 0).

Zatížení sněhem na střeše

Sníh může být na konstrukci uspořádán podle tvaru střechy, jejích tepelných vlastností, drsnosti povrchu, množství tepla pronikajícího střechou zespodu, vzdálenosti od dalších konstrukcí, v závislosti na okolním terénu a místním klimatu (tj. zvláště na větrnosti, kolísání teplot, typu srážek - sníh nebo déšť apod.). Dále může být zatížení sněhem způsobeno hromaděním sněhu z různých směrů a postupnou kumulací sněhu z jednotlivých přeháněk. Při návrhu konstrukce se obvykle zanedbává většina vyjmenovaných jevů a příčin a bere se v úvahu zejména tvar plochy vystavené sněhu a konfigurace sněhové pokrývky při bezvětří.

Pro posouzení konstrukce v normálních podmínkách se zpravidla uvažují dva zatěžovací stavy:

  • rovnoměrné zatížení způsobené napadnutím sněhu za bezvětří,
  • nerovnoměrné zatížení střechy způsobené návějí.

Zatížení sněhem s na střeše se v trvalé a dočasné návrhové situaci určí ze vztahu

s = μi Ce Ct sk

(3.17)

kde

  • μi je tvarový součinitel zatížení sněhem,
  • sk charakteristická hodnota zatížení sněhem na zemi [kNm-2],
  • Ce součinitel expozice,
  • Ct součinitel tepla.

Zatížení sněhem s a sk se považuje za svisle působící rovnoměrné zatížení, které je vztaženo k půdorysné ploše střechy. Tvarové součinitele μi závisejí na tvaru střechy a jsou v normách [4,15] uvedeny pro celou řadu běžných tvarů.

Součinitel expozice Ce bere v úvahu možné sfoukávání sněhu ze střechy a součinitel tepla Ct vyjadřuje odtávání sněhu ze střechy vlivem tepla prostupujícího střešním pláštěm. Oba součinitele Ce a Ct se zpravidla uvažují rovny jedné, v závislosti na lokálních podmínkách se však mohou uvažovat odlišnými hodnotami.

Tvarové součinitele

Sníh může být na konstrukci uspořádán podle tvaru střechy, jejích tepelných vlastností, drsnosti povrchu, množství tepla pronikajícího střechou zespodu a vzdálenosti od dalších staveb.

Pro normální podmínky jsou v kapitole 5 ČSN EN 1991-1-3 [4] součinitele μi definovány především pro sedlové, pultové, válcové a kombinované střechy a dále pro střechy různých úrovní se zvýšenou možností návějí; v příloze B [4] pak pro střechy ve zvláštních klimatických oblastech.

Pro pultové a sedlové střechy se uvažují součinitele μ1 a μ2 v závislosti na sklonu střechy α podle tab. 3.2.

Tab. 3.2 Tvarové součinitele μ1 a μ2 pro pultové a sedlové střechy.

 
Tvarové součinitele
 
Úhel α sklonu střechy podle obr. 3.2
 
 
< α < 30°
 
30° < α < 60°
 
α > 60°
 
1
 
0,8
 
0,8 (60 - α)/30
 
0,0
 
2
 
0,8 + 0,8 α/30
 
1,6
 
-

Způsob uplatnění tvarových součinitelů μ1 a μ2 pro pultové a sedlové střechy je patrný z obr. 3.2. Poznamenáme, že základní součinitel tvaru μ1 je pro ploché střechy (úhel α je roven nule) roven hodnotě 0,8 (ne 1,0; jak uvádí ČSN 73 0035 [27]).

Obr. 3.2 Zatížení pultové a sedlové střechy.

Tvarové součinitele pro válcové střechy, pro střechy připojené k vyšší konstrukci a další zvláštní případy se uvádějí v normě [4].

Lokální účinky

Lokální účinky zatížení sněhem zahrnují účinky, které vznikají zejména navátím sněhu u překážek a sněhovými převisy u okrajů střech. obr. 3.3 ukazuje tvar zatížení sněhem u překážky na ploché střeše. Uvažuje se

μ1 = 0,8 (jako u ploché střechy), 0,8 ≤ μ2 = γ h /sk ≤ 2,0

(3.18)

kde γ ≈ 2 kN/m3 je měrná tíha ulehlého sněhu. V obr. 3.3 je délka návěje ls dána vztahem ls = 2h s omezením 5 ≤ ls ≤ 15 m.

Obr. 3.3 Zatížení sněhem u překážky.

Přídavné zatížení sněhovými převisy u okrajů střech se vypočte ze vzorce

s = kμi2 sk2 / γ

(3.19)

a jeho účinek se sečte se zatížením stanoveným podle vztahu (3.17). Ve vztahu (3.19) je:

  • se zatížení sněhem na délkový metr okraje střechy podle obr. 3.4 [kNm-1],
  • μi tvarový součinitel,
  • sk charakteristická hodnota zatížení sněhem,
  • k součinitel stanovený s ohledem na nerovnoměrné rozdělení sněhu na okraji střechy podle národní přílohy [4] (v normě [4] se doporučuje omezení dγ, kde d je tloušťka sněhové vrstvy - viz obr. 3.4),
  • γ objemová tíha dlouhodobě ulehlého sněhu uvažovaná v tomto případě hodnotou 3 kNm-3.

Obr. 3.4 Sníh přečnívající přes okraj střechy.

Síla Fs způsobená hmotou sněhu sklouzávajícího po střeše má rovnoběžný směr se sklonem střechy (obr. 3.5) a na délkový metr střechy se vypočte ze vzorce

Fs = s b sinα

(3.20)

kde s = μi sk je zatížení střechy sněhem [kNm-2], b vodorovná vzdálenost překážky od hřebene střechy, α sklon střechy od vodorovné roviny a μi tvarový součinitel střechy platný pro oblast, ve které může dojít ke sklouzávání sněhu.

Obr. 3.5 Zatížení překážek na střeše

Návrhová hodnota

Stanovení návrhové hodnoty podle ČSN EN 1990 [2] vychází z reprezentativních hodnot zatížení a dílčího součinitele zatížení γQ, jehož velikost závisí na ověřovaném mezním stavu. V případě, že se u konstrukce bude ověřovat mezní stav únosnosti typu STR (rozhoduje pevnost), pak má dílčí součinitel zatížení sněhem γQ hodnotu 1,5, která je stejná i pro další proměnná zatížení Q u pozemních staveb. V ČSN EN 1991-1-3 [4] je pro dílčí součinitel zatížení sněhem doporučena hodnota 1,5.

Dílčí součinitel zatížení lze v některých případech snížit, a to v souladu s přílohou B ČSN EN 1990 [2]. Pokud se uvažuje, že existující konstrukce spadá do kategorie spolehlivosti RCI (stavby, kde případné následky porušení jsou menšího významu) , pak je možné uplatnit nižší hodnotu součinitele KFI = 0,9

γF = 1,5 × 0,9 = 1,35

(3.21)

Jestliže však konstrukce patří do vyšší kategorie spolehlivosti RCIII, pak je potřebné dílčí součinitel γF upravit součinitelem KFI = 1,1

γF = 1,5 × 1,1 = 1,65

(3.22)

Pro stanovení dílčího součinitele proměnného zatížení je možné také využít znalosti o typu pravděpodobnostního rozdělení daného zatížení. Za předpokladu, že se pro klimatické zatížení použije Gumbelovo rozdělení podle doporučení přílohy D ČSN EN 1991-1-3 [4], lze vypočítat dílčí součinitel zatížení γQ jako podíl návrhové a charakteristické hodnoty zatížení sněhem - podle oddílu 1.6 se uvažují 0,39% horní kvantil z rozdělení padesátiletých maxim a 2% horní kvantil ročních maxim) podobně jako ve vztahu (1.19)

Qk = μQ,1 < 1 - VQ,1 {0,45 + 0,78 ln[-ln(1 - 0,02)]} >

Qd = μQ,1 < 1 - VQ,1 {0,45 - 0,78 ln(50) + 0,78 ln[-ln(1 - 0,0039)]} >

(3.23)

Pro zatížení sněhem na zemi v oblasti I [4,15,27] je variační koeficient ročních maxim přibližně VQ = 0,65 [62] (viz také tab. 3.3) a ze vztahů (3.23) tedy plyne γQ 2,0. Odvozený dílčí součinitel proměnného zatížení tedy v tomto případě významně převyšuje hodnotu doporučenou pro proměnná zatížení v Eurokódech. Podobné závěry vyplývají i z podrobnějších rozborů spolehlivosti provedených pro podmínky v ČR [62] a v Německu [82,84]. Vliv variačního koeficientu VQ zatížení sněhem na výslednou hodnotu dílčího součinitele γQ je znázorněn na obr. 3.6.

Obr. 3.6 Vliv variačního koeficientu VQ zatížení sněhem Q na výslednou hodnotu dílčího součinitele γQ (pro Gumbelovo rozdělení).

Poznamenejme, že uvedené hodnoty součinitelů γQ platí pro Gumbelovo rozdělení pravděpodobností.

Pravděpodobnostní modely

Základní údaje pro stanovení pravděpodobnostních modelů zatížení sněhem poskytuje dokument Joint Committee on Structural Safety (Společná komise pro bezpečnost stavebních konstrukcí) [111]. Pro zatížení sněhem na zemi (značeném dále ) se obvykle uvažuje Gumbelovo rozdělení maximálních hodnot s hustotou pravděpodobnosti f(x) a distribuční funkcí F(x) podle vztahů (2.21) a (2.20). Variační koeficient VS´,1 ročních maxim se může pohybovat ve značně širokém rozmezí, publikace [59] uvádí interval VS´,1 ~ 0,3 - 1,15. Nedávné vyhodnocení pozorování ze čtyř vybraných meteorologických stanic naznačuje pro oblasti I a II podle nové sněhové mapy [4,15,27] hodnoty variačního koeficientu ročních maxim zatížení sněhem na zemi VS´,1 ~ 0,6 - 0,7 [62].

Pro součin μiCe (3.17) lze zjednodušeně uvažovat normální rozdělení s průměrem μiCe (součinitel μi se stanoví podle tvaru střechy např. z tab. 3.2, součinitel Ce se obvykle uvažuje hodnotou 1) a variačním koeficientem VμiCe = 0,15. Součinitel teploty lze uvažovat jako deterministickou veličinu, Ct = 1.

Pro ilustraci se dále v tab. 3.3 uvádějí výsledky statistického hodnocení měření zatížení sněhem na zemi v meteorologických stanicích I - Humpolec, II - Ostrava Poruba, III - Praha Břevnov a IV - Zlín od roku 1962.

Tab. 3.3 Základní statistické charakteristiky zatížení sněhem v kN/m2.

 
Lokalita
 
I
 
II
 
III
 
IV
 
Počet pozorování n
 
45
 
45
 
42
 
37
 
Průměr (1 rok) μS´,1
 
0,533
 
0,344
 
0,323
 
0,296
 
Průměr (50 let) mS´,50
 
1,61
 
1,06
 
1,02
 
0,88
 
Sm. odchylka (1 rok, 50 let) σS´,1 = σS´,50
 
0,353
 
0,234
 
0,227
 
0,190
 
Var. koeficient (1 rok) VS´,1
 
0,66
 
0,68
 
0,70
 
0,64
 
Var. koeficient (50 let) VS´,50
 
0,22
 
0,22
 
0,22
 
0,22
 
Šikmost (1 rok) αS´,1
 
2,00
 
1,45
 
1,76
 
1,13

Z vyhodnocených dat je patrné, že šikmost souborů je zpravidla větší než šikmost Gumbelova rozdělení. Výsledky numerických studií však naznačují, že použití rozdělení se šikmostí podle tab. 3.3 (obecné lognormální rozdělení, Fréchétovo rozdělení maximálních hodnot - viz kapitola 2) vede k podobným odhadům kvantilu jako Gumbelovo rozdělení. Proto se dále uvažuje Gumbelovo rozdělení pro všechny čtyři soubory. S využitím vztahu pro kvantil Gumbelova rozdělení (2.31) lze stanovit charakteristické hodnoty sk zatížení sněhem na zemi pro uvažované lokality. Porovnání vypočtených hodnot s hodnotami podle změny Z3 ČSN 73 0035 [27] a změn Z1 dokumentů [4,15] se uvádí v tab. 3.4.

Tab. 3.4 Porovnání charakteristických hodnot zatížení sněhem na zemi.

 
Lokalita
 
sk z Gumbelova rozdělení (a)
 
sk podle nové sněhové mapy [4,15,27]
 
(b) / (a)
 
I Humpolec
 
1,45
 
1,50
 
1,03
 
II Ostrava Poruba
 
0,95
 
1,00
 
1,05
 
III Praha Břevnov
 
0,91
 
1,00
 
1,10
 
IV Zlín
 
0,79
 
1,00
 
1,27

Porovnání v tab. 3.4 naznačuje velmi dobrou shodu hodnot stanovených na základě pravděpodobnostního modelu s hodnotami v dokumentech [4,15,27]. Pro lokality Humpolec, Ostrava Poruba a Praha Břevnov uvádí nová sněhová mapa mírně konzervativní hodnoty (vyšší do 10 % oproti hodnotám stanoveným z pravděpodobnostního rozboru). Pro ověřovanou oblast Zlína vyhodnocení meteorologických pozorování ukazuje, že charakteristická hodnota zatížení sněhem na zemi podle změny Z1 je příliš konzervativní (oproti pozorováním o téměř 30 %). Pravděpodobnostní rozbor naznačuje, že provedená změna zatížení sněhem v dokumentech [4,15,27] byla opodstatněná a odpovídá výsledkům pravděpodobnostního ověření.

Pokud se uvažuje zatížení sněhem na střeše podle vztahu (2) a součinitel Ct je deterministická veličina, je distribuční funkce zatížení sněhem na střeše S dána vztahem

(3.24)

kde fmiCe(ξ) je hustota pravděpodobnosti součinu μiCe (zde se uvažuje normální rozdělení).

V tab. 3.5 se porovnávají návrhové hodnoty zatížení sněhem na střeše sd podle [4] s hodnotou kvantilu stanovenou z distribuční funkce (3.24) odpovídající pravděpodobnosti P(S50 > sd) ≈ 0,0039 (viz kapitola 1). Je důležité zdůraznit, že ve vztahu (3.24) se uvažují padesátiletá maxima zatížení sněhem na zemi - Gumbelovo rozdělení s průměrem μS´,50 a směrodatnou odchylkou σS´,50 podle tab. 3.3.

Tab. 3.5 Porovnání návrhových hodnot.

 
Lokalita
 
i
 
Ce
 
Ct
 
sk
 
s
 
γQ
 
sd
 
sd
 
sd (3.24)
/s
 
I Humpolec
 
0,8
 
1
 
1
 
1,5
 
1,2
 
1,5
 
1,8
 
2,59
 
2,15
 
II OstravaPoruba
 
1
 
0,8
 
1,2
 
1,71
 
2,13
 
III PrahaBřevnov
 
1
 
0,8
 
1,2
 
1,64
 
2,06
 
IV Zlín
 
1
 
0,8
 
1,2
 
1,40
 
1,75

Porovnání v tab. 5 ukazuje, že návrhové hodnoty pro uvažované lokality I až IV podle normy [4] jsou nižší než hodnoty stanovené z pravděpodobnostního modelu odvozeného z naměřených dat.

Mimořádná zatížení

ČSN EN 1991-1-3 [4] uvádí, že mimořádná zatížení sněhem se mohou vyskytnout v oblastech, kde lze pozorovat ojedinělé, avšak velmi intenzivní sněhové srážky, které jsou podstatně významnější než běžné srážky. V případě, že by se tyto sněhové srážky zahrnuly mezi pravidelná sněžení, mohly by významně narušit statistická hodnocení obvyklých sněhových srážek.

Výjimečné podmínky mohou nastat také v oblastech, ve kterých se vyskytují výjimečné sněhové návěje. V některých oblastech se mohou vyskytovat jak výjimečné sněhové srážky, tak i výjimečné návěje.

V příloze B [4] se uvádí postup výpočtu zatížení sněhem s na střeše v mimořádné návrhové situaci v podmínkách výjimečného sněžení a výjimečných sněhových návějí. Informativní přílohu B však není třeba podle české národní přílohy v České republice používat. Pokud je ovšem známo, že by v některých (např. horských) oblastech mohlo docházet k výjimečnému spadu sněhu, je třeba podle místa stavby získat doplňující informace od ČHMÚ.

3.6 ZATÍŽENÍ VĚTREM

Norma ČSN EN 1991-1-4 [5] uvádí podklady pro stanovení zatížení větrem a pravidla pro návrhové situace, rychlost a tlak větru, účinek větru na konstrukci, součinitele tlaků a sil a vlivy prostředí. Postupy se vztahují na stanovení zatížení větrem pozemních staveb až do výšky 200 m a pro mosty až do rozpětí 200 m, pokud splňují kritéria pro dynamickou odezvu. Zatížení větrem se uvádí pro celou konstrukci nebo její části (např. pro nosné prvky, pro obvodový plášť a jeho upevnění).

Poznamenejme, že vliv větru na zatížení sněhem na střeše (sfoukávání sněhu ze střechy) řeší v částech věnovaných lokálním účinkům zatížení sněhem normy [4,15].

Klasifikace a modely zatížení větrem

Podle své proměnlivosti v čase a prostoru se zatížení větrem klasifikují jako proměnná pevná zatížení. To znamená, že zatížení větrem nejsou přítomna stále a že mají při výpočtu v každém svém směru pevně stanovená rozdělení zatížení na konstrukci. Zatížení větrem může být podle svého původu přímé či nepřímé. Působí přímo na vnější a vnitřní povrchy otevřených konstrukcí, nepřímo na vnitřní povrchy uzavřených konstrukcí.

Zatížení větrem se v ČSN EN 1991-1-4 [5] modeluje zjednodušenou soustavou tlaků nebo sil, které mají ekvivalentní účinky, jako jsou extrémní účinky turbulentního větru. Odezva konstrukce na zatížení větrem závisí na velikosti, tvaru a dynamických vlastnostech konstrukce.

ČSN EN 1991-1-4 [5] rozlišuje kvazistatickou, dynamickou a aeroelastickou odezvu konstrukce na zatížení větrem. Odezvu konstrukce lze považovat za kvazistatickou, pokud je nejnižší vlastní frekvence konstrukce tak vysoká, že její rezonanční kmitání od účinků větru je možné zanedbat. Dynamickou odezvu je třeba uvážit u konstrukcí, u kterých je rezonanční kmitání od větru významné. Pro dynamické odezvy pokrývá ČSN EN 1991-1-4 [5] pouze odezvu s podélnými větrnými vibracemi základního tvaru kmitání s konstantním znaménkem. Dále se popisuje pouze stanovení zatížení větrem pro konstrukce s kvazistatickou odezvou, za které lze obvykle považovat lehké střešní konstrukce.

Rychlost a tlak větru

Jedním ze základních parametrů pro určení zatížení konstrukcí větrem je maximální tlak qp, který zahrnuje střední rychlost větru a krátkodobou turbulenční složku. Maximální tlak qp je ovlivněn povětrnostními podmínkami dané oblasti, místními vlivy (např. drsností terénu, orografií oblasti) a výškou nad terénem.

Povětrnostní podmínky různých oblastí se popisují hodnotami charakteristické desetiminutové střední rychlosti větru vb,0 ve výšce 10 m nad zemí v terénu s nízkou vegetací (terén kategorie II). Tyto charakteristické hodnoty odpovídají roční pravděpodobnosti překročení 0,02. Výchozí základní rychlosti větru vb,0 se v ČR stanoví podle mapy desetiminutových středních rychlostí, která je součástí národní přílohy ČSN EN 1991-1-4 [5]. Výchozí základní rychlosti větru vb,0 v mapě ČR zahrnují vliv nadmořské výšky a platí pro všechny směry větru, avšak nezahrnují lokální vliv orografie.

Na mapě jsou vyznačeny větrné oblasti s výchozí základní rychlostí 22,5 m/s, 25,0 m/s, 27,5 m/s a 30,0 m/s. Ve vyznačených oblastech s výchozí základní rychlostí vb,0 > 30 m/s nebo ve speciálních případech umístění staveb (na vrcholech kopců, v úzkých údolích apod.) je nutné výchozí základní rychlost větru pro konkrétní lokalitu upřesnit na základě vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Základní rychlost větru vb lze určit podle vztahu

vb = cdir cseason vb,0

(3.25)

Obecně se uvažují součinitele směru cdir a ročního období cseason rovny jedné.

Charakteristická střední rychlost větru vm(z) ve výšce z nad terénem je ovlivněná místními vlivy, jako jsou drsnost terénu a orografie, které se vyjadřují pomocí součinitele drsnosti cr(z) a součinitele orografie co(z). Charakteristická střední rychlost větru vm(z) může být ve výšce z vypočtena ze vztahu (viz ČSN EN 1991-1-4 [5], článek 4.3.1(1))

vm(z) = cr(z) co(z) vb

(3.26)

Součinitel drsnosti cr(z) je uvedený v ČSN EN 1991-1-4, článku 4.3.2 [5] vztahem

cr(z) = kr ln(z / z0) … zminz zmax, cr(z) = cr(zmin) … z zmin

(3.27)

kde z0 je parametr drsnosti terénu, zmin minimální výška a zmax je 200 m. Součinitel terénu kr závisí na délce z0 podle vztahu

kr = 0,19 (z0 / z0,II)0,07

(3.28)

kde z0,II = 0,05 m (terén kategorie II). Délky z0 a zmin jsou uvedené v tab. 3.6 v závislosti na kategorii terénu.

Tab. 3.6 Kategorie terénů.

 
Kategorie terénu
 
z0 / m
 
zmin / m
 
0 - moře a přímořské oblasti
 
0,003
 
1
 
I - jezera nebo vodorovná plochá krajina bez překážek
 
0,010
 
1
 
II - krajina s nízkou vegetací, jako je tráva nebo izolované překážky
 
0,050
 
2
 
III - oblast pravidelně pokrytá vegetací, budovami nebo překážkami
 
0,300
 
5
 
IV - alespoň 15 % povrchu je pokryto budovami, průměrná výškapřesahuje 15 m
 
1,000
 
10

Terén se podle lokality stavby zařadí do některé z kategorií podle ČSN EN 1991-1-4, čl. 4.3.2(2) [5]. Součinitel orografie co(z) vyjadřuje vliv horopisu, tedy osamělých kopců, hřebenů, útesů a příkrých stěn hor na střední rychlost větru. Pro většinu návrhových situací je roven 1,0. Pokud je vlivem orografie zvětšena rychlost větru o více než 5 %, je vhodné součinitel co(z) upravit v souladu s pokyny přílohy A.3 [5]. Příloha A.4 [5] poskytuje návody pro návrh konstrukcí staveb v blízkosti vysoké budovy ovlivňující maximální dynamický tlak větru. Příloha A.5 [5] poskytuje pokyny pro podrobnější vyjádření vlivu hustoty a výšky okolní zástavby na posunutí nulové hladiny ve IV. kategorii terénu, tj. úrovně, od které se počítá výška při výpočtu součinitele drsnosti.

Pro určení zatížení větrem je významný maximální charakteristický tlak qp(z)

qp(z) = [1 + 7Iv(z)] 0,5 ρ vm2(z) = ce (z) qb

(3.29)

kde qb = 0,5 ρ vm2(z) představuje základní tlak větru a ρ značí měrnou hmotnost vzduchu, která závisí na nadmořské výšce, teplotě a tlaku vzduchu (většinou ρ = 1,25 kg/m3). Vliv turbulencí větru je zohledněn vynásobením základního tlaku větru výrazem [1 + 7Iv(z)], kde Iv(z) je intenzita turbulence ve výšce z stanovená podle vztahu

(3.30)

kde kI je součinitel turbulence (většinou roven jedné) a co(z) součinitel orografie.

Ekvivalentní zatížení při kvazistatické odezvě

Jestliže mají tuhé konstrukce vysokou vlastní frekvenci, takže rezonanční účinek větru je podružný, pak není nutné určovat zatížení větrem pro dynamickou nebo aeroelastickou odezvu konstrukce. V souladu s ČSN EN 1991-1-4 [5] se může výpočet zatížení větrem pro kvazistatickou odezvu považovat za postačující pro konstrukční prvky s vlastní frekvencí vyšší než 5 Hz a pro některé základní typy konstrukcí.

Postup výpočtu je uvedený v ČSN EN 1991-1-4, tabulce 5.1 [5]. Tato tabulka obsahuje navazující kroky výpočtu sil větru působících na konstrukci. Je patrné, že určení zatížení větrem se sestává ze třech hlavních kroků:

výpočtu maximálního charakteristického tlaku,

určení součinitelů tlaků a sil,

výpočtu tlaku nebo síly větru.

Součinitele tlaků jsou uvedeny pro budovy a pro válcové tvary. Pro ostatní konstrukce se uvádějí součinitele sil.

Součinitele tlaků se pro budovy obecně udávají dvěma hodnotami - jednou pro malé zatěžovací plochy (< 1 m2) a druhou pro velké zatěžovací plochy (> 10 m2). Pro plochy o velikosti mezi těmito dvěma hodnotami je možné interpolovat. Součinitel tlaku se obvykle aplikuje pro hlavní konstrukce a velké konstrukční prvky (rámy, průvlaky, sloupy), uvažují se velké zatěžovací plochy. Lokální součinitel tlaku (plocha < 1 m2) je obvykle důležitý pro povrchy přímo zatížené větrem (např. pro obvodový plášť a upevňovací prvky).

Tlaky větru se určují podle ČSN EN 1991-1-4, čl. 5.1(1) [5] pro povrchy, na které působí vítr (přímo či nepřímo). Vnitřní a vnější tlaky větru se aplikují při výpočtu zatížení větrem na prvky obvodového pláště, upevňovací prvky a konstrukční části.

Tlak větru we působící na vnější povrchy se vypočte jako součin maximálního tlaku qp(z) a součinitele vnějšího tlaku cpe podle vztahu

we = qp(z) cpe

(3.31)

Tlak větru wi působící na vnitřní povrchy se vypočte analogicky jako součin maximálního tlaku qp(z) a součinitele vnitřního tlaku cpi.

Součinitele aerodynamického vnějšího tlaku cpe pro budovy nebo jejich části jsou závislé na tvaru konstrukce a její orientaci ke směru větru. Závislost na velikosti plochy A je projevem korelace maximálních tlaků na plochách o různé velikosti stejně orientovaných ke směru větru. Hodnoty součinitelů vnějšího tlaku cpe jsou uvedeny v kapitole 7 ČSN EN 1991-1-4 [5]. Vliv korelace maximálních tlaků pro celou konstrukci dále zohledňuje součinitel velikosti stavby cs - viz další text.

Síly větru

Síly větru se vypočítají pro celou konstrukci nebo pro konstrukční prvky. Mají se uvažovat rovněž účinky kroucení a třecí síly. Zatížení větrem na konstrukci Fw lze určit ze vztahu

Fw = cs cd cf qp(ze) Aref

(3.32)

kde cscd je součinitel konstrukce vyjadřující vliv velikosti a dynamických vlastností. Součinitel cscd lze podle národní přílohy rozdělit na dva samostatné součinitele (součinitel velikosti cs a dynamický součinitel cd) - pokyny pro určení součinitele cscd uvádí kapitola 6 ČSN EN 1991-1-4 [5]. Hodnoty součinitele cscd jsou pro jednotlivé typy staveb uvedeny v příloze D [5]. Pro konstrukce s dominantní kvazistatickou odezvou je součinitel konstrukce obvykle 1 > cscd ≥ 0,85; hodnota cscd = 1 se pokládá za bezpečnou. Součinitel velikosti konstrukce cs je pro malé konstrukce blízký 1, s rostoucími rozměry konstrukce jeho hodnota klesá. Dynamický součinitel cd vyjadřuje vliv dynamických vlastností konstrukce na velikost ekvivalentního zatížení větrem. Pro konstrukce s kvazistatickou odezvou je velmi blízký hodnotě 1, pro konstrukce s vlastní frekvencí menší než 5 Hz a malým tlumením nabývá hodnot >>1.

Ve vztahu (3.32) dále cf značí součinitel síly konstrukce nebo konstrukčního prvku, qp(ze) maximální tlak větru v referenční výšce ze a Aref referenční plochu konstrukce. Referenční výška ze závisí na poměru výšky a šířky (kolmé na směr větru) budovy podle obr. 3.7. Tlak větru se uvažuje konstantní v každém vodorovném pruhu.

Obr. 3.7 Rozdělení tlaků větru po výšce konstrukce

Jestliže námraza nebo sníh ovlivňují geometrii konstrukce tak, že změní referenční plochu nebo tvar, musí to být vzato v úvahu. Doporučený postup při současném působení zatížení větrem a námrazou uvádí ČSN 73 0035 [27], kde je také uvedena námrazová mapa pro území ČR. Další informace pro konkrétní lokalitu může poskytnout ČHMÚ. Národní příloha k normě [5] dále uvádí, že současné působení zatížení větrem a sněhem se má uvážit na zastřešeních, terasách apod. Zatížení sněhem se stanoví podle ČSN EN 1991-1-3 [4], viz oddíl 3.5.

Pravděpodobnostní modely zatížení větrem

Pravděpodobnostní modely zatížení větrem na konstrukce poskytuje publikace JCSS (Společná komise pro spolehlivost stavebních konstrukcí) [111]. Zjednodušený postup stanovení pravděpodobnostního modelu lze nalézt např. v publikaci [89]. Tlak větru se určí ze vztahu (3.31) s využitím vztahů (3.25) až (3.30) s tím, že jednotlivé veličiny a součinitele se uvažují jako náhodné veličiny podle tab. 3.7. Poznamenejme, že v porovnání se vztahem (3.31) se navíc uvažuje součinitel modelových nejistot θE, který zahrnuje nejistoty stanovení modelu zatížení větrem.

Tab. 3.7 Pravděpodobnostní modely veličin pro zatížení větrem.

 
we = θE cpe ce(z) 0,5 ρ [cr(z) co cdir cseason vb,0]2
 
Veličina X
 
Název proměnné
 
Rozd.
 
Jedn.
 
Parametry
 
 
 
 
 
 
 
X
 
X /X
 
VX
 
cpe
 
Součinitel vnějšího tlaku
 
N
 
-
 
nom
 
1
 
0.1
 
ce(z)
 
Součinitel expozice
 
N
 
-
 
nom
 
1
 
0.1
 
ρ
 
Měrná hmotnost vzduchu
 
det.
 
kg/m3
 
1,25
 
1
 
-
 
cr(z)
 
Součinitel drsnosti terénu
 
N
 
-
 
0,9nom
 
0.9
 
0.1
 
co
 
Součinitel orografie
 
det.
 
-
 
nom
 
1
 
-
 
cdir
 
Součinitel směru
 
det.
 
-
 
nom
 
1
 
-
 
cseason
 
Součinitel ročního období
 
det.
 
-
 
nom
 
1
 
-
 
vb,0
 
Základní rychlost větru
(roční maximum)
 
Gum
 
m/s
 
pozorování
 
~ 0,5
 
pozorování
(~ 0,4)
 
θE
 
Součinitel modelových nejistot
 
N
 
-
 
0.8
 
0.8
 
0.2

V tab. 3.7 značí:

  • N - normální rozdělení pravděpodobností,
  • Gum - Gumbelovo rozdělení maximálních hodnot,
  • det - deterministickou veličinu,
  • nom - hodnotu stanovenou v souladu s ČSN EN 1991-1-4 [5],
  • pozorování - hodnoty stanovené vyhodnocením meteorologických pozorování (podklady může poskytnout ČHMÚ).

Vyhodnocení ročních maxim desetiminutových rychlostí větru vb,0 v podmínkách pro ČR lze nalézt např. v článku [74]. Z dostupných dat lze určit charakteristiky ročních maxim rychlosti větru vb,max a na základě vztahu (2.31) 98% kvantil vb,0 - viz tab. 3.8.

Tab. 3.8 Porovnání základních rychlostí větru.

 
Lokalita
 
μvb,max
(1 rok)
 
Vvb,max
(1 rok)
 
μvb,max
(50 let)
 
Vvb,max
(50 let)
 
vb,0 (Gumbelovo
rozdělení) [m/s] (A)
 
vb,0 [5]
(B)
 
(B) / (A)
 
I Přibyslav
 
10,9
 
0,38
 
23,4
 
0,18
 
21,5
 
25
 
1,16
 
II Ostrava Mošnov
 
9,07
 
0,46
 
21,8
 
0,19
 
19,9
 
25
 
1,26
 
III Praha Ruzyně
 
12,6
 
0,47
 
30,6
 
0,19
 
27,9
 
27,5
 
0,99
 
IV Brno Tuřany
 
10,7
 
0,46
 
25,8
 
0,19
 
23,5
 
25
 
1,06

Porovnání v tab. 3.8 naznačuje, že mapa základních rychlostí větru v dokumentu [5] uvádí ve vyšetřovaných lokalitách I a II poněkud konzervativní hodnoty v porovnání s hodnotami získanými statistickým rozborem (hodnoty vyšší o 15 - 25 %). V lokalitách III a IV se ukazuje velmi dobrá shoda (rozdíly do 6 %). Z údajů v tab. 3.8 vyplývá, že hodnoty uvedené v mapě základních rychlostí pro ČR jsou opodstatněné a dobře odpovídají výsledkům pravděpodobnostního rozboru.

Dále je uvažován pravděpodobnostní model tlaku větru podle tab. 3.7 a nominální hodnoty součinitelů cpe = 1,8 - pro střešní oblast F a sání větru, ce(z) = 2,27, cr(z) = 1,04, co = cdir = cseason = 1, viz normu ČSN EN 1991-1-4 [5]. Distribuční funkci tlaku větru W lze symbolicky zapsat ve tvaru:

FW (x) = P{θE cpe ce (z) 0,5 ρ [cr (z)vb,0]2 < x}

(3.33)

Ve vztahu (3.33) jsou vynechány jednotkové deterministické součinitele co, cdir a cseason. Tab. 3.9 uvádí pravděpodobnosti překročení návrhové hodnoty podle ČSN EN 1991-1-4 [5] padesátiletým maximem tlaku větru.

Tab. 3.9 Pravděpodobnost překročení návrhové hodnoty tlaku větru.

 
Lokalita
 
vb,0 podle EN
1991-1-4 (b)
 
qp(z = 12 m)
 
we
 
γQ x we
 
FwQ x we)
(3.33)
 
I Přibyslav
 
25
 
0,96
 
1,73
 
2,60
 
1,5x10-2
 
II Ostrava Mošnov
 
25
 
0,96
 
1,73
 
2,60
 
9,9x10-3
 
III Praha Ruzyně
 
27,5
 
1,16
 
2,09
 
3,14
 
7,7x10-2
 
IV Brno Tuřany
 
25
 
0,96
 
1,73
 
2,60
 
4,2x10-2

Porovnání založené na pravděpodobnostním modelu stanoveném z pozorování ukazuje, že návrhové hodnoty pro uvažované lokality podle normy [5] odpovídají vyšším pravděpodobnostem překročení než p = 3,9×10-3 [2] (řádově 2,5 až 20krát).

Modely mimořádných zatížení větrem

Modely pro mimořádná zatížení větrem nejsou dosud dostatečně propracovány. ČSN EN 1991-1-4 [5] uvádí pouze, že za mimořádnou návrhovou situaci se mají pokládat účinky větru v případě otevření oken a dveří při silných vichřicích. Zdůrazňuje se, že kontrola mimořádných návrhových situací je důležitá pro vysoké vnitřní stěny. Modely pro mimořádná zatížení větrem s ohledem na podmínky ČR by se měly vyvíjet v rámci dalšího výzkumu týkajícího se zatížení větrem.

3.7 ZATÍŽENÍ TEPLOTOU

Norma ČSN EN 1991-1-5 Zatížení teplotou [6] poskytuje zásady a aplikační pravidla pro zatížení budov, mostů a dalších konstrukcí teplotou. Pro některé průmyslové konstrukce (komíny, chladící věže, nádrže a skladovací prostory) jsou uvedeny zásady, jak uvažovat v kombinaci technologické a klimatické teploty. Tento oddíl se omezuje pouze na konstrukce pozemních staveb.

Pro přípravu normy ČSN EN 1991-1-5 [6] byly použity jako podkladové materiály také normy ČSN 73 0035 [27], ČSN 73 0063 [30] a ČSN 73 1211 [34] a dokument ISO 9492 [102], které umožnily doplnění obecných pokynů pro pozemní stavby uvedených v předběžné normě pro zatížení teplotou ČSN P ENV 1991-2-5 [16].

Norma ČSN EN 1991-1-5 [6] je založena na nových evropských definicích zatížení teplotou, které vycházejí z maximální a minimální teploty vzduchu ve stínu. Zatímco pro tři základní skupiny mostů (betonové, spřažené ocelobetonové a ocelové) doporučuje norma ČSN EN 1991-1-5 [6] grafickou závislost mezi extrémními a účinnými teplotami, obdobný vztah pro pozemní stavby není uveden.

Složky teploty

Zatížení teplotou se klasifikují jako proměnná, nepřímá zatížení. Teplota vzduchu ve stínu, sluneční záření, rychlost větru a další klimatické podmínky mají vliv na průběh teplot v konstrukci. V ČSN EN 1991-1-5 [6] se rozlišují čtyři základní složky zatížení teplotou:

  • rovnoměrná složka teploty ΔTN,
  • lineárně proměnná rozdílová složka teploty ve směru osy y ΔTMy,
  • lineárně proměnná rozdílová složka teploty ve směru osy z ΔTMz,
  • nelineární složka teploty ΔTE.

Velikost účinků teplot (délkové změny, přetvoření nebo vznik napětí) závisí na geometrii a okrajových podmínkách uvažovaného prvku a na fyzikálních vlastnostech použitých materiálů.

Rovnoměrná složka teploty ΔTN (složka (a) na obr. 3.8) se používá pro stanovení velikosti délkových změn vlivem roztahování a smršťování konstrukce. Teplotní rozdíly ΔTM (vodorovná (b) a svislá (c) složka na obr. 3.8) způsobují deformace a v případě omezení konstrukce také ohybové momenty. Složka ΔTE způsobuje nelineární rozdělení teplot po průřezu (složka (d) na obr. 3.8), o kterých se předpokládá, že se vzájemně po průřezu vyrovnávají.

Obr. 3.8 Schematické znázornění složek teploty

Teplotní změny v budovách

Pokud se očekává, že účinky zatížení teplotou jsou podstatné a mezní stavy únosnosti nebo použitelnosti mohou být překročeny, pak se s nimi musí při navrhování budovy nebo hodnocení spolehlivosti existující konstrukce uvažovat. Musí se přitom brát v úvahu rozdílné materiály, tvary konstrukce a poloha staveniště (teplotní změny a míra přenosu teploty).

Stanovení teplot

Pro budovy se zatížení teplotou stanoví podle zásad ČSN EN 1991-1-5 [6] a s přihlédnutím k národním klimatickým údajům. Zpravidla se uvažují následující základní veličiny:

  • rovnoměrná složka teploty ΔTN, která se stanoví jako rozdíl mezi průměrnou teplotou nosného prvku T a počáteční teplotou T0,
  • rozdíl teplot ΔTM po průřezu prvku, uvažovaný mezi vnějším a vnitřním povrchem průřezu, nebo povrchem jednotlivých vrstev,
  • rozdíl teplot ΔTp jednotlivých částí konstrukce, který je dán průměrným rozdílem teplot těchto částí.

Kromě těchto složek se mají příslušně uvažovat místní účinky zatížení teplotou jako umístění stavby nebo konstrukční uspořádání.

Rovnoměrná složka teploty ΔTN se stanoví ze vztahu

ΔTN = T - T0

(3.34)

kde T je průměrná teplota nosného prvku od klimatických teplot v zimním a letním období a T0 je počáteční teplota, při které se nosný prvek omezí.

Stanovení zatížení teplotou

Teplota T uvedená v rovnici (3.34) se stanoví jako průměrná teplota nosného prvku v letním nebo zimním období a určí se příslušný průběh teploty po průřezu. Pokud je prvek složen z několika vrstev materiálu, pak se uvažuje teplota T jako průměrná teplota příslušné vrstvy, kdy se vychází z teorie přenosu tepla v souladu s přílohou E ČSN EN 1991-1-5 [6]. Pokud má prvek jen jednu vrstvu a podmínky prostředí jsou na jeho vnější i vnitřní straně obdobné, pak se T může přibližně určit jako průměr vnější teploty Tout a vnitřní teploty Tin. Teplota vnitřního prostředí Tin se stanoví podle tab. 3.10, teplota vnějšího prostředí Tout závisí na pohltivosti a orientaci konstrukce a určí se:

  • pro nadzemní části konstrukce podle tab. 3.11,
  • pro podzemní části konstrukce podle tab. 3.12.

Maxima se obvykle dosahuje u povrchů orientovaných na západ, jihozápad nebo pro vodorovné povrchy, minima u povrchů orientovaných na sever.

Tab. 3.10 Informativní teploty vnitřního prostředí Tin.

 
Období
 
Teplota Tin
 
Léto
 
T1
 
Zima
 
T2

Podle české národní přílohy k ČSN EN 1991-1-5 [6] jsou doporučené hodnoty T1 = 25°C a T2 = 20°C.

Tab. 3.11 Informativní teploty Tout pro nadzemní konstrukce.

 
Období
 
Součinitel významu
 
Teplota Tout v °C
 
Léto
 
Relativní pohltivost podle barvy povrchu
 
0,5
povrch jasně světlý
 
Tmax + T3
 
0,7
povrch světle zbarvený
 
Tmax + T4
 
0,9
povrch tmavý
 
Tmax + T5
 
Zima
 
Tmin

Podle české národní přílohy jsou doporučené hodnoty T3 od 0 do 18°C, T4 od 2 do 30°C, a T5 od 4 do 42°C, je zapotřebí uvážit orientaci konstrukce ke slunečnímu záření.

Tab. 3.12 Informativní teploty Tout pro podzemní konstrukce.

 
Období
 
Podzemní hloubka
 
Teplota Tout v °C
 
Léto
 
Méně než 1 m
 
T6
 
Více než 1 m
 
T7
 
Zima
 
Méně než 1 m
 
T8
 
Více než 1 m
 
T9

Česká národní příloha doporučuje T6 = 10°C, T7 = 5°C, T8 = -6°C, T9 = -3°C.

Ve spolupráci Kloknerova ústavu s ČHMÚ byly zpracovány teplotní mapy ČR podle nových evropských definic, které uvádí národní příloha ČSN EN 1991-1-5 [6]. Základem pro tyto mapy byla vyhodnocená měření za období let 1961 až 2000 z 37 meteorologických stanic, které dobře pokrývají území ČR. Časové rozmezí 40 let bylo podstatně větší, než byl minimální požadavek ČSN P ENV 1991-2-5 [16] na 25 let měření.

Hodnoty maximální teploty vzduchu ve stínu, která je překročena ročními maximy s pravděpodobností 0,02, se podle lokality stavby pohybují od 32 °C do 40 °C (průměrná maximální teplota 37,4 °C). Hodnoty minimální teploty vzduchu ve stínu, která je podkročena ročními minimy s pravděpodobností 0,02, se podle lokality stavby pohybují od -28 °C do -36 °C (průměrná minimální teplota -31,3 °C).

Na základě analýz se ve spolupráci Kloknerova ústavu a ČHMÚ určilo, že pokud nejsou k dispozici podrobnější informace, pak lze při odvození rovnoměrné složky teploty Tmax,p (nebo Tmin,p) vycházet z Gumbelova rozdělení podle vztahů

  • pro maximum: Tmax,p = Tmax{k1 - k2 ln[- ln(1 - p)]} (3.35)
  • pro minimum: Tmin,p = Tmin{k3 + k4 ln[- ln(1 - p) ]} (3.36)

kde p je roční pravděpodobnost překročení a kde pro území ČR platí součinitele: k1 = 0,83, k2 = 0,04, k3 = 0,54, k4 = - 0,12.

Návrhové hodnoty zatížení teplotou

Návrhové hodnoty zatížení teplotou Qd se určí na základě charakteristických a dalších reprezentativních hodnot zatížení teplotou a dílčího součinitele zatížení γQ.

Pokud je potřebné ověřit u konstrukce mezní stav únosnosti, např. typu STR, kdy rozhoduje pevnost, pak pro nepříznivě působící proměnná zatížení má podle ČSN EN 1990 [2] dílčí součinitel γQ doporučenou hodnotu γQ = 1,5, zatímco v původních ČSN byla tato hodnota pouze γQ = 1,3. Zvýšení návrhových hodnot proti původním českým normám může způsobovat problémy při navrhování obnov existujících konstrukcí (především u mostů, a to tam, kde není umožněna volná dilatace).

3.8 STANOVENÍ KLIMATICKÝCH ZATÍŽENÍ V DOČASNÝCH NÁVRHOVÝCH SITUACÍCH

Podle normy ČSN EN 1991-1-6 pro zatížení během provádění [7] se pro klimatická zatížení, jejichž charakteristické hodnoty jsou pro trvalé návrhové situace definované na základě dob návratu, mohou hodnoty zatížení během jednotlivých etap provádění zvolit menší, než jsou hodnoty zatížení pro trvalé návrhové situace, pokud se splní alespoň jedna z následujících podmínek:

  • nominální doba trvání dočasné situace se rovná nebo je menší než jeden rok a může být kontrolována,
  • přijmou se ochranná opatření pro zabezpečení konstrukce v případech nepředvídatelných událostí.

Doporučené doby návratu R pro stanovení charakteristických hodnot Qk proměnných zatížení jsou podle nominální doby trvání uvedeny v tab. 3.13.

Tab. 3.13 Doba návratu R pro stanovení charakteristických hodnot Qk proměnných zatížení podle nominální doby t trvání etapy výstavby.

 
Nominální doba trvání etapy výstavby t
 
t < 3 dny
 
Doba návratu R
 
2 roky
 
p = 0,5
 
3 dny < t < 3 měsíce
 
5 let
 
p = 0,2
 
3 měsíce < t < 1 rok
 
10 let
 
p = 0,1
 
t > 1 rok
 
50 let
 
p = 0,02

Podle doporučení ČSN EN 1991-1-6 [7] se charakteristická hodnota proměnného zatížení Qk,R pro dobu návratu R let může určit na základě charakteristické hodnoty proměnného zatížení Qk,50 pro padesátiletou dobu návratu. Pro proměnné zatížení lze zapsat obecný vztah

Qk,R = k Qk,50 (3.37)

kde k je redukční součinitel, který naznačuje míru redukce charakteristické hodnoty zatížení Qk,R pro rozdílné doby návratu R. Součinitele k jsou vypočteny v tab. 3.14.

Tab. 3.14 Redukční součinitel k zatížení Qk,R pro různé doby návratu R.

 
Doba návratu R
 
p
 
Redukční součinitel k
 
 
pro Tmax,R
 
pro Tmin,R
 
pro sk,R
 
pro vb,R
 
2 roky
 
0,50
 
0,80
 
0,45
 
0,64
 
0,77
 
5 let
 
0,20
 
0,86
 
0,63
 
0,75
 
0,85
 
10 let
 
0,10
 
0,91
 
0,74
 
0,83
 
0,90
 
50 let
 
0,02
 
1
 
1
 
1
 
1

Příklady snížení charakteristické hodnoty pro zatížení teplotou T, sněhem na střeše sk a pro základní rychlost větru vb podle uvažované doby návratu uvádí tab. 3.15 (minimální rychlost větru by neměla klesnout pod 20 m/s).

Tab. 3.15 Vypočtené charakteristické hodnoty zatížení Qk,R pro jiné doby návratu R.

 
Doba návratu R
 
 
Charakteristické hodnoty zatížení Qk,R
 
p
 
pro Tmax,R
 
pro Tmin,R
 
pro sn,R
 
pro vb,R
 
2 roky
 
0,50
 
25,6 °C
 
-13,5 °C
 
0,96 kN/m2
 
20,2 m/s
 
5 let
 
0,20
 
27,7 °C
 
-18,8 °C
 
1,13 kN/m2
 
22,2 m/s
 
10 let
 
0,10
 
29,0 °C
 
-22,3 °C
 
1,25 kN/m2
 
23,5 m/s
 
50 let
 
0,02
 
32,0 °C
 
-30,0 °C
 
1,50 kN/m2
 
26,0 m/s

Pro velmi krátké doby výstavby nemusí být tyto modely zatížení vhodné a pak je třeba vyjít z informací ČHMÚ.

Některé další modely proměnných zatížení, které je třeba uvažovat v různých etapách výstavby nebo obnovy, se mohou určit na základě tab. 3.13 a 3.14, vyhodnocených statistických dat a zvoleného typu pravděpodobnostního rozdělení (např. pro zatížení námrazou, zatížení vodou).

3.9 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Obecné zásady

Stanovení zatížení při ověřování spolehlivosti existujících konstrukcí zahrnuje:

  • výběr odpovídajících návrhových situací a mezních stavů,
  • určení slučitelných uspořádání zatížení a kritických zatěžovacích stavů,
  • výpočet návrhových hodnot účinků zatížení pro mezní stavy únosnosti a použitelnosti (u stálých zatížení často na základě souboru měření s využitím postupu popsaného v oddíle 3.3),
  • ověření odolnosti konstrukce (určení podmínek spolehlivosti).

Pro kombinování zatížení se uplatní dvě základní pravidla uvedená v ČSN EN 1990 [2]:

  • zatížení, která se nemohou z fyzikálních či z funkčních důvodů vyskytovat současně, se nemají uvažovat v jedné kombinaci,
  • kritické zatěžovací stavy se mají stanovit se zřetelem ke zvoleným návrhovým situacím a uvažovaným mezním stavům.

Objemová tíha, vlastní tíha a užitná zatížení

Vlastní tíha nosných a nenosných prvků se obvykle považuje za stálé zatížení, užitné zatížení za proměnné zatížení. V každé návrhové situaci by měly být určeny kritické zatěžovací stavy, přičemž se má uvažovat oblast nepříznivého vlivu pro daný nosný prvek a ověřované účinky zatížení (např. osová síla, ohybový moment, posouvající síla). Vlastní tíha nosných i nenosných prvků se určuje na základě jejich nominálních rozměrů a charakteristických hodnot objemové tíhy.

Stálá zatížení mohou být stanovena na základě měření s využitím statistických metod podle oddílu 3.3. ČSN ISO 13822 [1] uvádí postupy pro odhad průměru uvažovaného souboru a stanovení charakteristické hodnoty.

Užitná zatížení existujících konstrukcí se stanoví obdobně jako u nových konstrukcí. Podle nových evropských předpisů se rozlišuje celkem jedenáct základních kategorií užitných ploch. Redukční součinitele αA (závisející na velikosti zatěžovací plochy A) a αn (závisející na počtu n zatížených podlaží nad daným nosným prvkem) mohou být použity ke zmenšení užitného zatížení. Součinitele αA a αn se však neuplatňují v případě, že charakteristická hodnota zatížení je již zmenšena součinitelem ψ (v případě kombinace s dalším proměnným zatížením). Vlastní tíha přemístitelných příček, jejichž tíha nepřekračuje 3 kN/m, může být uvažována jako rovnoměrné zatížení přidané k užitnému zatížení.

Zatížení sněhem

V současné době lze stanovit zatížení sněhem podle ČSN 73 0035 [27], kdy se uplatní pravidla pro kombinace zatížení podle této normy, nebo podle ČSN P ENV 1991-2-3 [15] s využitím kombinačních pravidel podle ČSN P ENV 1991-1 [14] pro zásady navrhování. Oba alternativní postupy se po definitivním zavedení příslušných souborů EN Eurokódů do systému ČSN (asi od roku 2010) nahradí návrhem podle ČSN EN 1991-1-3 [4] s uvážením kombinačních pravidel podle ČSN EN 1990 [2].

Podle normy ČSN EN 1991-1-3 [4] lze použít stejný postup stanovení zatížení sněhem pro nové i existující konstrukce. Nová mapa sněhových oblastí, která byla vydána jako součást Změny Z3 ČSN 73 0035 [27] a Změn Z1 ČSN EN 1991-1-3 [4] a ČSN P ENV 1991-2-3 [15], zahrnuje také data z několika posledních desetiletí a aktualizuje tak hladinu zatížení sněhem na zemi v ČR. V obvyklých případech se pro určení návrhové hodnoty zatížení sněhem používá hodnota dílčího součinitele zatížení podle doporučení Eurokódů.

Zatížení teplotou

Pro zatížení teplotou pozemních staveb, mostů a dalších staveb poskytuje ČSN EN 1991-1-5 [6] zásady a aplikační pravidla, které lze uplatnit pro navrhování nových staveb i pro jejich obnovy.

Základní informace o charakteristických hodnotách jednotlivých složek zatížení teplotou, o výběru z alternativních postupů a dvě národní mapy minimálních a maximálních teplot vzduchu ve stínu jsou uvedeny v národní příloze [6]. V některých případech je potřebné mít k dispozici doplňující informace o teplotách v místě stavby.

4 HODNOCENÍ MATERIÁLŮ A KONSTRUKCÍ

4.1 MATERIÁLOVÉ VLASTNOSTI

Úvod

Norma ČSN ISO 13822 pro hodnocení existujících konstrukcí [1] nahradila zrušenou

českou normu ČSN 73 0038 pro navrhování a posuzování konstrukcí při přestavbách [28], z níž byly vybrané pokyny hlavního textu i materiálově zaměřených příloh převedeny do šesti národních příloh NA až NF [1]. V tomto oddílu jsou uvedeny vybrané zásady pro hodnocení materiálových vlastností a odolnosti existujících konstrukcí podle materiálově zaměřených příloh NC až NF normy ČSN ISO 13822 [1].

Pro hodnocení existujících konstrukcí je nutné mít k dispozici informace o skutečných vlastnostech použitých materiálů. Pokud neexistují pochybnosti o vlastnostech materiálů, lze je určit na základě výkresů a návrhových specifikací. V případě nejistoty se vlastnosti materiálů určují experimentálně s použitím destruktivních a nedestruktivních zkoušek.

Pro stanovení odolnosti konstrukce nebo materiálu je třeba určit návrhové hodnoty materiálových vlastností (v ČSN 73 0038 [28] nazývané hodnotami výpočtovými). V původních ČSN se pro navrhování používaly nebo dále používají různé metody, jejichž zásady je třeba znát pro hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí. Patří sem metoda dovolených namáhání, metoda stupně bezpečnosti a metoda dílčích součinitelů, které se popisují např. ve skriptech [41]. Do národních příloh normy ČSN ISO 13822 [1] byly převedeny návrhové hodnoty materiálových vlastností z původně platných ČSN. Upozorňuje se zde, že se tyto hodnoty již neupravují dílčími součiniteli pro materiálové vlastnosti.

Charakteristické hodnoty materiálových vlastností (dříve nazývané hodnotami normovými) jsou v ČSN ISO 13822 [1] považovány za základní hodnoty, v případě potřeby se určují na základě zkoušek, jak popisují oddíly 2.4 a 4.5. Návrhové hodnoty materiálových vlastností se pak obvykle stanovují na základě charakteristických hodnot a dílčích součinitelů podle platných norem pro navrhování. Pokud je k dispozici dostatečné množství experimentálních dat a apriorních informací, je možné ve specifických případech provést úpravu hodnot dílčích součinitelů. Možný postup jejich úpravy ukazuje příloha NA ČSN ISO 13822 [1] a také kapitola 1.

Betonové konstrukce

Pro určení vlastností betonu, betonářské a přepínací výztuže existujících konstrukcí se postupuje podle národní přílohy NC z ČSN ISO 13822 [1]. Upozorňuje se zde, že zvláštní pozornost je třeba věnovat konstrukcím, pro které se použil hlinitanový cement (jedná se zejména o období let 1930 až 1960).

Vlastnosti betonu

Pevnostní třídu betonu lze určit na základě prováděcí dokumentace, v případě potřeby se provádějí zkoušky. Charakteristické hodnoty vlastností betonů jsou uvedené v platných normách pro navrhování, třídy prostředí v normě ČSN EN 206-1 [10]. V národní příloze NC [1] je tabulka pro převod starších druhů, značek a tříd betonu na pevnostní třídy podle ČSN EN 206-1 [10]. Součinitel informovanosti, kterým se v ČSN 73 0038 [28] mohla vyjadřovat úroveň znalostí o stavu nosných prvků, se již v ČSN ISO 13822 [1] nepoužívá.

Vlastnosti betonářské výztuže

Druh betonářské výztuže se má stanovit na základě dokumentace skutečného provedení nebo výsledků průzkumu. Druh výztuže je možno určit podle úpravy povrchu výztužných ocelí. Vlastnosti betonářské výztuže železobetonových konstrukcí navržených a provedených podle dříve platných norem jsou uvedeny v ČSN ISO 13822 [1] podle doby návrhu existující konstrukce (období 1920 až 1965, 1960 až 1970 a od roku 1970). V několika tabulkách se uvádějí návrhové hodnoty pevnosti oceli, které se již neredukují dílčím součinitelem (byly odvozeny z charakteristické hodnoty meze kluzu, popř. z meze 0,2).

Jestliže se v některých případech při hodnocení existující konstrukce neví, o jaký druh betonářské výztuže se jedná, musí se na vhodném místě odebrat vzorky výztuže ke zkouškám a stanovit charakteristickou hodnotu pevnosti oceli nebo meze kluzu. Při odběru vzorků je nutné dbát na to, aby se neohrozila nosná funkce konstrukce. Polohu a uspořádání výztuže je třeba uvažovat podle skutečného provedení.

Vlastnosti předpínací výztuže

Charakteristiky předpínací výztuže se stanoví podle dokumentace skutečného provedení, popř. z protokolů o napínání, podle předpisů platných v době výstavby nebo na základě zkoušek vzorků výztuže. V národní příloze NC normy ČSN ISO 13822 [1] jsou v tabulkách uvedeny charakteristiky předpínacích výztuží podle dříve platných norem. Jestliže se jedná o dováženou předpínací výztuž, vychází se ze stavebně technických osvědčení, popř. z údajů výrobce platných v době dodávky, popř. výstavby konstrukce. Obtížné však může být stanovení skutečné velikosti síly v předpínací výztuži. Vychází se z projektové dokumentace, z protokolu o napínání a výpočtu ztrát předpětí nebo také z měření napětí předpínací výztuže v konstrukci.

Ocelové, litinové a spřažené ocelobetonové konstrukce

Hodnoty vlastností materiálu ocelových konstrukcí, které se zjistí z původní dokumentace, je třeba ověřit na nezkorodované části konstrukce alespoň informačními tvrdoměrnými zkouškami, např. Poldi kladívkem. Pro hodnocení existující konstrukce se zjišťuje míra koroze jednotlivých částí konstrukce včetně spojovacích prostředků a stanovuje se velikost zbytkových průřezů. Konstrukce se musí očistit od korozních produktů, odstranit silně zkorodované části materiálu, popř. zesílit korozí oslabené části. Provede se účinná ochrana proti dalšímu postupu koroze.

Podle doby výstavby konstrukce se předpokládá, že do konce roku 1894 se použilo svářkové železo nebo litina, od roku 1895 až do konce roku 1905 také plávková ocel, od roku 1906 plávková ocel nebo litina.

Za charakteristickou pevnost materiálu se považuje:

  • zaručená mez kluzu podle původní dokumentace ověřená zkouškami,
  • dolní hranice rozpětí meze kluzu materiálu uvedeného v původní dokumentaci nebo v normě platné v době výstavby konstrukce,
  • mez kluzu zjištěná na základě statistického vyhodnocení materiálových vzorků podle pokynů přílohy NA ČSN ISO 13822 [1].

Návrhová pevnost oceli (plávkové) a svářkového železa se stanoví na základě charakteristické pevnosti a dílčího součinitele materiálu γM podle platných norem. Ostatní materiálové vlastnosti (např. svařitelnost) se stanoví na základě materiálových zkoušek. Pokud je tloušťka nosného prvku z plávkové oceli nebo svářkového železa větší než 25 mm, doporučuje se návrhovou pevnost zmenšit o 10 MPa.

Dovolená namáhání materiálů σadm se podle roku výstavby konstrukce uvádějí v tabulce v příloze ND [1]. Údaje o dovolených namáháních materiálu byly stanoveny s ohledem na kombinace zatížení (vedlejší, hlavní), které se uváděly v dříve platných normách. Návrhovou pevnost fd lze určit na základě vztahu

(4.1)

kde hodnota dovoleného namáhání materiálu σadm se uvažuje podle původní dokumentace a norem platných v době výstavby konstrukce a μ je míra bezpečnosti vztažená k mezi kluzu.

V příloze ND [1] se také uvádějí informativní návrhové hodnoty pro pevnost litiny a některé další charakteristiky jako moduly pružnosti, součinitel teplotní roztažnosti a součinitel vzpěrnosti podle štíhlosti.

Jestliže se hodnotí existující spřažené ocelobetonové konstrukce, pak se stanoví materiálové vlastnosti betonu a výztuže podle přílohy NC a vlastnosti oceli podle přílohy ND z ČSN ISO 13822 [1]. Obtížné však může být zjištění skutečného spřažení, počtu kusů spřahovacích prostředků a jejich materiálových vlastností.

Dřevěné a spřažené dřevobetonové konstrukce

Pokud nejsou jednoznačně známy charakteristiky materiálu, musí se ověřit na základě zkoušek. Zjišťuje se stav dřevěných konstrukcí z hlediska možnosti jejich napadení biologickými škůdci (hmyz, houby, plísně). Vyhodnocení materiálových vlastností se provádí na části konstrukce, která není napadená biologickými škůdci. Části dřeva napadené biologickými škůdci je třeba odstranit tak, aby se zabránilo dalšímu šíření nákazy. Poškozené dřevěné části se musí zesílit nebo vyměnit. Postup průzkumu dřevěných konstrukcí se podrobně popisuje v oddílu 4.4.

Postup pro zařazení dřeva do tříd jakosti je podrobně popsán v příloze NE ČSN ISO 13822 [1] s odkazy na příslušné normy. Pokud není spolehlivě znám druh a jakost dřeva, je třeba ověřit materiálové vlastnosti na základě zkoušek. Obvykle se určuje charakteristická pevnost dřeva, dílčí součinitel γM pro stanovení návrhové pevnosti dřeva se uvažuje podle platných norem.

Důležité je ověření stavu spojovacích prostředků. Návrhové pevnosti kovových spojovacích prostředků (hřebíky, svorníky, hmoždíky) na konstrukcích prováděných po roce 1969 až do roku 2004 lze uvažovat podle ČSN 73 1701 [38]. Návrhové hodnoty únosností jsou uvedeny v několika tabulkách přílohy NE a upravují se v závislosti na stavu spojovacích prostředků, stavu dřeva a stáří konstrukce.

Pro spřažené dřevobetonové konstrukce se materiálové vlastnosti betonu a výztuže stanovují podle přílohy NC [1] a materiálové vlastnosti dřeva podle přílohy NE [1]. Působení spřažených dřevobetonových konstrukcí lze ověřovat podle platné normy pro navrhování dřevěných konstrukcí. Materiálové charakteristiky spřahovacích prostředků se stanovují na základě dostupné dokumentace, ověření skutečného provedení spřažení sondou a porovnání s údaji výrobce spřahujících prvků.

Zděné konstrukce

Příloha NF ČSN ISO 13822 [1] uvádí základní pokyny pro hodnocení vlastností zdicích prvků a malt. Charakteristická pevnost zdiva v tlaku fk se určuje podle vztahu z ČSN P ENV 1996-1-1 [9]

k = K ƒαb ƒβm

(4.2)

kde fk je charakteristická pevnost zdiva v tlaku pro zdivo s vyplněnými ložnými spárami, K je konstanta zohledňující druh zdiva a skupinu zdicích prvků, fb je normalizovaná průměrná pevnost v tlaku zdicích prvků, α je exponent závislý na tloušťce ložných spár a druhu malty (α = 0,65 pro nevyztužené zdivo s obyčejnou nebo lehkou maltou a α = 0,85 pro nevyztužené zdivo s maltou pro tenké spáry) a β je exponent závislý na druhu malty (β = 0,25 pro obyčejnou maltu a β = 0 pro lehkou maltu a maltu pro tenké spáry).

Návrhová pevnost zdiva v tlaku se vypočítá jako podíl charakteristické pevnosti zdiva v tlaku fk a dílčího součinitele zdiva γM, který se určí podle vztahu

γM = γm1 × γm2 × γm3 × γm4

(4.3)

kde γm1 představuje základní hodnotu dílčího součinitele spolehlivosti, γm2 součinitel zahrnující vliv pravidelnosti vazby zdiva a vyplnění spár maltou, γm3 součinitel zahrnující vliv zvýšené vlhkosti a γm4 součinitel zahrnující vliv svislých a šikmých trhlin ve zdivu.

4.2 ROZMĚRY

ČSN ISO 13822 [1] se stanovení skutečných rozměrů existující konstrukce podrobně nevěnuje. Uvádí pouze, že při hodnocení se použijí skutečné rozměry, které lze stanovit z výkresů a návrhových specifikací, pokud neexistují pochybnosti o jejich platnosti.

Podle ČSN EN 1990 [2] se geometrické údaje vyjádří charakteristickými hodnotami, nebo v některých případech (např. imperfekce) přímo návrhovými hodnotami. Předpokládá se přitom, že rozměry stanovené v návrhu se mohou brát jako charakteristické (průměrné) hodnoty. Imperfekce, které se mají uvážit při návrhu nosných prvků, uvádějí materiálově zaměřené Eurokódy EN 1992 až EN 1999.

Při nejistotách se rozměry určí na základě prohlídky a měření. Pokud jsou známé informace o statistickém rozdělení rozměrů, mohou se použít hodnoty geometrických veličin, které odpovídají předepsanému kvantilu nebo průměru statistického rozdělení, viz ČSN EN 1990 [2]. Při stanovení průměru lze použít postup popsaný v oddílu 3.3 pro stanovení stálého zatížení.

4.3 OBECNÉ POŽADAVKY NA PRŮZKUM Druhy průzkumu

Podle ČSN ISO 13822 [1] zahrnuje stavebně-technický průzkum stavu existujících konstrukcí shromažďování a hodnocení informací na základě prohlídky, přezkoumání dokumentace, zatěžovací zkoušky a další zkoušky. Na počátku se stanoví účel průzkumu. Rozsah průzkumu se liší podle toho, zda se průzkum provádí pro účely předběžného nebo podrobného hodnocení.

Předběžné hodnocení

Předběžné hodnocení začíná ověřením projektové a inspekční dokumentace, která obsahuje důležité informace nezbytné pro zevrubné hodnocení existující konstrukce. Ověří se, zda je dokumentace správná a aktualizovaná a zahrnuje informace o každém předchozím provedeném konstrukčním opatření. Zaznamenají se a zdokumentují další údaje, kterými jsou např. významné účinky prostředí nebo seizmická zatížení, extrémní zatížení, změny v základových poměrech, koroze a nesprávné využití konstrukce.

Dále se provede identifikace konstrukčního systému a možného poškození konstrukce s využitím vizuální prohlídky a jednoduchých nástrojů. Předběžně se stanoví pravděpodobné příčiny vad konstrukce (deformace, trhliny, koroze, porušené prvky). Shromážděné informace se vztahují např. k vlastnostem povrchu, k viditelným deformacím, k trhlinám, odprýskávání, ke korozi. Výsledky předběžné prohlídky se vyjadřují kvalitativním zatříděním stavu konstrukce podle jejího možného poškození (např. žádné, menší, mírné, závažné, destrukční, neznámé) včetně podrobného popisu konkrétní vady a poruchy .

Pokud se při předběžné prohlídce a následném předběžném ověření zjistí, že během požadované zbytkové životnosti je konstrukce spolehlivá (viz ČSN ISO 13822 [1] a ČSN EN 1990 [2]), nevyžaduje se podrobné hodnocení. Jestliže se vyskytnou nejistoty v zatíženích, v účincích zatížení nebo ve vlastnostech konstrukce, doporučuje se provést podrobné hodnocení.

Podrobné hodnocení

Při podrobném hodnocení se prověřuje následující dokumentace:

  • výkresy, technické požadavky, statický výpočet, stavební deník, záznamy o prohlídkách a údržbě, podrobnosti o změnách,
  • předpisy a normy použité při výstavbě konstrukce,
  • topografie, základové podmínky, úroveň hladiny podzemní vody v místě stavby.

Prohlídka je plánována na základě již dostupných informací. Výsledkem podrobné kvantitativní prohlídky je soubor aktualizovaných hodnot nebo rozdělení pro příslušné parametry, které ovlivňují vlastnosti konstrukce.

Zatížení se určí podle ISO 2394 [21] s přihlédnutím k opatřením daným v plánu bezpečnostních opatření a v plánu využití podle ČSN ISO 13822 [1]. V případě nejistoty jsou vlivy prostředí zjišťovány na základě prohlídky. Průzkum závisí na typu zatížení. Při určování zatížení a vlivů prostředí může být potřebné uvažovat specifické vlastnosti konstrukce, její okolní prostředí nebo sledovat zatížení. To může být důležité pro stanovení dlouhodobých a extrémních účinků, které nelze během shromažďování informací o zatíženích a vlivech prostředí měřit přímo (v normách jsou zatížení často stanovena tak, aby představovala padesátiletá maxima, která nemohou být přímo měřitelná, viz kapitola 3). Např. při zatížení větrem se mohou tvarové součinitele konstrukcí zvláštního tvaru změřit ve větrném tunelu; u průmyslových zatížení mohou měření naznačit rozdílnosti vzhledem k původním návrhovým předpokladům apod. Při stanovení stálého zatížení (vlastní tíhy konstrukce) se mají změřit rozměry a/nebo stanovit objemové tíhy.

Pokud není podrobná analýza konstrukce nebo samotná prohlídka dostatečně průkazná, používají se ke stanovení vlastností konstrukce a/nebo k predikci její únosnosti zkoušky. Vlastnosti materiálů, které se použijí pro hodnocení, musí být skutečnými vlastnostmi materiálů existující konstrukce, a ne vlastnostmi materiálů specifikovanými v původním návrhu konstrukce, v normě nebo předpisu. Při určování vlastností materiálů se přihlíží k degradaci a možným vlivům zatížení (např. požárem) v průběhu existence konstrukce.

Vlastnosti materiálů lze stanovit z výkresů a návrhových specifikaci, pokud neexistují pochybnosti o jejich platnosti. V případě nejistoty se vlastnosti materiálů stanoví experimentálně. Zkoušky jsou plánovány tak, aby se získaly údaje, které se přímo týkají požadované bezpečnosti a použitelnosti konstrukce a prokazují se v hodnocení. Uvažuje se účel konstrukce a vlivy prostředí, které na konstrukci působí.

Odběr vzorků a výběr zkušebních metod má být v souladu s odpovídajícími mezinárodními normami. Je nutné vyhnout se odběru vzorků v těch místech nebo takovými metodami, které mohou ohrozit spolehlivost konstrukce. Okamžitě po odběru vzorků se provádí oprava a/nebo zesílení konstrukce.

Na základě výsledků průzkumu jsou aktualizovány odhady vlastností a spolehlivosti konstrukce. Rozlišují se dvě rozdílné metody:

  • přímá aktualizace pravděpodobnosti poruchy konstrukce, která je popsána např. v rozboru spolehlivosti železobetonové konstrukce [72],
  • aktualizace (vícerozměrných) distribučních funkcí náhodných veličin.

Poznamenejme, že také ČSN ISO 13822 [1] uvádí v příloze C příklad, který ilustruje aplikaci teoretických postupů aktualizace pravděpodobnosti poruchy nebo modelů náhodných veličin.

Zkoušení statických a dynamických vlastností konstrukcí

Cíle

Při hodnocení statických a dynamických vlastností existujících konstrukcí se uplatní různé druhy zkoušek in-situ (vodorovná nebo svislá zatěžovací zkouška, zkouška celé konstrukce nebo zkouška prvků vibrační metodou, vodorovné nebo svislé měření kmitání konstrukce). Zatěžovací zkouška celé konstrukce je nákladná a časově náročná. U některých konstrukcí však nemusí být výpočet proveditelný a v takových případech je stanovení vlastností konstrukce možné pouze provedením zkoušek konstrukce na místě.

Zkoušení statických a dynamických vlastností konstrukce lze zvolit jako součást hodnocení, pokud je potřebné, např.:

  • doplnění informací (degradace nosných prvků, změna ve způsobu využívání, konstrukce není provedena podle výkresové dokumentace a podle specifikací),
  • lepší porozumění chování konstrukce, které nelze získat jinými způsoby,
  • ověření chování nosných prvků, které jsou součástí existující konstrukce a chovají se odlišně od návrhových předpokladů.

Zkouška statických nebo dynamických vlastností konstrukce se má provádět za jasným účelem, jako je např.:

  • přímý odhad mezní únosnosti nebo stanovení použitelnosti nosných částí,
  • získání specifických vlastností materiálů,
  • vyšetření chování existujících konstrukcí nebo nosných prvků,
  • rozpoznání parametrů systému používaných při ověřování, jako je základní perioda, součinitel útlumu, atd.,
  • posouzení nosné způsobilosti konstrukce pomocí specifické zatěžovací zkoušky (např. kontrolní zatěžovací zkoušky).

Zkoušky statických a dynamických vlastností konstrukce lze použít při splnění následujících podmínek:

  • zkoušky se provádějí tak, aby se v jejich průběhu zabránilo náhlému a nekontrolovatelnému kolapsu,
  • uvažuje se spolupůsobení nosných prvků,
  • konstrukce se kontroluje a je dostupná pro vizuální prohlídku před zkouškou, v jejím průběhu i po zkoušce,
  • uvažuje se vliv teplotních změn na měřicí zařízení.

Plánování zkoušek

Před prováděním zkoušek je nutné s objednatelem a se zkušební organizací odsouhlasit plán zkoušek, který má obsahovat specifikaci:

  • údajů požadovaných ze zkoušek,
  • rozsahu platnosti,
  • vlastností a okolností, které mohou v uvažovaném mezním stavu ovlivnit chování,
  • způsobů porušení a/nebo výpočetních modelů s odpovídajícími proměnnými,
  • vlastností zkušebních vzorků,
  • postupu zatěžování a vlivů prostředí.

Před prováděním zkoušky je připraven seznam všech příslušných vlastností každého jednotlivého zkušebního vzorku (např. časový průběh posunutí, rychlostí, zrychlení, poměrných přetvoření, sil a tlaků, požadované četnosti a přesnosti měření a měřicích zařízení). Obdobně se má stanovit plán sledovaných bodů, metod sledování a záznamů. Doporučuje se, aby v závislosti na druhu zkoušky byla některá měření v průběhu zkoušky kontrolovatelná. Vždy je třeba získat souhlas objednatele (vlastníka, úřadu, pojišťovací společnosti, atd.) a plně uvážit každý možný nepříznivý účinek na konstrukci nebo na uživatele. Další podrobnosti uvádí ČSN ISO 13822 [1].

Vyhodnocování výsledků zkoušek

Výsledky měření statických a dynamických (popř. obojích) vlastností, které byly získané při zkoušce, se mají porovnat s vlastnostmi předpokládanými na základě výpočetních modelů. Pokud dochází k velké odchylce od předpokladů, je nutné objasnit příčinu a v případě potřeby provést doplňující zkoušky.

Výsledky zkoušek jsou vyhodnocovány pomocí statistických metod. Obecně mají zkoušky umožnit stanovení statistických rozdělení předem vybraných veličin s uvážením statistické nejistoty. Na základě těchto rozdělení se odvodí návrhové hodnoty, charakteristické hodnoty a dílčí součinitele, které se použijí při navrhování metodou dílčích součinitelů. Obvykle se stanovují charakteristické hodnoty a dílčí součinitele se uvažují podle platných norem.

Pokud výsledky zkoušek závisí na době trvání nebo průběhu zatížení, na velikosti odezvy konstrukce na účinky kmitání, na objemu nebo měřítku, na vlivu prostředí nebo na dalších vlivech, které nesouvisejí s konstrukcí, pak se tyto okolnosti uváží ve výpočetním modelu prostřednictvím příslušných součinitelů, v nelineárním řešením a s přihlédnutím k vlivům velikosti.

Pokud jsou výsledky zkoušek vyhodnoceny jako věrohodné, lze použít extrapolace pro analýzu dalších průběhů zatížení nebo budících sil, kdy však mohou být potřebné doplňující informace (např. ze zkušenosti s předchozími zkouškami nebo s analytickými modely).

4.4 PRŮZKUM STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ

V tomto oddílu je uveden stručný přehled postupů, které se využívají při průzkumech:

  • základových konstrukcí,
  • železobetonových konstrukcí,
  • zděných konstrukcí a
  • dřevěných konstrukcí.

Podrobný popis těchto postupů přesahuje rámec této publikace, a proto se v textu uvádějí odkazy na odbornou literaturu, kde lze získat další informace, viz např. kniha [60].

Průzkum základových konstrukcí

Při předběžném hodnocení by měly být v rámci průzkumu základových konstrukcí provedeny podle publikace [40]:

  • prohlídka konstrukce a identifikace základních vad souvisejících se založením,
  • posouzení změn zatížení z hlediska charakteru i velikosti,
  • zjištění změn hydrogeologických poměrů, příp. zjištění vlastností základové půdy,
  • zjištění způsobu založení,
  • orientační hodnocení základů, základové půdy a hydrogeologických poměrů včetně posouzení agresivity prostředí.

Průzkum základů zahrnuje:

  • posouzení stavu základových konstrukcí včetně určení základních charakteristik stavebních materiálů, např. s využitím sond,
  • registraci a posouzení poruch a vad základových konstrukcí a budovy v důsledku založení,
  • posouzení vlivu okolí (stavební činnost apod.),
  • posouzení charakteru a intenzity zatížení,
  • inženýrsko-geologický a hydrogeologický průzkum.

Průzkum železobetonových konstrukcí

Průzkum železobetonových konstrukcí se podle publikace [58] člení na následující části:

  • kontrola tvaru, rozměrů a stavu povrchu konstrukce (shoda s projektem, plocha štěrkových hnízd apod.),
  • kontrola pevnosti betonu v konstrukci,
  • kontrola výztuže (stupeň a rozložení, koroze, hloubka karbonatace, účinky chloridů, chemická analýza).

Stanovení pevnosti betonu se provádí:

1) na tělesech vyjmutých z konstrukce

  • odběr vzorku nesmí snížit nosnou způsobilost konstrukce,
  • při hodnocení jedné oblasti konstrukce se doporučuje odběr minimálně 6 vzorků,
  • při hodnocení podle ČSN EN 13791 [12] se uvažuje, že výsledná pevnost na vývrtech je menší než na zkušebních tělesech přibližně o 15 % (v publikaci [58] se uvádí o 10 - 30 %, kde vyšší hodnota platí pro betony vyšších tříd).

2) nedestruktivními metodami

  • nejčastěji se používá Schmidtovo kladívko s využitím kalibračních vztahů podle ČSN 73 1373 [36],
  • přesnost je dána lidským činitelem, chybou zařízení a metody, technologickými vlivy ovlivňujícími měření (struktura, hutnost, ošetření, vlhkost, stáří betonu).

3) metodou místního porušení

  • např. vytrhávání, vylamování atd.

Ocelová výztuž se posoudí tahovou zkouškou nebo tvrdoměrnými metodami, na jejichž základě se určí druh oceli. Dále se posoudí typ a úroveň koroze.

Průzkum zděných konstrukcí

Vlhkost zdiva

Obvykle je potřebné stanovit zdroje a způsoby pronikání vlhkosti a vody do budovy a určit rozsah sanačních opatření. Užívají se nedestruktivní metody měření povrchové vlhkosti zdiva [58]:

  • měření elektrického odporu vlhkého zdiva,
  • měření příložním kapacitním vlhkoměrem.

Pro přesnější diagnostiku vlhkosti se využívají:

  • laboratorní měření vlhkosti, obsahu solí, pórovitosti apod.,
  • termovizní měření povrchové vlhkosti a teploty zdiva,
  • určování polarity elektrokinetických a iontových polí atd.

Pevnost cihel a tvárnic v tlaku

Stanovení pevnosti v tlaku u cihel, které jsou součástí existující konstrukce, využívá obvykle [58]:

  • odhad na základě vizuální prohlídky nebo poklepu povrchu cihel (kladivo, ocelová tyčka, tesařská skoba),
  • pevnostní zkoušky vzorků cihel nebo tvárnic odebraných ze zdiva,
  • zkoušky válcových vývrtů o průměru 50-60 mm odebraných z plných cihel nebo tvárnic,
  • nedestruktivní zkoušky (Schmidtův tvrdoměr, měření rychlosti šíření ultrazvukových vln v cihlách) obvykle v kombinaci s pevnostními zkouškami.

Pevnost malty v tlaku

Mezi postupy stanovení pevnosti v tlaku u malty, která je součástí existující zděné konstrukce, patří [58]:

  • odhad na základě zjednodušeného určení tvrdosti vrypem ocelového hrotu hřebíku, sekáče apod.,
  • zkoušky tenkých vrstev odebraných z existujícího zdiva podle zprávy [96],
  • zkoušky tvrdosti s použitím příklepové vrtačky [97],
  • zkoušky tvrdosti vtlačováním ocelové tyčky (sondy, indentoru),
  • chemický rozbor malty podle ČSN 73 1323 Stanovenie hmotnosti zložiek betónu [35].

Mechanické a konstrukční vlastnosti stěn

Postupy stanovení mechanických a konstrukčních vlastností existujících zděných stěn zahrnují [58]:

  • stanovení lokálního napětí v tlaku tenkým lisem,
  • stanovení lokálních přetvárných vlastností zdiva dvojicí tenkých lisů,
  • zkoušku pevnosti v tahu za ohybu zdiva v ložné spáře pákovým zařízením,
  • vyšetření přítomnosti výztuže a ocelových přípravků (detektory výztuže, UV přístroje atd.),
  • vyšetření rozměrů a stavu dutin endoskopem nebo boroskopem.

Průzkumy dřevěných konstrukcí

Klasifikace dřeva

Vzhledem k tomu, že vlastnosti dřeva mohou být značně variabilní, používá se třídění podle pevnosti, aby se zjednodušilo hodnocení spolehlivosti. K určité třídě pevnosti se dřevo přiřadí strojně, nebo vizuálně. Podle ČSN 73 2824-1 Třídění dřeva podle pevnosti [39] se dřevo vizuálně zatřídí do tříd S13, S10 nebo S7. Pro konstrukce ověřované podle ČSN P ENV 1995-1-1 [17] nebo ČSN 73 1701 [38] uvádí tab. 4.1 převod mezi třídami pevnosti podle ČSN 73 2824-1 [39] a ČSN 49 1531-1 [25].

Tab. 4.1 Převod mezi třídami pevnosti.

 
Třída pevnosti podle ČSN 73 2824-1 [39]
 
Třída pevnosti podle ČSN 49 1531-1 [25]
 
S13
 
S0, SA
 
S10
 
SI, SB
 
S7
 
SII

Dále pro třídění dřeva platí ČSN EN 338 [11], která má status české technické normy. Tato norma uvádí systém tříd pevnosti včetně charakteristických hodnot pevnosti, modulu pružnosti a hustoty. Je zde devět tříd pro jehličnaté a topolové dřevo a šest tříd pevnosti pro listnaté dřevo. Číselné označení třídy představuje pevnost dřeva v ohybu. Kromě toho norma stanoví, jak se řezivo určité dřeviny, původu a jakostní třídy zařadí k těmto třídám pevnosti.

Při hodnocení existujících konstrukcí je však často důležitější především zjištění rozsahu poškození dřevěné konstrukce jako celku než přesné stanovení lokálních vlastností dřeva v daném průřezu.

Poruchy dřevěných konstrukcí

Poruchy dřevěných konstrukcí jsou nejčastěji vyvolány zvýšením vlhkosti dřeva, které může způsobit např.:

  • běžné zatékání,
  • kondenzace ve střešních pláštích, u zhlaví trámů a na potrubí,
  • netěsnosti připojovacího odpadního potrubí,
  • vzlínající zemní vlhkost,
  • sorpční voda ve vlhkém prostředí apod.

Kritické jsou také kontakty dřeva se zdivem a místa bez přístupu vzduchu (např. zazděné krokve, zhlaví stropních trámů, dřevěné podlahy pod nepropustnými krytinami apod.). Zvýšená vlhkost dřeva tedy zpravidla souvisí s nevhodnými stavebními detaily, nevhodným užíváním budovy (režim vytápění a větrání) nebo se zanedbanou údržbou budovy. Vlhkost ve stavbě ze dřeva vytvoří vždy vhodné podmínky pro napadení biotickými škůdci, jako jsou:

  • dřevokazné houby způsobující hnědou a bílou hnilobu,
  • dřevokazný hmyz, jehož larvy poškozují podpovrchové vrstvy dřeva.

Nebezpečí biotických škůdců spočívá v tom, že jsou nenápadní a dlouho mohou zůstávat skryti v nepřístupných částech konstrukce, kterou nepozorovaně poškozují.

Dále může např. dojít k poškození dřevěných konstrukcí požárem, nebo mechanickým oslabením při neodborných stavebních úpravách (oslabení trámů při průchodu instalací, odstranění diagonály příhradového vazníku pro průchod dodatečně montovaného vzduchotechnického potrubí).

Další poškození může nastat chemickými vlivy, pokud se na ochranu konstrukce používaly nevhodné prostředky s obsahem síranů a chloridů. Jejich působením dochází ke snížení pH a následnému rozvláknění dřeva. Při použití příliš vlhkého dřeva může být konstrukce poškozena výsušnými trhlinami.

Metody průzkumu

Mechanické vlastnosti dřeva se stanovují normovými zkouškami na malých zkušebních tělesech, která nesmějí obsahovat suky, odkloněná vlákna, trhliny, ani jiné vady a poškození. Rozhoduje pevnost v ohybu, která je dána napětím, při němž se zkušební těleso poruší během namáhání statickým ohybem. Z výsledků zkoušek se odhadne charakteristická hodnota pevnosti.

Základní metody kontroly dřevěných konstrukcí jsou založeny na smyslovém vnímání. Posuzuje se především:

  • barva dřeva,
  • lámavost třísky,
  • vůně pilin z vývrtu,
  • tvrdost dřeva podle vrypu nehtem, napichováním nebo návrtem,
  • akustická odezva při poklepu apod.

Kontrola se zaměřuje na místa předpokládaných poruch a jejím výsledkem má být odhad poškozené plochy průřezu. Tato informace je rozhodující pro návrh způsobu zesílení, popř. výměny oslabeného prvku.

Poruchy dřevěných stropů a krovů jsou obvykle způsobeny biotickými škůdci. Poškozena bývají zejména zhlaví stropních nebo vazných trámů, která se proto musí při průzkumu vždy zkontrolovat. Nestačí se však pouze přesvědčit, že průřezy jsou zdravé v líci zdiva. Pokud jsou totiž poškozena i tam, je stav stropu již většinou kritický. Z praktických zkušeností vyplývá, že zhlaví trámů jsou napadena hnědou destrukční hnilobou téměř ve všech starších budovách. Rozhodující je však míra poškození a především druh a aktivita dřevokazných škůdců.

Při kontrole trámů lze použít jednoduché pomůcky (dláta, tesařské kladívko apod.). Pokud nelze odkrýt zhlaví trámů klasickými sondami, lze provést inspekci šikmých návrtů do zhlaví technickým endoskopem. Výsledky takové kontroly jsou však méně spolehlivé.

Průzkum in situ se doplňuje laboratorním mykologickým vyšetřením vzorků dřeva odebraných z konstrukce. Vzorky se kultivují na živné půdě a následně posuzují pod mikroskopem. Kultivační zkouška prokáže, zda je houba aktivní. Mykolog pak podle rozlišovacích znaků na hyfách určí i druh houby způsobující hnilobu, což je důležité pro návrh způsobu sanace. Pokud je houba živá, ložisko napadení se šíří a rozklad dřeva pokračuje.

V Praze se nejčastěji ve stropních konstrukcích vyskytuje dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) a koniofora sklepní (Coniophora puteana). V krovech bývá trámovka plotní (Gloeophyllum sepiarium), trámovka jedlová (Gloeophyllum abientinum), trámovka trámová (Gloeophyllum trabeum) a dále outkovky a pornatky na střešním bednění.

Dřevokazný hmyz napadá zásadně dřevo se zvýšenou vlhkostí. Druh škůdce může určit odborník podle larvy nebo imaga, pokud jsou k dispozici (obvykle však ne). Proto se druh hmyzu nejčastěji určuje podle tvaru a velikosti výletových otvorů. Pokud se objevují nové otvory s hromádkami požerků, nebo pokud se najde larva, je hmyz aktivní. Živé larvy je možno ve dřevě slyšet i pomocí lékařského stetoskopu. V krovech se vyskytuje nejčastěji tesařík krovový (Hylotrupes bajulus) a tesařík fialový (Callidium violaceum), ve stropních konstrukcích červotoč umrlčí (Hadrobregmus pertinax) a červotoč proužkovaný (Anobium punctatum).

Výsledky průzkumu mají přinést informace o míře poškození vybraných průřezů v krovu a v sondách, ale i odhad rozsahu napadení dřevěných konstrukcí jako celku. Dalším výsledkem má být určení druhu biotických škůdců a informace o jejich aktivním výskytu. Na základě takových zjištění je možno doporučit vhodný způsob sanace, nebo opravy.

Návrh opatření

Sanace aktivních ložisek hnědé hniloby je složitá - pouhé ošetření fungicidem je zpravidla nedostatečné, protože houba žije uvnitř dřeva, kde tenká vlákna mycelia (hyfy) prorůstají buňkami a rozkládají celulózu. Dřevo následně tmavne, je lehčí, dostává perleťový lesk, nedělá ostrou třísku a nakonec se kostičkovitě rozpadá. Povrchové chemické ošetření dřeva poskytuje především prevenci, pro likvidaci houby však nebývá dostatečně účinné. Látka totiž proniká pouze do tenké povrchové vrstvy dřeva a houbu uvnitř průřezu nezasáhne.

Pro návrh sanace konstrukce napadené živou dřevokaznou houbou je potřebné ohraničit aktivní ložisko a odstranit napadené dřevo. Průřezy se mají odříznout přibližně 1 m od posledních známek napadení projevujících se změnou barvy dřeva, jelikož hyfy houby zasahují vždy dále za viditelné barevné rozhraní, kde dřevo ještě není viditelně poškozeno. Uvedená zásada se však často porušuje, protože dřevo čerstvě napadené aktivní houbou se od zdravého neliší ani vlastnostmi, ani vzhledem. Rozhodující informace o druhu a aktivitě dřevokazných hub se mají vždy ověřit mykologickým průzkumem.

Pokud kultivační pokusy neprokáží aktivní stav houby, lze na poškození průřezů pohlížet jako na mechanické oslabení. Průřezy je pak možné zesílit příložkami, vyvěsit nebo jinak staticky zajistit, aniž by dřevo bylo nutno odstranit. Poznamenejme však, že při klasifikaci dřeva pro stavební účely se nepřipouští žádné napadení hnilobou.

Na základě dlouhodobých zkušeností se doporučuje u dřevěných stropů provést kontrolu alespoň části zhlaví trámů. Pozornost vyžadují zejména stropy se zapuštěnými záklopy, kdy destrukce jediného zhlaví může vést k lokálnímu ohrožení stability konstrukce. Záklopová prkna jsou přerušená a nepřenesou zatížení do sousedních trámů.

Dále je potřebné upozornit na nebezpečí změny teplotních a vlhkostních poměrů např. při půdních vestavbách. Na půdě, kde nezatéká, postupuje destrukce dřeva i při napadení aktivní houbou pomalu. V případě půdní vestavby se však vnese do konstrukce stavební činností vlhkost, obvykle se celoročně zvýší teplota a proto může dojít k rychlému šíření hniloby. Nebezpečná je také kondenzace vodních par uvnitř konstrukce, jestliže není střešní plášť dobře navržen nebo proveden. Zejména lokální netěsnosti parozábrany jsou nebezpečné - v krátké době se mohou projevit známky silné destrukce průřezů a ohrožení stability stropu či krovu.

V praxi se často postupuje tak, že původní strop se ponechá jako podhled a nad ním se vybuduje nová nosná konstrukce. I v tomto případě se doporučuje ověřit stav stropu z hlediska napadení dřevokaznými škůdci, protože se následně obtížně odstraňují havarijní podhledy s uhnilými trámy, jsou-li nad nimi např. válcované nosníky, prolamovaný plech a betonová deska.

Pokud dojde k významnému poškození zhlaví hnilobou, dochází u běžného trámového stropu k otlačení trámů, poklesům a viditelnému poškození omítky ve fabionech. U stropu s rákosníky většinou tento varovný signál chybí, neboť rákosníky nesoucí pouze podbíjení a omítku jsou téměř nezatížené. Kritický stav se tak nemusí vnějšími znaky projevit. Pokud je nutno strop zesilovat příložkami, pak lze zachránit pouze strop bez podhledu, nebo naopak pouze podhled. Vzájemná poloha trámů a rákosníků totiž vylučuje běžný způsob zesílení.

Obecně lze konstatovat, že špatný stav dřevěných stropů se zjišťuje v případech, kde mají horní podlahové vrstvy vyšší difusní odpor jako např.:

  • podlahy v dodatečně budovaných koupelnách a sprchách,
  • betonové podlahy půd,
  • PVC v obytných místnostech.

Dřevo však bývá napadeno i v dalších místech, jako jsou:

  • sprchové kouty s funkční hydroizolací,
  • půdy (pod úžlabími, vikýři a u zaatikových žlabů),
  • vnější obvodové zdi,
  • místa pod umyvadly a
  • komíny.

4.5 HODNOCENÍ VLASTNOSTÍ MATERIÁLŮ PODLE PŘÍLOHY D ČSN EN 1990

Příloha D normy ČSN EN 1990 [2] se věnuje navrhování pomocí zkoušek a poskytuje experimentální postupy, které se mohou uplatnit při ověřování konstrukcí. Uvádí mj. obecné zásady pro stanovení návrhových hodnot, základní statistické metody, stanovení charakteristických a návrhových hodnot u jedné náhodné veličiny a aplikaci statistických metod při stanovení modelů odolnosti konstrukčních prvků.

Hodnocení existujících konstrukcí se zpravidla bez doplňujících zkoušek neobejde. Většinou se zkoušky využijí při stanovení charakteristických a návrhových hodnot vlastností materiálů, někdy také při stanovení modelů odolnosti prvků. Tento oddíl se věnuje především základním postupům stanovení vlastností materiálů na základě zkoušek s využitím statistických metod. Statistické postupy uvedené v ČSN EN 1990 [2] popisuje kapitola 2 a podrobně publikace [48], která také poskytuje informace o stanovení modelů odolnosti prvků. Poznamenejme, že některé postupy uvedené v příloze D normy ČSN EN 1990 [2] se uplatňují také v ČSN ISO 13822 [1].

Obecné zásady statistického hodnocení

Výsledky zkoušek se mají hodnotit na základě statistických metod, pomocí dostupných statistických znalostí o typu rozdělení a jeho příslušných parametrech. Metody, které jsou dále popsány, se použijí při splnění následujících podmínek:

  • statistické údaje (včetně apriorních informací - viz oddíl 2.5) jsou převzaty ze známých základních souborů, které jsou dostatečně homogenní,
  • je k dispozici dostatečný počet pozorování.

Při hodnocení výsledků zkoušek se rozlišují případy:

1) provádí se pouze jedna zkouška nebo velmi málo zkoušek:

  • není možné klasické statistické hodnocení,
  • při uvážení rozsáhlých apriorních informací spojených s hypotézou o relativních stupních důležitosti těchto informací a výsledků zkoušek lze použít Bayesovské postupy podle oddílu 2.5,

2) provádí se řada zkoušek:

  • je možné klasické statistické hodnocení,
  • běžné případy se popisují v dalším textu.

Výsledek hodnocení zkoušky se má považovat za platný pouze pro specifikace a charakteristiky zatížení uvažované při zkouškách. Pokud se výsledky extrapolují tak, aby se pokryly další návrhové parametry a zatížení, je doporučováno použít doplňující informace z předchozích zkoušek nebo založené na teoretickém podkladě.

Stanovení jedné nezávislé vlastnosti

Všeobecně

Jak již bylo uvedeno v kapitole 1, návrhové hodnoty materiálových vlastností se podle ČSN EN 1990 [2] odvodí z výsledků zkoušek jedním z následujících postupů:

  • stanovená charakteristická hodnota se dělí dílčím součinitelem a v případě potřeby násobí převodním součinitelem (viz dále) - tento postup se v ČSN EN 1990 [2] značí (a),
  • návrhová hodnota se určí přímo s implicitním nebo explicitním uvážením konverze výsledků a celkové požadované spolehlivosti - postup (b).

Obvykle je preferován postup (a).

Odhady kvantilů (charakteristické nebo návrhové hodnoty) uvedené v ČSN EN 1990 [2] jsou založeny na Bayesovských postupech s „vágním“ apriorním rozdělením. Získané odhady jsou podobné jako u pokryvné metody s úrovní konfidence γ = 0,75 popsané v oddílu 2.4.

Nezávislá vlastnost X může představovat odolnost výrobku nebo vlastnost, která přispívá k odolnosti výrobku. V prvním případě se přímo stanoví charakteristická nebo návrhová hodnota, příp. hodnota dílčího součinitele. Ve druhém případě má návrhová hodnota odolnosti zahrnout také účinky dalších vlastností, modelové nejistoty a další účinky (např. velikosti, objemu apod.).

Vychází se z předpokladů, že veličina je normálně nebo lognormálně (s počátkem v nule) rozdělená a neexistuje apriorní znalost průměru μX. V případě „VX neznámý“ neexistuje apriorní znalost variačního koeficientu, v případě „VX známý“ je variační koeficient plně znám. Povšimněme si, že podle ČSN EN 1990 [2] se uvažuje (nepřesně) o známosti variačního koeficientu VX, zatímco v klasických statistických metodách popsaných v oddílu 2.4 se uvažuje o známosti směrodatné odchylky σX. ČSN ISO 13822 [1] uvádí, že variační koeficient VX lze považovat za známý, jestliže to ukazují dlouhodobé zkušenosti získané za stejných podmínek.

Poznamenejme, že v praktických případech bývá často výhodnější použít případ „VX známý“ spolu s konzervativním horním odhadem VX, než aplikovat pravidla uvedená pro případ „VX neznámý“. Pokud je VX neznámý, nemá se uvažovat menší hodnotou než 0,10.

Hodnocení prostřednictvím charakteristické hodnoty

Návrhová hodnota veličiny X se stanoví ze vztahu

(4.4)

kde d je návrhová hodnota převodního součinitele, která může významně záviset na druhu zkoušky a typu materiálu. Odhad průměru mX se stanoví ze vztahu (2.7), VX je buď apriorně znám nebo se určí ze vztahu (2.10). Hodnotu kn pro charakteristickou hodnotu stanovenou jako 5% dolní kvantil normálního rozdělení lze nalézt v tab. 4.2.

Apriorní znalost může vycházet z hodnocení předchozích zkoušek provedených ve srovnatelných situacích. Co je „srovnatelné“, je třeba stanovit na základě inženýrského úsudku. Dílčí součinitel γm se zvolí podle způsobu aplikace výsledků zkoušek.

Tab. 4.2 vychází z předpokladu normálního rozdělení veličiny X. Pro lognormální rozdělení s počátkem v nule nabývá výraz (4.4) tvar:

(4.5)

kde

(4.6)

Přímý odhad návrhové hodnoty pro ověřování mezních stavů únosnosti

Návrhová hodnota xd se má pro X nalézt prostřednictvím vztahu:

xd = ηd mX (1 - kd,n VX)

(4.7)

V tomto případě má ηd zahrnovat všechny nejistoty, které nejsou pokryty zkouškami. Součinitel kd,n se získá z tab. 4.3 (návrhová hodnota hlavní veličiny odolnosti) nebo z tab. 4.4 (návrhová hodnota vedlejší veličiny odolnosti).

Tab. 4.3 vychází stejně jako tab. 4.2 z předpokladu normálního rozdělení veličiny X. Návrhová hodnota hlavní veličiny xd odpovídá kvantilu veličiny X s pravděpodobností 0,12 % výskytu hodnot nižších než je návrhová hodnota xd. Tento předpoklad vyplývá z hodnoty normované náhodné veličiny normálního rozdělení dané součinem αRβ = 0,8 × 3,8 = 3,04.

Návrhová hodnota vedlejší veličiny xd odpovídá kvantilu normální veličiny X s pravděpodobností 11 % výskytu hodnot nižších než je návrhová hodnota xd, což vyplývá z hodnoty normované náhodné veličiny normálního rozdělení dané součinem αRβ = 0,32 × 3,8 = 1,22. Podrobnosti jsou uvedeny v kapitole 1.

Pro lognormální rozdělení nabývá výraz (4.7) tvaru:

xd = ηd exp(my - kd,n sy)

(4.8)

Poznamenáme, že v případě návrhové hodnoty xd může mít předpoklad rozdělení daleko významnější vliv než u charakteristické hodnoty xk. Pro lognormální rozdělení může vycházet návrhová hodnota xd výrazně větší než pro normální rozdělení.

Součinitele odhadu podle ČSN EN 1990

Tab. 4.2 a tab. 4.3, které uvádějí potřebné součinitele pro odhad veličin xk a xd podle vztahů (4.4) a (4.7), případně (4.5) a (4.8), jsou převzaty z ČSN EN 1990 [2] v plném znění.

Tab. 4.2 Součinitele kn pro charakteristickou hodnotu xk, P(X < xk) = 0,05.

 
Součinitel
 
Rozsah souboru n
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
VX známé
 
2,31
 
2,01
 
1,89
 
1,83
 
1,80
 
1,77
 
1,74
 
1,72
 
1,68
 
1,67
 
1,64
 
VX neznámé
 
-
 
-
 
3,37
 
2,63
 
2,33
 
2,18
 
2,00
 
1,92
 
1,76
 
1,73
 
1,64

Tab. 4.3 Součinitele kd,n pro návrhovou hodnotu xd hlavní veličiny, P(X < xd) = 0,0012.

 
Součinitel
 
Rozsah souboru n
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
VX známé
 
4,36
 
3,77
 
3,56
 
3,44
 
3,37
 
3,33
 
3,27
 
3,23
 
3,16
 
3,13
 
3,04
 
VX neznámé
 
-
 
-
 
-
 
11,4
 
7,85
 
6,36
 
5,07
 
4,51
 
3,64
 
3,44
 
3,04

Pro úplnost se v tab. 4.4 uvádějí hodnoty součinitele kd,n pro stanovení návrhové hodnoty vedlejší veličiny, které ČSN EN 1990 [2] neuvádí.

Tab. 4.4 Součinitele kn pro návrhovou hodnotu xd vedlejší veličiny, P(X< xd) = 0,11.

 
Součinitel
 
Rozsah souboru n
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
8
 
10
 
20
 
30
 
 
VX známé
 
1,73
 
1,50
 
1,42
 
1,37
 
1,34
 
1,32
 
1,30
 
1,29
 
1,26
 
1,25
 
1,23
 
VX neznámé
 
-
 
3,40
 
-2,04
 
1,73
 
1,59
 
1,51
 
1,43
 
1,38
 
1,30
 
1,27
 
1,23

Všimněme si, že za předpokladu známého variačního koeficientu jsou v tab. 4.2 až 4.4 uvedeny hodnoty součinitelů již pro rozsahy souboru n = 1 a 2. Využití těchto hodnot je však spojeno se značnými statistickými nejistotami, a proto doporučuje ČSN ISO 13822 [1] provést nejméně 3 až 6 zkoušek.

4.6 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Materiálově zaměřené přílohy NC až NF normy ČSN ISO 13822 [1] pro beton, ocel, ocelobeton, dřevo a zdivo uvádějí obecné pokyny i celou řadu důležitých informací o vlastnostech materiálů, které se používaly pro navrhování existujících konstrukcí v ČR a byly uvedeny v původních ČSN. Důležitou zásadou při hodnocení odolnosti existujících konstrukcí je, aby byl brán zřetel na skutečný stav materiálů.

Hodnocení existujících konstrukcí se však často střetává s nedostatečným množstvím informací především o odolnostech materiálů. V případě potřeby se proto provádějí materiálové zkoušky nebo zkoušky odolnosti konstrukce. Základní informace o zkouškách existujících konstrukcí a materiálů poskytuje příloha NB normy ČSN ISO 13822 [1]. Příloha D normy ČSN EN 1990 [2] uvádí postupy hodnocení a navrhování konstrukcí pomocí různých druhů zkoušek materiálů i konstrukčních prvků. Uplatní se především statistické metody zpracování výsledků zkoušek.

Obvykle je nutné stanovit charakteristickou nebo návrhovou hodnotu (xk nebo xd) základní veličiny X z náhodného výběru, tj. stanovit p-procentní kvantil xp na základě omezeného souboru měření. Významné rozdíly mohou nastat zejména při přímém odhadu návrhových hodnot pevností, které odpovídají nízkým pravděpodobnostem p ~ 0,001. Doporučuje se, aby přímý odhad návrhových pevností byl proveden ve spolupráci se specialisty v oblasti teorie spolehlivosti konstrukcí a matematické statistiky.

5 STATISTICKÉ HODNOCENÍ SPOLEHLIVOSTI

5.1 PRAVDĚPODOBNOSTNÍ METODY V NORMÁCH PRO OVĚŘOVÁNÍ SPOLEHLIVOSTI

Jako alternativní postup k metodě dílčích součinitelů umožňuje ČSN EN 1990 [2] přímé použití pravděpodobnostních metod pro navrhování nových konstrukcí a hodnocení existujících konstrukcí. Rovněž platné mezinárodní předpisy ISO [1,21,22] i normy ČSN [26,37] již řadu let umožňují použití pravděpodobnostních metod při ověřování spolehlivosti konstrukcí.

Ověřování spolehlivosti nebo návrh obnov na základě pravděpodobnostních metod se u existujících konstrukcí uplatní především v případech, kdy je potřebné uvážit vliv časově proměnných veličin (zatížení, materiálové charakteristiky). Aplikace alternativních pravděpodobnostních postupů však nesmí vést ke snížení spolehlivosti v porovnání se zásadami a aplikačními pravidly uvedenými v současných evropských a mezinárodních normách ČSN ISO 13822 [1], ČSN EN 1990 [2] a ISO 2394 [21].

Pravděpodobnostní metody se použijí tehdy, jestliže jsou k dispozici vhodné pravděpodobnostní modely základních veličin. V případě znalosti nových údajů je možné tyto veličiny aktualizovat. Postupy pravděpodobnostní aktualizace se popisují v oddílu 2.5, další podrobnosti uvádějí publikace JCSS [61,111].

Vývoj mezinárodních předpisů pro hodnocení stavebních konstrukcí by nebyl možný bez mimořádného rozvoje pravděpodobnostních metod teorie spolehlivosti v posledních letech [55,57] a bez postupného pronikání základních poznatků k širší technické veřejnosti. Dnes jsou již komerčně dostupné softwarové produkty [54,106,107], které usnadňují efektivní zavedení těchto postupů do běžné praxe. Přesto se však praktické aplikace střetávají s mnohými nesnázemi [67,69].

5.2 UKAZATELE SPOLEHLIVOSTI

Při pravděpodobnostním rozboru spolehlivosti konstrukce se nejprve sestaví funkce mezního stavu Z(X) pro vektor základních veličin X. Veličiny, které vstupují do funkce mezního stavu, jsou náhodné veličiny, náhodná pole nebo náhodné procesy, jejichž charakteristiky lze popsat pomocí teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. Pokud jsou veličiny časově závislé, používá se značení X(t) - viz oddíl 5.5. Předpokládá se, že konstrukce je spolehlivá, pokud platí nerovnost Z(X) > 0. Základním ukazatelem spolehlivosti je pravděpodobnost poruchy Pf

(5.1)

fX(x) je sdružená hustota pravděpodobnosti pro realizaci vektoru x. Dalším ukazatelem spolehlivosti konstrukce je zobecněný index spolehlivosti β (viz také oddíl 1.6), který se definuje na základě pravděpodobnosti poruchy Pf vztahem

β = -Φ-1(Pf)

(5.2)

kde Φ označuje distribuční funkci normovaného normálního rozdělení. Normovaná veličina je definována vztahem (2.13). Pravděpodobnost Pf a index spolehlivosti β jsou tedy ekvivalentní ukazatele. Numerický vztah mezi pravděpodobností poruchy a indexem spolehlivosti se uvádí v normách ČSN ISO 13822 [1] a ČSN EN 1990 [2], další podrobnosti jsou v příručce [48]. Dalším ukazatelem spolehlivosti je doplňková pravděpodobnost Ps = 1 - Pf, která se někdy označuje jako „spolehlivost“.

Poznamenejme, že pro mezní stav únosnosti a padesátiletou dobu životnosti je základní doporučená hodnota indexu spolehlivosti βt = 3,8 [1,2,21,45,55,111], která odpovídá pravděpodobnosti poruchy Pt = 7,2 × 10-5. S ohledem na jednoduchost praktického použití se v mezinárodních dokumentech dává přednost indexu spolehlivosti β před pravděpodobností poruchy Pf.

Vypočtená pravděpodobnost poruchy Pf nebo index spolehlivosti β se porovnává s doporučenou hodnotou pravděpodobnosti Pt, popř. βt [1]. Při návrhu se prokazuje, že nosná konstrukce splňuje nerovnost

Pf < Pt, popř. β > βt

(5.3)

Podle normy ČSN EN 1990 [2] se při pravděpodobnostním hodnocení používá:

  • lognormální a Weibullovo rozdělení pro parametry odolnosti materiálu a konstrukce a pro modelové nejistoty,
  • normální rozdělení pro vlastní tíhu,
  • zjednodušeně normální rozdělení pro proměnná zatížení s výjimkou posouzení na únavu - rozdělení extrémních hodnot však mohou být vhodnější.

Podrobnosti o vhodných pravděpodobnostních modelech pro základní veličiny se uvádějí v kapitole 2.

Poznamenejme, že postup pravděpodobnostního ověřování konstrukce není podrobně popsán v ČSN ISO 13822 [1], ani v ČSN EN 1990 [2]. Podrobnější návody uvádí např. příručka Probabilistic Model Code [111], na jejímž zpracování se podílejí četní mezinárodní odborníci, kteří se většinou spolupodílejí také na tvorbě Eurokódů nebo ISO norem. Základní poznatky jsou také dostupné v příručce [48] a ve skriptech [41].

5.3 HODNOCENÍ ČASOVĚ NEZÁVISLÉ SPOLEHLIVOSTI Metody hodnocení

Při stanovení pravděpodobnosti poruchy (5.1) lze postupovat různými způsoby. Mezi nejčastěji používané metody patří:

  • numerická (přímá) integrace,
  • analytické metody (např. FORM a SORM - First/Second Order Reliability Methods - metody prvního/druhého řádu, metoda momentů),
  • simulační metody (přímá metoda Monte Carlo, Importance Sampling, Adaptive Sampling apod.),
  • kombinace uvedených metod.

V některých případech (do 5 veličin) lze postupovat přímo, numerickou integrací. V dalších případech se uplatní metody analytické nebo simulační (případně jejich kombinace).

Pro uživatele jsou k dispozici softwarové produkty, např. Comrel, Diana, Felix. Obecné postupy výpočtu pravděpodobnosti poruchy uvádí kapitola 8 a příloha E.5 ISO 2394 [21], podrobnější pokyny uvádí příručka [48] nebo odborné publikace [45,55]. Detailní pokyny obsahuje internetová publikace JCSS [111], jak naznačuje následující oddíl.

JCSS Probabilistic Model Code

Aplikace pravděpodobnostních metod při ověřování spolehlivosti stavebních konstrukcí uvádí velmi podrobně publikace Probabilistic Model Code [111] - obecná směrnice pro použití pravděpodobnostních metod při ověřování spolehlivosti stavebních konstrukcí. Člení se na tři hlavní části, které jsou postupně doplňovány řadou evropských odborníků:

  • Část I Zásady navrhování,
  • Část II Modely zatížení,
  • Část III Modely odolnosti.

Část I vychází z principu mezních stavů a pravděpodobnostního modelování nejistot zatížení, odolnosti a výpočetních modelů. Zabývá se zásadami klasifikace zatížení, způsobem stanovení modelů zatížení a materiálových vlastností, časově závislými vlivy a účinky prostředí. Doporučuje postupy pro stanovení pravděpodobnostních modelů jedné veličiny, vícerozměrných veličin a modelů pro popis prostorové variability. Uvádí pravidla pro kombinace zatížení a pro modelování míry jejich vzájemné závislosti.

V částech II a III se publikace JCSS [111] podrobně zabývá teoretickými modely základních veličin popisujících zatížení, odolnost i modelové nejistoty. Jde však pouze o tak zvané apriorní modely, které je potřebné aktualizovat na základě dostupných dat (viz oddíl 2.5). Část II a III tvoří nejdůležitější součásti dokumentu, protože stanovení vhodných modelů základních veličin je klíčovou úlohou každé praktické aplikace.

V části II byla zpracována doporučení pro různé druhy zatížení, mezi která patří:

  • stálá zatížení,
  • užitná zatížení včetně zatížení vozidly v garážích a na parkovištích,
  • klimatická zatížení (sníh a vítr),
  • seizmická zatížení,
  • zatížení mimořádným nárazem vozidel a
  • zatížení požárem.

Některé další modely zatížení se připravují, např. zatížení teplotou, zatížení dopravou, zatížení vodou a vlnami a zatížení na únavu. Modely zatížení byly odvozeny na základě různých podkladových materiálů, výzkumných zpráv a s ohledem na mezinárodní normy ISO (zejména na ISO 2394 [21]), na evropskou normu Eurokód ČSN EN 1990 [2] a na normy o zatíženích z Eurokódu 1.

V části III jsou zpracována doporučení pro základní materiálové charakteristiky betonu, oceli, ocelobetonu, předpínací výztuže a pro materiálové nejistoty. Dosud nejsou zpracovány pokyny pro konstrukce ze dřeva a zdiva.

5.4 DIFERENCIACE A ÚROVEŇ SPOLEHLIVOSTI

Návrhová životnost a diferenciace spolehlivosti

Návrhová životnost tD (u existujících konstrukcí také zbytková životnost) je předpokládaná doba, po kterou má být konstrukce užívána pro zamýšlený účel při běžné údržbě, avšak bez podstatné opravy. V ČSN EN 1990 [2] i ISO 2394 [21] se pro návrhovou životnost tD informativně uvádějí shodně 4 třídy.

Návrhové pravděpodobnosti poruchy Pt se v současných předpisech uvádějí v závislosti na riziku ztráty života a sociálních ztrát, popř. na různě členěných nákladech, avšak bez přímé návaznosti na návrhovou životnost tD. Např. pravděpodobnost poruchy se podle ČSN ISO 13822 [1] udává pro celou návrhovou životnost tD bez uvedení její délky, pouze v závislosti na relativních nákladech na zajištění spolehlivosti a na následcích poruchy.

Dostupné předpisy tedy neposkytují přímo žádný návod, jak stanovit pravděpodobnost poruchy v závislosti na návrhové životnosti tD. Předpisy ISO [1,21] se omezují pouze na hodnoty βt pro různé úrovně spolehlivosti, které nejsou explicitně závislé na návrhové životnosti tD (viz další oddíly). Jinými slovy, jestliže pro mezní stavy únosnosti a střední následek poruchy stanoví ČSN ISO 13822 [1] βt = 3,8 pro tD = 50 let (viz tab. 5.1), není zřejmé, jaké βt se uvažuje pro stejnou třídu spolehlivosti, avšak jinou návrhovou životnost (např. tD = 5 nebo 25 let).

ČSN ISO 13822 [1], ISO 2394 [21] a ČSN EN 1990 [2] pouze naznačují, jak ověřit spolehlivost konstrukce s ukazateli spolehlivosti βt = 3,8 pro tD = 50 let na základě jiného časového intervalu, např. na základě intervalu tref = 1 rok, kdy βt = 4,7. Jde o jinou úlohu - ověřuje se stále konstrukce s návrhovou životností tD = 50 let a pouze pro účely ověření její spolehlivosti (pro účely výpočtu) se uvažuje jiný časový interval tref, než je její návrhová životnost tD = 50 let. Odvození indexu spolehlivosti pro obecně zadaný časový interval tref je podrobně vysvětleno v příručce [48].

Úroveň spolehlivosti podle ČSN ISO 13822

Při hodnocení existující konstrukce lze směrnou úroveň spolehlivosti stanovit na základě kalibrace vzhledem k současné normě s uvážením koncepce minima celkových očekávaných nákladů nebo porovnáním s dalšími riziky (např. sociálními). Požadavky mají také zachycovat typ a důležitost konstrukce, možné následky poruchy a sociálně ekonomická kritéria.

Přestože jsou v ČSN ISO 13822 [1] funkční požadavky na bezpečnost a použitelnost při hodnocení existujících konstrukcí v zásadě shodné jako pro navrhování nových konstrukcí, existují mezi nimi některé zásadní rozdíly, které ovlivňují diferenciaci spolehlivosti konstrukcí:

1) Ekonomická hlediska: rozdíl nákladů na dosažení přijatelnosti stavu a nákladů na zlepšení stavu existující konstrukce může být velmi podstatný - zatímco v návrhu je obecně přírůstek nákladů vedoucí ke zvýšení bezpečnosti malý, např. při zesilování existujících konstrukcí je obvykle přírůstek nákladů významný.

2) Sociální hlediska: zahrnují omezení (nebo dokonce přemístění) uživatelů a činností, a také historické hodnoty; tato hlediska nemají dopad na návrh nových konstrukcí.

3) Hlediska udržitelnosti: snížení odpadů a využití recyklace - tato hlediska mohou mít menší důležitost při návrhu nových konstrukcí.

V důsledku toho platí pro většinu existujících konstrukcí určených pro běžné bydlení a používání aplikovatelný cíl „minimální stavební zásah“, při kterém se v konstrukci používají původní materiály.

ČSN ISO 13822 [1] uvádí některé doporučené hodnoty indexu β pro příslušné mezní stavy a referenční dobu v příloze F, viz tab. 5.1.

Tab. 5.1 Směrná úroveň spolehlivosti podle ČSN ISO 13822 [1].

 
Mezní stavy
 
Směrný index spolehlivosti β
 
Referenční doba
 
použitelnosti
 
vratné
 
0,0
 
plánovaná zbytková životnost
 
nevratné
 
1,5
 
plánovaná zbytková životnost
 
únavy
 
kontrolovatelné
 
2,3
 
plánovaná zbytková životnost
 
nekontrolovatelné
 
3,1
 
plánovaná zbytková životnost
 
únosnosti
 
velmi malý následek poruchy
 
2,3
 
LS v letech a
 
malý následek poruchy
 
3,1
 
LS v letech a
 
střední následek poruchy
 
3,8
 
LS v letech a
 
vysoký následek poruchy
 
4,3
 
LS v letech a
 
a LS minimální běžná doba z hlediska bezpečnosti (např. 50 let)

Úroveň spolehlivosti podle ISO 2394

Bezpečnost osob

ISO 2394 [21] uvádí, že spolehlivost konstrukcí je důležitá. Při hodnocení je třeba uvážit, že v důsledku poruchy mohou být zraněni nebo zabiti lidé. Maximálně akceptovatelnou úroveň pravděpodobnosti poruchy lze proto stanovit tak, že se porovnají rizika, která plynou z jiných činností. Roční maximální přípustnou pravděpodobnost porušení konstrukce plynoucí z omezení jednotlivých rizik lze podle ISO 2394 [21] vyjádřit jako

(5.4)

kde p(d/f) je pravděpodobnost usmrcení člověka za daného způsobu porušení konstrukce. Tato pravděpodobnost závisí také na době, po kterou je člověk v budově nebo v jejím okolí přítomen.

Roční maximální pravděpodobnost porušení konstrukce plynoucí z omezení rizika s ohledem na veřejnost může být podle ISO 2394 [21] formulována nerovnicí

Pf < AN-k

(5.5)

kde N je očekávaný počet úmrtí za rok. Pro veličiny A a k lze doporučit hodnoty A = 0,01 až 0,1 a k = 1 až 2.

Ekonomická optimalizace

Z ekonomického hlediska lze směrnou úroveň spolehlivosti stanovit z rovnováhy mezi následky poruchy a náklady na bezpečnostní opatření. Cílem může být minimalizace celkových nákladů Ctot na základě vztahu

Ctot = C0 + Cm + ∑Pf Cf

(5.6)

kde C0 jsou počáteční náklady (související s pořízením konstrukce), Cm očekávané náklady na údržbu a demolici, Cf náklady spojené s poruchou a Pf pravděpodobnost poruchy pro celkovou dobu životnosti. Provádí se součet přes všechny (nezávislé) způsoby porušení konstrukce a kombinace zatížení. Vztah (5.6) je velmi zjednodušený a je potřebné jej pro konkrétní aplikaci více specifikovat. Kromě ekonomických úvah mohou úřady vyžadovat určitou minimální úroveň spolehlivosti, pokud je třeba ochránit lidské životy. Pak je zapotřebí aplikovat účelovou a omezující funkci. Může se uvažovat, že člen ∑ Pf Cf je zde zabezpečen pojištěním.

Praktická aplikace ekonomické optimalizace pro mezní trvanlivosti je uvedena v oddílu 6.3, podrobněji se optimalizace vysvětluje v příručce [48] a také ve skriptech [41].

5.5 HODNOCENÍ ČASOVĚ ZÁVISLÉ SPOLEHLIVOSTI

V předchozích oddílech se zjednodušeně předpokládá, že základní veličiny jsou časově nezávislé (vlastnosti materiálů, rozměry, stálá zatížení), nebo mohou být popsány pravděpodobnostním modelem s parametry nezávislými na čase (extrémní hodnoty časově proměnných zatížení). V některých případech však takovýto zjednodušený rozbor vede k příliš hrubým odhadům spolehlivosti.

Proto může být potřebné provést hodnocení časově závislé spolehlivosti existujících konstrukcí, kdy lze využít postupy ČSN ISO 13822 [1]. Informativní příloha E Hodnocení časově závislé spolehlivosti popisuje pravděpodobnostní ověřování za předpokladu, že vlastnosti materiálu i zatížení jsou proměnné v čase. V následujících oddílech jsou vysvětleny základní pojmy a postupy přílohy E, obecný text obsahuje upozornění na některé nesnáze spojené s využitím dokumentu [1].

Dále se předpokládá, že při hodnocení spolehlivosti nebo zbytkové životnosti existující konstrukce jsou známé modely pro časově proměnnou odolnost R(t) (např. klesající odolnost železobetonového prvku vlivem koroze výztuže) a kombinovaný účinek zatížení S(t). Příloha E ČSN ISO 13822 [1] rozlišuje 3 základní případy:

1) Pokud je odolnost konstantní R(t) = R0 (R0 označuje počáteční odolnost) a časově závislé je pouze zatížení S(t) - viz obr. 5.1, lze při hodnocení spolehlivosti použít metody popsané v ISO 2394 [21] nebo v dokumentu [103]. Obecně však platí, že pravděpodobnost poruchy vztaženou k návrhové životnosti (zbytkové životnosti) tD lze v návaznosti na vztah (5.1) zapsat jako

Pf(0,tD) = P{Z[R0,S(t)] > 0 l ∀t ∈(0,tD)} = P{Z[R0,Smax(tD)] < 0}

(5.7)

kde Z(•) značí funkci mezního stavu a Smax(tD) rozdělení extrémních hodnot účinku zatížení, vztažených k tD, popsaných zpravidla vhodným rozdělením maximálních hodnot (viz částečně oddíl 2.2 nebo skripta [41]).

Obr. 5.1 Případ 1 - konstantní odolnost R0 a časově závislé zatížení S(t).

2) V případě, že se odolnost R(t) v čase snižuje a zatížení je časově nezávislé S(t) = S0 - viz obr. 5.2, mohou se při hodnocení spolehlivosti uvážit charakteristiky odolnosti odpovídající konci životnosti konstrukce

Pf(0,tD) = P{Z[R(tD),S0] < 0}

(5.8)

kde R(tD) je odolnost na konci životnosti konstrukce.

Obr. 5.2 Případ 2 - časově závislá odolnost R(tD) a časově nezávislé zatížení S0.

3) Pokud jsou jak odolnost R(t), tak zatížení S(t) proměnné v čase (viz obr. 5.3), vyžaduje hodnocení spolehlivosti postup naznačený v příloze E ČSN ISO 13822 [1], který je dále podrobně popsán na příkladu karbonatace a následné koroze železobetonového nosníku.

Uvažujme, že v souladu s článkem E.3.5 ČSN ISO 13822 [1] lze časově závislou odolnost popsat vztahem R(t) = R0 g(t), kde g(t) je funkce degradace definovaná jako zlomek odolnosti v čase t a počáteční odolnosti R0. V případě železobetonového nosníku lze v některých případech zjednodušeně uvažovat, že během karbonatace, t (0, tstart), zůstává odolnost R konstantní, R(t) = R0.

Pokud hloubka karbonatace D(t) překročí tloušťku krycí vrstvy C, začne s pravděpodobností p koroze výztuže (viz příklad 6.4). Odolnost nosníku následně vlivem koroze klesá. Pokud v čase tstart začne působit koroze, pak pro funkci degradace platí

(5.9)

kde γ(τ) je funkce degradace s uvážením vlivu koroze a τ je doba od počátku koroze. Pokud koroze v čase τ působit nezačne, pak je odolnost R(t) časově nezávislá

g(t) = 1 … ∀t ∈ (0, tD)

(5.10)

Pro modelování degradace vlivem koroze je v literatuře dostupné velké množství modelů, viz např. články [90,91]. Obvykle se rozlišuje obecná (rovnoměrná) koroze a důlková (lokální) koroze.

Dále uvažujme, že v souladu s odstavcem E.3.5 ČSN ISO 13822 [1] lze průběh intenzity zatížení konstrukce nebo prvku popsat stacionárním a ergodickým stupňovitým procesem s následujícími vlastnostmi, viz publikace [55]:

  • interval mezi opakovanými výskyty zatížení (počátky zatěžovacích pulzů) Tren je popsán exponenciálním rozdělením s parametrem λ s hustotou pravděpodobnosti fTren(t) = λe-λt, distribuční funkcí FTren(t) = 1 - e-λt a s očekávanou (průměrnou) hodnotou E[Tren] = 1/λ,
  • pulz zatížení začíná vždy na začátku intervalu Tren a jeho trvání je popsáno náhodnou veličinou Ton < Tren. V dalším textu se předpokládá, že zatěžovací pulzy jsou relativně krátké v porovnání s intervaly Tren, a tedy E[Ton] << E[Tren] a P[Ton > Tren] ≈ 0,
  • intenzity zatížení S v jednotlivých intervalech Tren jsou vzájemně nezávislé náhodné veličiny s hustotou pravděpodobnosti fS(s) a distribuční funkcí FS(s),
  • intenzita zatížení zůstává během pulzu konstantní.

Řada počátků zatěžovacích pulzů tvoří tzv. Poissonův proces [55] s intenzitou λ. Poznamenejme, že v literatuře se často intenzita značí symbolem κ, v dalším textu se však v souladu s ČSN ISO 13822 [1] používá symbol λ. V článku E.3.5 [1] je parametr λ označen jako průměrná četnost výskytu, udává tedy průměrný (nebo očekávaný) počet výskytů zatížení vztažených k jednotce času, např. 10 výskytů za rok.

Na obr. 5.3, který je částečně převzatý z ČSN ISO 13822 [1], jsou v souladu s uvedenými předpoklady schematicky znázorněny odolnost konstrukce a průběh zatížení v závislosti na čase.

Obr. 5.3 Případ 3 - odolnost a zatížení konstrukce v závislosti na čase.

Pro tento případ uvádí ČSN ISO 13822 [1] následující výraz pro pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD)

(5.11)

kde ER(•) označuje průměr veličiny (očekávanou hodnotu), která se pro funkci f(R) stanoví jako

R f(R) fR (r) dr

(5.12)

Pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) označuje pravděpodobnost jevu, že pro alespoň jedno t* ∈ <0,tD) platí R(t*) < S(t*). V analogii s (5.3) se pravděpodobnost Pf(0,tD) porovná se směrnou hodnotou pravděpodobnosti Pt.

Vztah (5.11) platí za následujících předpokladů:

  • odolnost se mění v čase „pomalu“,
  • pravděpodobnost, že R(t) je menší než 0, je zanedbatelná, P[R(t) < 0] ≈ 0.

Poznamenejme, že uvažovaný model zatížení s krátkými pulzy má popisovat celkový účinek zatížení zahrnující vlivy stálých i proměnných zatížení. Pokud mají stálá zatížení významný vliv na spolehlivost konstrukce, vede vztah (5.11) ke konzervativnímu odhadu pravděpodobnosti Pf(0,tD). V tomto případě lze přesnější odhad Pf(0,tD) získat úpravou vztahu (5.11) s využitím popsaného modelu pro účinek proměnných zatížení. Stálá zatížení by pak byla modelována časově nezávislou náhodnou veličinou, případně veličinami.

Pokud se odolnost snižuje rychle, může být dostatečně přesné nahradit časově závislý problém úlohou časově nezávislou, ve které je během referenčního období (0,tD) intenzita zatížení reprezentovaná svou maximální hodnotou maxtD [S(t)] a odolnost svou minimální hodnotou R(tD). Situaci naznačuje obr. 5.4.

Obr. 5.4 [1]. Rychle se měnící odolnost.

5.6 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Pravděpodobnostní metody v normách pro ověřování spolehlivosti

Rozvoj pravděpodobnostních metod teorie spolehlivosti v posledních desetiletích umožnil pozoruhodný vývoj mezinárodních dokumentů pro navrhování nových konstrukcí a hodnocení existujících konstrukcí. Ukazuje se však, že operativní využití obecných postupů pravděpodobnostní teorie spolehlivosti se střetává s některými nesnázemi. Základní otázkou při hodnocení existující konstrukce je stanovení požadované úrovně spolehlivosti, která by měla přihlížet k ekonomickým i společenským podmínkám. Zpravidla je nutné přijmout různé zjednodušující předpoklady, které většinou souvisejí s nedostatky teoretických modelů běžně používaných pro popis náhodného chování základních veličin. Zejména u existujících konstrukcí totiž není často možné stanovit dostatečně přesné teoretické modely některých základních veličin.

Hodnoty různých prvků spolehlivosti jsou proto stále výsledkem kompromisu mezi teoretickými poznatky a kalibračními postupy navazujícími na předchozí zkušenosti. Očekává se však, že další rozvoj teoretických metod umožní postupné vylepšování současných mezinárodních předpisů a jejich zobecňování zejména pro hodnocení existujících materiálů a konstrukcí.

Pravděpodobnostní přístup k ověřování konstrukcí je např. vhodné použít, jestliže jsou základní veličiny vstupující do funkce mezního stavu silně časově závislé. Základní veličiny lze v tomto případě lépe charakterizovat na základě teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. K dispozici je však třeba mít dostatek informací o stavu existující konstrukce. V případě potřeby je možné tyto informace dále aktualizovat a zpřesňovat. Aplikace pravděpodobnostních modelů základních veličin vyžaduje náležitou pozornost a značné odborné znalosti, neboť pokyny pro pravděpodobnostní navrhování uvedené v různých dokumentech bývají často obecné. Uživatel musí mít zkušenosti s aktualizací a zpřesňováním těchto modelů.

Vypočtené ukazatele spolehlivosti (pravděpodobnost poruchy, index spolehlivosti β) se porovnají se směrnou hodnotou βt. Doporučené hodnoty βt pro různé mezní stavy uvádí národní příloha ČSN ISO 13822 [1].

Z rozboru ČSN ISO 13822 [1] vyplývají následující poznatky týkající se pravděpodobnostního ověřování existujících konstrukcí:

1) Při ověřování spolehlivosti se kromě běžné metody dílčích součinitelů mohou použít pravděpodobnostní postupy, na jejichž základě lze zpřesňovat hodnocení existující konstrukce.

2) ČSN ISO 13822 [1] neposkytuje návody, jak stanovit pravděpodobnost poruchy v závislosti na návrhové životnosti. Pravděpodobnost poruchy pro určitou návrhovou životnost je nutno stanovit na základě rozboru rizik a nákladů způsobených poruchou.

3) Směrnou úroveň spolehlivosti lze stanovit s ohledem na kategorii konstrukce, uvažovaný mezní stav a možná rizika. Směrné hodnoty v ČSN ISO 13822 [1] a ČSN EN 1990 [2] vycházejí ze zásad teorie pravděpodobnosti, teorie spolehlivosti a z pokynů ISO 2394 [21].

4) Postupy pro hodnocení vlivu časově závislých veličin na spolehlivost konstrukcí uvedené v ČSN ISO 13822 [1] jsou příliš obecné a neumožňují přímou aplikaci při hodnocení spolehlivosti. Některé doplňující informace poskytuje příručka JCSS [61] a Probabilistic Model Code [111]. V národní příloze jsou uvedeny doplňující informace o tom, jak postupovat, jestliže jsou základní veličiny silně, popř. slabě časově závislé.

Časově závislá spolehlivost

Při rozborech časově závislé spolehlivosti s uvážením jevů nepříznivě ovlivňujících odolnost konstrukce, které mohou navazovat na ověřování trvanlivosti, lze uplatnit zásady ČSN ISO 13822 [1], především přílohy E Hodnocení existujících stavebních konstrukcí. Ukazuje se, že při hodnocení časově závislé spolehlivosti existujících konstrukcí je nezbytné provést četná zjednodušení. Pro hodnocení obvyklých konstrukcí a jejich prvků vystavených běžným typům zatížení uvádí příloha E vztah (5.11), který může být použit při splnění následujících podmínek:

  • odolnost se mění v čase „pomalu“,
  • celkový účinek zatížení S(t) lze popsat stupňovitým procesem s krátkými zatěžovacími pulzy.

Pokud mají stálá zatížení významný vliv na spolehlivost konstrukce, vede zjednodušení založené na procesu s krátkými zatěžovacími pulzy ke konzervativnímu odhadu pravděpodobnosti poruchy. Příloha E neřeší problém kombinace zatížení. Při větším počtu časově proměnných zatížení s významným vlivem na spolehlivost je nutné vztah (5.11) upravit.

Operativní uplatnění postupů ČSN ISO 13822 [1] v praxi je podmíněno dalším výzkumem zaměřeným zvláště na:

  • výstižné fyzikální modely chování materiálů,
  • věrohodné teoretické modely základních veličin.

6 PRAKTICKÉ APLIKACE

Zatímco v kapitolách 15 jsou popsány obecné zásady a teoretické postupy uplatňované při hodnocení existujících konstrukcí, v kapitole 6 jsou uvedeny zjednodušené příklady praktických aplikací založené na hodnocení skutečných konstrukcí.

Úvodní oddíly se věnují spolehlivosti železobetonových konstrukcí. Naznačí se postupy statistického vyhodnocení pevnosti betonu v tlaku s využitím destruktivních zkoušek a prostřednictvím pravděpodobnostních metod se ověří spolehlivost železobetonových balkónů. Dále je analyzována trvanlivost železobetonové konstrukce podle postupů ČSN ISO 13823 [19] a časově závislá spolehlivost v souladu s přílohou E ČSN ISO 13822 [1].

Následuje komplexní příklad hodnocení zděné konstrukce, který zahrnuje stanovení stálého zatížení, průzkum a hodnocení stavu budovy a předběžné hodnocení vlastností materiálů s využitím předchozích zkušeností. Poslední oddíl popisuje aplikaci Bayesovských postupů při aktualizaci modelu meze kluzu konstrukční oceli.

6.1 STATISTICKÉ HODNOCENÍ PEVNOSTI BETONU

Úvod

Cílem příkladu je ukázat statistické hodnocení základní veličiny při ověřování spolehlivosti existující železobetonové konstrukce - pevnosti betonu v tlaku fc. Na základě omezeného souboru měření se odhadne charakteristická hodnota fck jako 5% kvantil a stanoví se základní typ rozdělení základního souboru. Při stanovení pevnosti jsou využity statistické postupy podle kapitoly 2. Na příkladu se ukazují výhody statistického hodnocení konstrukcí. Rozbor je založen na výsledcích diagnostických prací prováděných na konstrukcích stanice metra v rámci protipovodňových opatření. Zkušební práce prováděli pracovníci Kloknerova ústavu ČVUT.

Popis konstrukce

Konstrukci stanice tvoří hloubená podzemní stavba zajištěná podzemními (milánskými) stěnami. Stanice byla stavěna shora dolů. Po vybudování milánských stěn byly před výkopovými pracemi provedeny na terénu stropní konstrukce, které jsou tvořeny předpjatými betonovými mostními nosníky tvaru I a předpjatou betonovou monolitickou deskou s dutinami. Milánské stěny jsou rozpírány ocelovými I profily. Tyto nosníky tvoří mezistrop, který je zároveň stropní konstrukcí mezi vestibulem a nástupištěm.

Po dosažení základové spáry cca 12 m pod terénem byla provedena železobetonová deska, která rovněž rozpírá milánské stěny. Základová deska tvoří jeden dilatační celek délky 221 m. Dále byly provedeny hydroizolace a vnitřní vestavěné železobetonové stěny přiléhající na hydroizolaci na milánských stěnách. Část stanice je dispozičně řešena jako dvojlodní konstrukce, zbývající část stanice je konstrukcí jednolodní.

Průzkum

Předmětem stavebně-technického průzkumu byly následující konstrukce a součásti:

  • základová deska,
  • vnitřní vestavěné železobetonové stěny a stěny v kolejišti,
  • deska nástupiště a stěny podporující desku nástupiště,
  • stropní konstrukce nad vestibulem a závěrné zídky,
  • ocelový mezistrop,
  • izolační souvrství,
  • odlehčovací roury v kolejišti.

Statistické hodnocení se zaměřuje na výsledky měření pevnosti betonu základové desky o proměnné tloušťce od 600 až do 1400 mm. Beton desky je hutný a homogenní bez významné makropórovitosti, předpokládá se vysoká vodotěsnost. Pevnost betonu v tlaku byla zjištěna destruktivními zkouškami na zkušebním stroji WPM 500 kN.

Rozbor náhodného výběru

Celkem bylo odebráno a destruktivně vyzkoušeno 156 jádrových vývrtů, z nichž 20 bylo vyloučeno pro nevhodný způsob porušení. Počet vzorků zahrnutý do hodnocení je tedy 136. Protože počet vzorků n > 30, jedná se podle oddílu 2.2 o velký soubor. Tab. 6.1.1 ukazuje přehled 136 získaných krychelných pevností betonu v tlaku fci.

Tab. 6.1.1 Pevnosti betonu v tlaku fci v MPa.

 
Číslo vzorku i
 
Pevnost fci
 
1-8
 
45,05
 
37,32
 
42,22
 
43,80
 
59,95
 
54,61
 
54,65
 
60,49
 
9-16
 
58,51
 
68,51
 
37,68
 
37,24
 
49,72
 
39,21
 
45,10
 
47,05
 
17-24
 
53,05
 
44,96
 
44,67
 
34,25
 
38,73
 
34,09
 
55,52
 
38,83
 
25-32
 
42,81
 
38,18
 
64,55
 
49,51
 
63,34
 
47,82
 
65,92
 
33,61
 
33-40
 
48,67
 
59,73
 
66,08
 
61,74
 
62,65
 
55,28
 
37,39
 
44,05
 
41-48
 
41,90
 
43,68
 
44,27
 
40,01
 
55,03
 
35,94
 
29,14
 
30,90
 
49-56
 
35,23
 
59,48
 
41,90
 
46,27
 
50,74
 
47,78
 
47,19
 
37,23
 
57-64
 
36,45
 
41,62
 
48,79
 
48,08
 
46,88
 
52,01
 
43,79
 
61,92
 
65-72
 
33,95
 
55,25
 
40,01
 
60,06
 
53,93
 
35,14
 
54,42
 
39,49
 
73-80
 
41,59
 
31,89
 
50,44
 
39,41
 
51,87
 
39,45
 
38,79
 
41,84
 
81-88
 
52,91
 
37,75
 
50,21
 
49,48
 
51,39
 
56,97
 
53,06
 
60,05
 
89-96
 
59,20
 
67,71
 
43,85
 
42,99
 
47,00
 
59,45
 
43,59
 
67,30
 
97-104
 
67,67
 
62,58
 
66,37
 
52,22
 
40,39
 
53,20
 
62,20
 
60,53
 
105-112
 
47,43
 
45,49
 
50,13
 
57,37
 
56,58
 
49,60
 
55,12
 
66,84
 
113-120
 
55,95
 
45,37
 
53,12
 
56,45
 
63,03
 
49,93
 
39,82
 
53,75
 
121-128
 
59,88
 
48,79
 
33,71
 
55,13
 
38,23
 
43,89
 
38,93
 
55,07
 
129-136
 
44,93
 
43,69
 
47,44
 
59,63
 
27,49
 
28,64
 
31,86
 
66,40

Soubor pozorování představuje tzv. náhodný výběr (viz oddíl 2.2). První informaci o tomto výběru poskytuje histogram na obr. 6.1.1.

Obr. 6.1.1 Histogram výběru pevností základové desky.

Sestrojení histogramu je stručně popsáno ve sborníku [64], podrobně je vysvětleno např. ve skriptech [42].

V některých případech je potřebné provést prověření extrémních hodnot (odlehlých pozorování) a opravení (vyloučení) chybných hodnot, které nepatří do základního souboru - viz částečně oddíl 2.2 a podrobně skripta [42]. Histogram naznačuje, že žádné pozorování není „podezřelé“ (není zatíženo hrubou chybou), a proto se testování odlehlých hodnot neprovádí.

Základní charakteristikou náhodného výběru je průměr mfc, který je dán obecným momentem prvního řádu podle vztahu (2.7). Dále se ze vztahů (2.9), (2.10) a (2.11) stanoví výběrová směrodatná odchylka sfc, variační koeficient vfc a šikmost afc. Charakteristiky pro pozorování z tab. 6.1.1 uvádí tab. 6.1.2.

Tab. 6.1.2 Charakteristiky náhodného výběru.

 
Charakteristika
 
Symbol
 
Hodnota
 
Průměr
 
mfc
 
48,66 MPa
 
Směrodatná odchylka
 
sfc
 
10,03 MPa
 
Variační koeficient
 
vfc
 
0,206
 
Šikmost
 
afc
 
0,09

Je patrné, že se jedná o soubor s malou šikmostí, avšak s vysokou variabilitou. Výpočet charakteristik a histogram lze snadno provést v softwarové pomůcce v prostředí MS Excel. Pomůcka je k dispozici na přiloženém CD, které je součástí této publikace, a také ke stažení na webových stránkách www.konstrukce.cvut.cz S využitím vypočtených statistických charakteristik lze získaná data popsat rozdělením pravděpodobností - teoretickým modelem. Vhodnost se ověřuje testy dobré shody - viz skripta [42].

Testy dobré shody

Informaci o souladu empirických hodnot a teoretického modelu lze získat z histogramu na obr. 6.1.2.

Obr. 6.1.2 Histogram s proloženými teoretickými křivkami.

Numerické porovnání může být založeno na testech dobré shody. Porovnají se zjištěné četnosti ni s teoretickými hodnotami nFi, kde n je počet pozorování a Fi je výsek z plochy omezené teoretickou křivkou v příslušném intervalu. Nejčastěji se používá tzv. kritérium x2 [chí kvadrát]. Určí se hodnota

(6.1.1)

která se porovná s hodnotou xp2 uvedenou v tab. 6.1.3.

Tab. 6.1.3 Hodnoty xp2 pro pravděpodobnost p výskytu x2 > xp2.

 
Počet stupňů volnosti
 
Pravděpodobnost p
 
v
 
0,99
 
0,98
 
0,95
 
0,90
 
0,50
 
0,10
 
0,05
 
0,02
 
0,01
 
0,001
 
1
 
0,00
 
0,00
 
0,00
 
0,02
 
0,45
 
2,71
 
3,84
 
5,41
 
6,63
 
10,83
 
2
 
0,02
 
0,04
 
0,10
 
0,21
 
1,39
 
4,61
 
5,99
 
7,82
 
9,21
 
13,82
 
3
 
0,11
 
0,18
 
0,35
 
0,58
 
2,37
 
6,25
 
7,81
 
9,84
 
11,34
 
16,27
 
4
 
0,30
 
0,43
 
0,71
 
1,06
 
3,36
 
7,78
 
9,49
 
11,67
 
13,28
 
18,47
 
5
 
0,55
 
0,75
 
1,15
 
1,61
 
4,35
 
9,24
 
11,07
 
13,39
 
15,09
 
20,52
 
6
 
0,87
 
1,13
 
1,64
 
2,20
 
5,35
 
10,64
 
12,59
 
15,03
 
16,81
 
22,46
 
7
 
1,24
 
1,56
 
2,17
 
2,83
 
6,35
 
12,02
 
14,07
 
16,62
 
18,48
 
24,32
 
8
 
1,65
 
2,03
 
2,73
 
3,49
 
7,34
 
13,36
 
15,51
 
18,17
 
20,09
 
26,12
 
9
 
2,09
 
2,53
 
3,33
 
4,17
 
8,34
 
14,68
 
16,92
 
19,68
 
21,67
 
27,88
 
10
 
2,56
 
3,06
 
3,94
 
4,87
 
9,34
 
15,99
 
18,31
 
21,16
 
23,21
 
29,59
 
11
 
3,05
 
3,61
 
4,57
 
5,58
 
10,34
 
17,28
 
19,68
 
22,62
 
24,72
 
31,26
 
12
 
3,57
 
4,18
 
5,23
 
6,30
 
11,34
 
18,55
 
21,03
 
24,05
 
26,22
 
32,91
 
13
 
4,11
 
4,77
 
5,89
 
7,04
 
12,34
 
19,81
 
22,36
 
25,47
 
27,69
 
34,53
 
14
 
4,66
 
5,37
 
6,57
 
7,79
 
13,34
 
21,06
 
23,68
 
26,87
 
29,14
 
36,12
 
15
 
5,23
 
5,98
 
7,26
 
8,55
 
14,34
 
22,31
 
25,00
 
28,26
 
30,58
 
37,70
 
16
 
5,81
 
6,61
 
7,96
 
9,31
 
15,34
 
23,54
 
26,30
 
29,63
 
32,00
 
39,25
 
17
 
6,41
 
7,26
 
8,67
 
10,09
 
16,34
 
24,77
 
27,59
 
31,00
 
33,41
 
40,79
 
18
 
7,01
 
7,91
 
9,39
 
10,86
 
17,34
 
25,99
 
28,87
 
32,35
 
34,81
 
42,31
 
19
 
7,63
 
8,57
 
10,12
 
11,65
 
18,34
 
27,20
 
30,14
 
33,69
 
36,19
 
43,82
 
20
 
8,26
 
9,24
 
10,85
 
12,44
 
19,34
 
28,41
 
31,41
 
35,02
 
37,57
 
45,31
 
21
 
8,90
 
9,91
 
11,59
 
13,24
 
20,34
 
29,62
 
32,67
 
36,34
 
38,93
 
46,80
 
22
 
9,54
 
10,60
 
12,34
 
14,04
 
21,34
 
30,81
 
33,92
 
37,66
 
40,29
 
48,27
 
23
 
10,20
 
11,29
 
13,09
 
14,85
 
22,34
 
32,01
 
35,17
 
38,97
 
41,64
 
49,73
 
24
 
10,86
 
11,99
 
13,85
 
15,66
 
23,34
 
33,20
 
36,42
 
40,27
 
42,98
 
51,18
 
25
 
11,52
 
12,70
 
14,61
 
16,47
 
24,34
 
34,38
 
37,65
 
41,57
 
44,31
 
52,62
 
26
 
12,20
 
13,41
 
15,38
 
17,29
 
25,34
 
35,56
 
38,89
 
42,86
 
45,64
 
54,05
 
27
 
12,88
 
14,13
 
16,15
 
18,11
 
26,34
 
36,74
 
40,11
 
44,14
 
46,96
 
55,48
 
28
 
13,56
 
14,85
 
16,93
 
18,94
 
27,34
 
37,92
 
41,34
 
45,42
 
48,28
 
56,89
 
29
 
14,26
 
15,57
 
17,71
 
19,77
 
28,34
 
39,09
 
42,56
 
46,69
 
49,59
 
58,30
 
30
 
14,95
 
16,31
 
18,49
 
20,60
 
29,34
 
40,26
 
43,77
 
47,96
 
50,89
 
59,70

Pro výpočet hodnot xp2 lze např. v programu Excel využít funkci CHIINV(p,ν), kde p je pravděpodobnost P(x2 > xp2) a ν počet stupňů volnosti daný vztahem

ν = k - c - 1

(6.1.2)

kde k je počet tříd skupinového rozdělení a c je počet charakteristik použitých při stanovení teoretického modelu. Pro x2 < xp2 se pokládá shoda empirických dat s teoretickým modelem za dostatečnou. K použití kritéria x2 je však potřeba splnit následující podmínky:

a) n je dostatečně velké,

b) nFi > 1 pro všechna i,

c) nFi > 5 alespoň pro 4/5 hodnot nFi.

Ke splnění podmínek b) a c) je možné sloučit dvě nebo i více tříd, obvykle pak na některém z okrajů rozdělení (zmenší se však celkový počet tříd k).

Vypočítané údaje se obvykle uspořádají do tabulky. Tab. 6.1.4 ukazuje hodnoty pro normální rozdělení.

Tab. 6.1.4 Výpočet x2 pro normální rozdělení.

 
Třída
 
ni
 
nF(xi)
 
F(xi)
 
 
30
 
3
 
4,3
 
4,3
 
0,40
 
36
 
11
 
14,0
 
9,8
 
0,20
 
42
 
26
 
34,4
 
20,4
 
1,50
 
48
 
28
 
64,4
 
30,0
 
0,10
 
54
 
24
 
95,6
 
31,2
 
1,60
 
60
 
23
 
118,4
 
22,9
 
0,00
 
66
 
13
 
130,3
 
11,9
 
0,10
 
72
 
8
 
134,6
 
4,3
 
3,10
 
Σ
 
136
 
 
134,6
 
7,05

Test x2 se provedl celkem pro 5 rozdělení - normální, lognormální rozdělení s šikmostí a podle tab. 6.1.2, lognormální rozdělení s dolní mezí „0“, gama rozdělení a Gumbelovo rozdělení. Jednotlivá rozdělení jsou s výjimkou gama rozdělení popsána v oddílu 2.2; rozdělení gama se popisuje např. ve skriptech [41]. Tabulky testu x2 pro další rozdělení jsou k dispozici na přiloženém CD a také na www.konstrukce.cvut.cz Shrnutí výsledků uvádí tab. 6.1.5.

Někdy se používá tzv. Bernštejnovo kritérium, které je jednodušší než kritérium x2. Souhlas mezi empirickými a teoretickými hodnotami se pokládá za dostatečný, jestliže platí

(8)

Výsledky testů dobré shody na základě Bernštejnova kritéria jsou v tab. 6.1.5.

Tab. 6.1.5 Výsledky testů dobré shody podle Bernštejnova kritéria.

 
Teoretické rozdělení
 
x2
 
xp2
 
 
c počet
charakteristik
 
Bernštejnovo
kritérium
 
Normální rozdělení
 
7,05
 
11,07
 
5
 
2 (μ, σ)
 
1,006
 
Lognormální rozdělení s dolní mezí v nule
 
7,52
 
11,07
 
5
 
2 (μ, σ)
 
1,073
 
Lognormální rozdělení se šikmostí a
 
6,29
 
9,49
 
4
 
3 (μ, σ,α)
 
0,898
 
Gama rozdělení
 
5,49
 
11,07
 
5
 
2 (μ, σ)
 
0,784
 
Gumbelovo rozdělení
 
36,61
 
11,07
 
5
 
2 (μ, σ)
 
5,228

Z uvedených testů dobré shody vyplývá, že nejvhodnějším rozdělením pro popis testovaného souboru je gama rozdělení, pro které vychází minimální hodnota x2 = 5,49. Obecně se však pro pevnosti materiálů doporučuje tříparametrické lognormální rozdělení, pro které je x2 = 6,29 (a je tedy splněno kritérium x2 < xp2 = 9,49). Dále lze s ohledem na malou šikmost doporučit normální rozdělení, ale dobrá shoda je i pro lognormální rozdělení s počátkem v nule. Gumbelovo rozdělení se značnou šikmostí (α = 1,14) se ukazuje jako nevhodné.

Zdůrazněme, že lognormální rozdělení s počátkem v nule má vždy kladnou šikmost a neuvážené aplikace tohoto rozdělení mohou vést k nereálným teoretickým modelům (zpravidla podceňujícím výskyt záporných a zveličujícím výskyt kladných odchylek od průměru, zvláště při vyšších hodnotách variačního koeficientu).

Stanovení charakteristické hodnoty

Pro ověření spolehlivosti existující stavební konstrukce se stanoví charakteristická hodnota pevnosti betonu v tlaku fck (5% dolní kvantil) na základě výsledků měření. Charakteristická hodnota se stanoví za předpokladu, že není známá směrodatná odchylka základního souboru σfc a použije se výběrová odchylka sfc z tab. 6.1.2. Uvažují se tři varianty rozdělení základního souboru:

  • normální rozdělení,
  • lognormální s počátkem v nule,
  • lognormální se šikmostí afc podle tab. 6.1.2.

Použije se pokryvná i předpovědní metoda, u pokryvné metody se uvažuje konfidence γ = 0,75. Koeficienty k0,05 a t0,05(1+1/n)1/2 se stanoví interpolací z tab. 2.5, 2.6 a 2.8. Charakterická hodnota se následně odhadne ze vztahů (2.34) nebo (2.39), u lognormálního rozdělení s počátkem v nule se navíc ještě použije vztah (2.53). Výsledky uvádí tab. 6.1.6.

Tab. 6.1.6 Odhad charakterické hodnoty z výsledků měření.

 
Rozdělení základního souboru
 
kp
 
t0,05(1+1/n)1/2
 
fck (2.34)
 
fck (2.39)
 
Normální
 
1,74
 
1,66
 
31,2
 
32,0
 
Lognormální s počátkem v nule
 
1,74
 
1,66
 
33,4*
 
34,0*
 
Lognormální se šikmostí afc
 
1,71
 
1,65
 
31,5
 
32,1

* Podle vztahu (2.53).

Z výsledků v tab. 6.1.6 je patrné, že použití lognormálního rozdělení s počátkem v nule vede pro vyšetřovaný soubor k nadhodnocení charakteristické hodnoty o přibližně 6 %. To je způsobeno vysokou šikmostí - podle vztahu (2.19) vychází pro lognormální rozdělení s počátkem v nule αfc = 0,63 >> afc = 0,09, což je způsobeno velmi nízkou šikmostí afc. Charakteristické hodnoty odhadnuté pro normální rozdělení se téměř neliší od hodnot stanovených pro lognormální rozdělení s výběrovou šikmostí afc = 0,09. Pokryvná metoda vede k nepatrně nižším (konzervativnějším) odhadům charakteristické hodnoty než předpovědní metoda (přibližně o 2 %).

Závěrečné poznámky

Pevnost betonu základní desky má vysoký průměr (mfc = 48,66 MPa) i značnou variabilitu (vfc = 0,21), avšak velmi nízkou (zanedbatelnou) šikmost (afc = 0,09). Doporučená třída betonu základové desky pro statické posouzení je B30 podle ČSN 73 1201 [33] nebo C25/30 podle ČSN EN 206-1 [10].

Z uvedených testů dobré shody vyplývá, že nejvhodnějším rozdělením pro popis pevnosti betonu testovaného souboru je gama rozdělení. Dobrou shodu však naznačuje i častěji používané tříparametrické lognormální rozdělení i normální rozdělní. Gumbelovo rozdělení má příliš vysokou šikmost v porovnání se stanovenou výběrovou šikmostí a je nevhodným teoretickým modelem pro pevnost betonu v tlaku. Pokryvná metoda vede k nepatrně nižším (konzervativnějším) odhadům charakteristické hodnoty než předpovědní metoda.

6.2 SPOLEHLIVOST ŽELEZOBETONOVÝCH BALKONŮ

Úvod

Panelové domy postavené v ČR v druhé polovině 20. století vyžadují pravidelné prohlídky, opravy nebo modernizace. Tento příklad popisuje hodnocení balkonů panelových staveb na severní Moravě vyvolané těmito příčinami:

  • pochybnostmi o dostatečné spolehlivosti nosných konstrukcí (dva balkony se zřítily a několik dalších se nacházelo v očividně špatném stavu),
  • změnou vlastníka budov.

Kloknerův ústav ČVUT provedl průzkum 230 balkonů panelových staveb smontovaných z konstrukčního systému T0-6B-BTS [68]. Výztuž balkonových nosníků byla vystavena korozi způsobenou karbonatací a dlouhodobým pronikáním vody nedostatečnou hydroizolací. Spolehlivost balkonů také nepříznivě ovlivnila nízká jakost betonů a nedostatky konstrukčního charakteru.

Popis konstrukce

Balkony jsou navrženy z betonu C 16/20 a výztuže S 200 (φ = 0,008 m) s malou krycí vrstvou c = 0,01 m. Vyložení konzolových prvků je 0,90 m, šířka balkonů je 3,5 m. Výška průřezů balkonových nosníků klesá lineárně z 0,12 m na 0,08 m směrem k jejich okraji. Schéma nosníku je patrné z obr. 6.2.1, obr. 6.2.2 ukazuje degradující nosník.

Obr. 6.2.1 Schéma nosného prvku.

Obr. 6.2.2 Degradující nosník nad vchodem panelového domu.

Průzkum a materiálové zkoušky

Před hodnocením skutečného stavu existujících balkonových nosníků se provedl podrobný průzkum, který zahrnoval:

  • určení pevnosti betonu v tlaku nedestruktivními zkouškami Schmidtovým kladívkem, doplněnými destruktivními zkouškami,
  • ověření polohy výztuže elektromagnetickými metodami a
  • stanovení hloubky karbonatace.

Výsledky průzkumu ukázaly, že skutečná prostorová poloha výztuže prefabrikovaných prvků se významně odlišuje od návrhových předpokladů (navržena krycí vrstva výztuže 0,01 m, osová vzdálenost výztuže po 0,15 m). Experimentální měření byla statisticky vyhodnocena pro jednotlivé balkony a také pro celkový počet balkonů. Rozdělení krycí vrstvy výztuže c je pro všech 4890 měření uvedeno na obr. 6.2.3. Tloušťka krycí vrstvy se pohybuje od 0,002 m do 0,065 m.

Obr. 6.2.3 Rozdělení krycí vrstvy c (4890 měření na 230 balkonech, průměr μc = 0,026 m, směrodatná odchylka σc = 0,009 m, šikmost αc = 0,58).

Podle návrhu měla být osová vzdálenost výztužných prutů 0,15 m. Skutečná vzdálenost výztuže se však pohybuje od 0,05 m do 0,20 m, celkový počet výztužných prutů v jednotlivých balkonech od 20 do 26.

Výsledky hodnocení dat hloubky karbonatace ilustruje obr. 6.2.4. Karbonatace má vliv zejména na okrajové části balkonů.

Obr. 6.2.4 Hloubka karbonatace d balkonových nosníků (486 měření, průměr μd = 0,01 m, směrodatná odchylka σd = 0,007 m, šikmost αd ≅ 2).

Ověření balkonů podle ČSN 73 1201

Podmínka spolehlivosti pro maximální návrhový ohybový moment MEd od účinků vnějších sil a návrhovou hodnotu ohybové odolnosti MRd železobetonového balkonového nosníku se zapíše ve tvaru

MRd > MEd

(6.2.1)

Ověření balkonů podle ČSN 73 1201 [33] ukazuje, že pro geometrické a materiálové vlastnosti předpokládané v návrhu je podmínka (6.2.1) splněna. Návrhová hodnota ohybové odolnosti MRd = 6 kNm je větší než návrhový moment od účinků zatížení na 1 bm délky balkónu.

Pokud se však uvažuje snížená plocha výztuže vlivem koroze a aktuální poloha výztuže, nemusí být ve všech případech podmínka (6.2.1) splněna. Obr. 6.2.5 ukazuje snižující se odolnost nosníků se zvyšující se krycí vrstvou výztuže c pro tři případy plochy výztuže As (pro plochu As1= 100 % a pro redukované plochy As2 = 90 % a As3 = 75 %). Návrhová hodnota účinku zatížení MEd je naznačena na obr. 6.2.5 čerchovanou čarou.

Obr. 6.2.5 Hodnota momentu odolnosti MRd se vzrůstající krycí vrstvou c pro tři případy výztuže As (pro návrhovou plochu As1= 100 % a redukované plochy As2 = 90 % a As3 = 75 %).

Aplikace pravděpodobnostních metod

Analýza spolehlivosti balkonového nosníku vychází z funkce mezního stavu Z(X) dané vztahem

Z(X) = θR R - σE E

(6.2.2)

kde E a R jsou vektory náhodných veličin pro účinky zatížení a odolnost nosných prvků, θR a θE jsou součinitele modelových nejistot odolnosti a účinků zatížení. Pro ověření mezního stavu únosnosti se přepíše vztah (6.2.2) jako

Z(X) = θR n (πφ2/4) fy [h - c - φ/2 - 0,5 n(πφ2/4) fy / fc] - θE (g + p) L2/2

(6.2.3)

Pravděpodobnostní modely základních veličin jsou uvedeny v tab. 6.2.1.

Tab. 6.2.1 Pravděpodobnostní modely základních veličin.

 
Název základní veličiny
 
Symbol
 
Typ rozdělení
 
Jednotka
 
Průměr
 
Směrodatná odchylka
 
Pevnost betonu v tlaku
 
fc
 
LN0
 
MPa
 
24
 
4
 
Mez kluzu
 
fy
 
LN0
 
MPa
 
240
 
15
 
Délka balkonu
 
L
 
DET
 
m
 
0,90
 
-
 
Průměr výztuže
 
φ
 
DET
 
m
 
0,008
 
-
 
Počet prutů na balkon*
 
n
 
DET
 
-
 
20
 
-
 
Výška balkónu ve vetknutí
 
h
 
LN0
 
m
 
0,12
 
0,01
 
Krycí vrstva **
 
c
 
BET
 
m
 
0,026
 
0,009
 
Nejistoty v odolnosti
 
θR
 
LN0
 
-
 
1,1
 
0,055
 
Nejistoty v účinku zatížení
 
θE
 
LN0
 
-1
 
0,05
 
 
Objemová tíha betonu
 
ρ
 
N
 
MN/m3
 
nom.
 
0,06
 
Užitné zatížení
 
p
 
GAM
 
MN/m3
 
0,0008
 
0,00048

* Ve spolehlivostní analýze se uvažuje minimální počet prutů n = 20 (z výsledků měření).

** Průměr a směrodatná odchylka na základě měření ze všech balkonů (viz obr. 6.2.3).

Některé ze základních veličin uvedených v tab. 6.2.1 se předpokládají jako deterministické (značeny “DET”), zatímco další se uvažují jako náhodné veličiny s normálním rozdělením - “N”, lognormálním rozdělením s počátkem v nule - “LN0”, gama rozdělením - “GAM” a beta rozdělením - “BET”. Modely geometrických a materiálových vlastností vycházejí z měření získaných během průzkumu.

Výsledky spolehlivostní analýzy založené na pravděpodobnostních modelech základních veličin podle tab. 6.2.1 jsou znázorněny na obr. 6.2.6. Pro průměr krycí vrstvy μc se uvažují tyto čtyři případy: (a) μc = 0,01 m, (b) μc = 0,02 m, (c) μc = 0,026 m a (d) μc = 0,03 m. Počáteční hodnota indexu spolehlivosti β se zdá být dostatečná (ve všech případech větší nebo rovna 3,7). Obr. 6.2.6 ukazuje, že index spolehlivosti β významně klesá se vzrůstající tloušťkou krycí vrstvy a snižující se (experimentálně zjištěnou) plochou výztuže.

Obr. 6.2.6 Index spolehlivosti β v závislosti na úbytku plochy výztuže As v % pro případy (a) až (d).

Vliv návrhových parametrů

Návrh existujících balkonů byl ovlivněn součiniteli spolehlivosti a konstrukčními opatřeními podle původních českých norem pro navrhování konstrukcí (doporučené hodnoty dílčích součinitelů pro stálá a užitná zatížení γG = 1,1, γQ = 1,3, krycí vrstva výztuže c = 0,01 m). Později byla národní normativní opatření pro krycí vrstvu zvýšena, neboť se uvážila nová doporučení pro trvanlivost podle požadavků evropských norem.

Pro ověření mezních stavů únosnosti typu STR podle ČSN EN 1990 [2] se doporučují větší hodnoty dílčích součinitelů zatížení (γG = 1,35, γQ = 1,5). Obr. 6.2.7 naznačuje vliv dílčích součinitelů γG Q na hodnotu indexu spolehlivosti β za předpokladu, že se hodnoty těchto dílčích součinitelů použijí v návrhu balkonového nosníku. Neuvažuje se redukce plochy výztuže vlivem koroze nebo lidských chyb.

Obr. 6.2.7 Vliv dílčích součinitelů γG a γQ na index spolehlivosti β.

Závěrečné poznámky

Původní návrh balkonových nosníků splňoval požadavky českých norem. Spolehlivost balkonů stanovená na základě podrobného průzkumu balkonů a získaných experimentálních dat naznačuje, že počáteční spolehlivost nosníků splňuje požadavek na směrnou hodnotu βt = 3,8 podle doporučení ČSN EN 1990 [2].

Spolehlivost jednotlivých nosníků však může být významně odlišná, pokud se uváží skutečné charakteristiky krycí vrstvy výztuže - index spolehlivosti βse pak pohybuje od 5,2 do 3,7). Index spolehlivosti klesá se snižující se plochou výztuže vlivem její koroze (asi na polovinu při 50 % redukci plochy výztuže).

Nízká úroveň jakosti výroby jednotlivých prefabrikovaných nosníků a nepříznivý vliv prostředí může vést ke značnému poklesu jejich skutečné spolehlivosti. Proto se teoretické modely základních veličin stanovují individuálně na základě výsledků podrobného průzkumu balkonových nosníků. Z výsledků podrobného hodnocení spolehlivosti vyplynulo, že je potřebné balkony s nízkou úrovní spolehlivosti zesílit. Kromě toho byly všechny balkóny vybaveny novou hydroizolací.

Provedený rozbor naznačil, že pravděpodobnostní metody teorie spolehlivosti představují racionální a účinný prostředek pro modelování časově závislých účinků základních veličin a pro získání cenných informací o možnostech budoucího používání balkonů.

6.3 TRVANLIVOST ŽELEZOBETONOVÉ KONSTRUKCE

Úvod

Mezinárodní organizace pro standardizaci ISO již několik let připravuje nový dokument o zásadách navrhování konstrukcí na trvanlivost [19], který má pracovní název General Principles on the Design of Structures for Durability (Obecné zásady navrhování konstrukcí na trvanlivost). Tvorba tohoto dokumentu vychází ze základních požadavků zakotvených v nedávných mezinárodních předpisech ISO [20,21] i CEN [2]. Čerpá se však i z dokumentů mezinárodních organizací CEB [98], RILEM [104] a celé řady odborných studií, např. [65,70,73,79,98]. Další odkazy na materiály ISO/IEC a na odborné studie budou uvedeny v připravovaném dokumentu [19], který bude po schválení a vydání patrně zaveden do soustavy českých norem.

V příkladu jsou nejprve shrnuty obecné zásady hodnocení trvanlivosti a dále se provádí pravděpodobnostní rozbor trvanlivosti železobetonové konstrukce.

Koncepce mezních stavů

Kapitola 6 dokumentu ISO 13823 [19] s názvem Koncepce užitných vlastností pro trvanlivost (Performance concepts for durability) popisuje obecné zásady metody mezních stavů, které se uplatňují při ověřování trvanlivosti. Klíčové body procesu působení vnějších vlivů a použití metody mezních stavů zachycuje obr. 6.3.1.

Obr. 6.3.1 Metoda mezních stavů při ověřování trvanlivosti.

Obr. 6.3.1 může být během tvorby dokumentu [19] změněn. Jde o obecné schéma, které může být v konkrétních případech ověřování trvanlivosti modifikováno v závislosti na skutečných podmínkách.

V levé části obr. 6.3.1 je vyznačena časová osa, která je rozdělena na dvě části bodem označeným symbolem DLS (Durability Limit State - mezní stav trvanlivosti). Termín „mezní stav trvanlivosti“ se přejímá z dokumentu [20]. Odpovídá časovému okamžiku, ve kterém může nastat zlom v rozvoji nepříznivých účinků prostředí (počátek koroze výztuže nebo rozkladu materiálu). V případě karbonatace jde o okamžik, kdy hloubka karbonatace dosáhne povrchu výztuže a může začít její koroze. Nejde tedy ještě o mezní stav odolnosti ani použitelnosti.

Ve střední části obr. 6.3.1 se rozlišuje „prostředí konstrukce“ s okolními vlivy (déšť, soli a další chemické látky) a „mechanizmus přenosu“ vlivů prostředí na „účinky prostředí“ (koroze výztuže, rozklad materiálu). Pravá část obr. 6.3.1 upozorňuje na to, že mechanizmus tohoto přenosu se stanoví na základě modelů nebo zkoušek. Modely mohou být koncepční (heuristické) stanovené na základě úvah a předchozí zkušenosti, nebo matematické (analytické) stanovené na základě teoretických předpokladů, např. pro difuzní jevy.

Účinky prostředí se obecně mohou kombinovat s účinky zatížení (střední část obr. 6.3.1). Výsledné účinky pak mohou vést ke ztrátě odolnosti (únosnosti) konstrukcí nebo ke ztrátě použitelnosti (nadměrnému rozevření trhlin nebo nepřijatelnému přetvoření). Tyto mezní stavy jsou schematicky vyznačeny v dolní části obr. 6.3.1. Důležitou otázku kombinace různých proměnných zatížení popsanou v oddílu 3.2 však dokument [19] neřeší.

Ověřování životnosti

Základním kritériem trvanlivosti konstrukcí je jednoduchý požadavek, aby odhadnutá životnost tSP (predicted service life) byla s dostatečnou spolehlivostí větší než návrhová (požadovaná) životnost tD (design service life). Nesnáze vznikají s termínem „dostatečná spolehlivost“. Je dobře známo, že životnost konstrukce tS (service life) je závislá na řadě náhodných veličin a je tedy sama náhodnou veličinou se značnou variabilitou. Proto dokument [19] uvádí pravděpodobnostní formulaci základního kritéria ve tvaru

P(tS < tD) < Ptarget

(6.3.1)

V rovnici (6.3.1) Ptarget označuje směrnou (target) hodnotu pravděpodobnosti jevu, že životnost tS bude menší než návrhová životnost tD. Poznamenáme, že návrhová životnost tD je zpravidla předem stanovena a považuje se za nenáhodnou (deterministickou) veličinu.

Ověřování mezních stavů

Pravděpodobnostní formulace základní podmínky mezních stavů odolnosti je obdobná jako u životnosti. Pro libovolný časový okamžik t < tD má platit vztah

Pf(t) = P{R(t) - S(t) < 0} < Ptarget

(6.3.2)

ve kterém R(t) značí odolnost a S(t) účinek zatížení.

Analogicky lze základní podmínku pro mezní stavy použitelnosti zapsat ve tvaru

Pf(t) = P{Slim - S(t) < 0} < Ptarget

(6.3.3)

V rovnici (6.3.3) Slim označuje limitní hodnotu sledovaného ukazatele použitelnosti (např. šířky trhlin nebo průhybu). Mezní stavy trvanlivosti se ověřují podle rovnice (6.3.2) nebo (6.3.3) v závislosti na charakteru mezního stavu a konkrétních podmínkách.

Pravděpodobnostní odhad životnosti tSP je schematicky zachycen na obr. 6.3.2. Je třeba zdůraznit, že obr. 6.3.2 popisuje pouze případ monotónně vzrůstajícího účinku zatížení S(t) a monotónně klesající odolnosti R(t). Na vodorovné ose je vyznačen čas a na svislé ose jsou v horní části grafu vyznačeny náhodné veličiny R(t) a S(t). Pravděpodobnostní modely obou veličin zachycují na obr. 6.3.2 křivky hustot pravděpodobností. Zobecnění uvedeného případu na kombinaci se stacionárním zatížením popsaným Poissonovým procesem podle [1] je uvedeno v příkladu 6.4.

Obr. 6.3.2 Pravděpodobnostní odhad životnosti.

Je zřejmé, že pravděpodobnost poruchy Pf(t) = P{R(t) - S(t) < 0} je rostoucí funkcí času t. Odhad životnosti tSP plyne ze vztahu

Pf(tSP) = P{R(tSP)-S(tSP) < 0} = Ptarget

(6.3.4)

Klíčovou otázkou zůstává hodnota směrné pravděpodobnosti Ptarget, kterou však dokument [19] neuvádí.

Směrná pravděpodobnost poruchy Ptarget nebo index spolehlivosti βtarget (5.2) závisí obecně na definici životnosti, tj. zda rozhoduje mezní stav odolnosti, mezní stav použitelnosti či mezní stav trvanlivosti a jaké jsou následky jejich překročení. V závislosti na konkrétních podmínkách konstrukce dojde nepochybně při ověřování trvanlivosti k výrazné diferenciaci. Pro mezní stavy trvanlivosti se uvádí ve sborníku [63] orientační hodnoty Ptarget ~ 0,05 - 0,20 a βtarget ~ 0,8 - 1,6.

Poznamenejme, že ČSN EN 1990 [2] navíc uvádí závislosti směrných hodnot na nákladech potřebných ke zvýšení spolehlivosti. K této závislosti je vhodné při specifikaci směrné úrovně spolehlivosti při ověřování trvanlivosti také přihlédnout. Stanovení vhodné úrovně spolehlivosti proto zůstává klíčovým problémem uplatnění obecných zásad uvedených v dokumentu [19].

Příklad karbonatace betonu

Mezní stav trvanlivosti výstižně ilustruje příklad karbonatace betonu. Mezní stav je definován jednoduchou podmínkou, že časově závislá hloubka karbonatace (hloubka neutralizované vrstvy) D(t) (~ účinek zatížení S(t) na obr. 6.3.2) je menší než časově nezávislá tloušťka krycí vrstvy C (~ odolnost R = R(t)). Pravděpodobnost poruchy lze pak v souladu s rovnicí (6.3.2) stanovit ze vztahu

Pf (t) = P{D(t) > C} = ∫D fD (x, t)FC (x)dx

(6.3.5)

kde fD(x,t) označuje časově závislou hustotu pravděpodobnosti hloubky karbonatace D(t) a FC(x) časově nezávislou distribuční funkci krycí vrstvy C [41]. Integrál (6.3.5) se provádí na definičním oboru hloubky karbonatace D.

Rozsáhlé soubory měření hloubky karbonatace D(t) chladicích věží popsané v příspěvcích [65,70] i ve skriptech [41] (nechráněný vnější beton) poskytly následující vztahy pro průměr μD(t) a variační koeficient VD(t) hloubky karbonatace D(t)

μD(t) = 5t0,2 mm, VD(t) = 0,1t0,5, αD(t)= 0,2t0,2

(6.3.6)

kde t je čas udaný v letech. Vhodným teoretickým modelem je gama rozdělení [41].

Pro časově nezávislou tloušťku krycí vrstvy C byly stanoveny tyto parametry

μC = 20, 25 a 30 mm, VC = 0,35, αC = 0,35

(6.3.7)

Vhodným teoretickým modelem se zdá být tříparametrické lognormální rozdělení popsané v oddílu 2.2.

Pro uvedené teoretické modely a jejich parametry jsou pravděpodobnosti Pf(t) stanovené ze vztahu (6.3.5) a odpovídající indexy spolehlivosti β(t) (5.2) zachyceny na obr. 6.3.3 plnou čarou. Poznamenáme, že v příloze A dokumentu [19] se pro obě veličiny D(t) a C zjednodušeně předpokládá normální rozdělení. Výsledky pro normální rozdělení jsou uvedeny v obr. 6.3.3 přerušovanou čarou.

Obr. 6.3.3 Pravděpodobnost Pf(t) a index spolehlivosti β(t) pro parametry uvedené v (6.3.6) a (6.3.7).

Obr. 6.3.3 umožňuje odhadnout životnost konstrukce tSP definovanou rovnicí (6.3.4) pro požadovanou (směrnou) pravděpodobnost Ptarget a průměr krycí vrstvy μC. Jestliže se např. uvažuje pravděpodobnost Ptarget = 0,1, pak pro krycí vrstvu C s průměrem μC = 20 mm lze životnost odhadnout jako tSP ~ 24 let, zatímco pro průměr μC = 25 mm vychází tSP ~ 45 let. Z výsledků na obr. 6.3.3 vyplývá, že zjednodušené modely založené na normálních rozděleních vedou v uvažovaném případě ke konzervativním odhadům pravděpodobnosti Pf. Zobecnění tohoto závěru by však mělo být založeno na větším počtu numerických studií.

Obr. 6.3.3 dále potvrzuje výsledky předchozích studií [65,70], které ukazují, že odhad životnosti je významně závislý na modelech veličin C a D(t) a na stanovené směrné hodnotě Ptarget. Klíčová otázka specifikace směrné úrovně spolehlivosti zůstává sice otevřená, ukazuje se však, že její řešení mohou v konkrétních případech usnadnit metody pravděpodobnostní optimalizace [41,65,70].

Pravděpodobnostní optimalizace

Celkové náklady na výstavbu a opravu konstrukce při vzniku poruchy (překročení mezního stavu) lze vyjádřit v závislosti na optimalizovaném průměru μC zpřesněním vztahu (5.6)

Ctot C, t, p) = C0 + C1 μC + PfC ,t) Cf /(1 + pt)

(6.3.8)

kde C0 označuje počáteční náklady nezávislé na μC, C1 náklady na jednotku průměru μC, Cf náklady vyvolané poruchou trvanlivosti a p diskontní sazbu. Normalizované celkové náklady se uvažují podle vztahu

κtotC, t, p) = [CtotC,t,p) - C0] / C1 = μC + PfC,t) Cf / [(1 + pt) C1]

(6.3.9)

Optimální hodnotu průměru lze stanovit ze vztahu

(6.3.10)

který vzhledem k rovnici (6.3.9) vede ke vztahu

(6.3.11)

V praktickém oboru průměru μc od 20 do 60 mm nemusí však mít rovnice (6.3.11) řešení a minimum celkových nákladů nemusí vůbec nastat.

V případě mezního stavu trvanlivosti popsaném v předchozím oddílu jsou normalizované celkové náklady (6.3.9) zachyceny na obr. 6.3.4 pro návrhovou životnost t = 50 let a diskontní sazbu p = 0,03.

Obr. 6.3.4 Celkové normalizované náklady κtotC, t, p) pro t = 50 let a p = 0,03.

Je zřejmé, že se vzrůstajícím poměrem nákladů Cf /C1 roste i optimální hodnota průměru μC. Pro Cf /C1 = 200 je optimum μC asi 18 mm (teoretické minimum je tedy menší než 20 mm), pro Cf /C1 = 1000 vychází optimální hodnota μC ~ 34 mm.

Závislost celkových nákladů na μC a p je zachycena na obr. 6.3.5 pro cenový poměr Cf / C1 = 1000, t = 50 let.

Obr. 6.3.5 Celkové normalizované náklady κtotC, t, p) pro poměr Cf / C1 = 1000, t = 50 let.

Obr. 6.3.5 ukazuje, že diskontní sazba p může výrazně ovlivnit celkové náklady i optimální hodnotu průměru μC. Obecně platí, že s rostoucí diskontní sazbou p celkové náklady a optimální průměr μC klesají.

Závěrečné poznámky

Obecné zásady pravděpodobnostního ověřování trvanlivosti konstrukcí budou zanedlouho zakotveny v mezinárodním dokumentu ISO 13823 [19], který bude zaveden do soustavy českých norem. Operativní uplatnění nových postupů v praxi je podmíněno dalším výzkumem zaměřeným zvláště na výstižné fyzikální modely chování materiálů a věrohodné teoretické modely základních veličin.

Směrné hodnoty pravděpodobnosti poruchy u mezních stavů trvanlivosti je navíc nutné diferencovat podle druhu mezního stavu, následků poruchy a nákladů potřebných ke zvýšení spolehlivosti. Racionální podklady pro stanovení směrné úrovně trvanlivosti mohou poskytnout metody pravděpodobnostní optimalizace.

6.4 ČASOVĚ ZÁVISLÁ SPOLEHLIVOST

Úvod

Předchozí příklad naznačuje postup hodnocení trvanlivosti existujících stavebních konstrukcí v souladu s principy mezinárodního dokumentu ISO 13823 [19]. Překročení mezního stavu trvanlivosti, např. při karbonataci betonu však nemusí znamenat změnu nosné způsobilosti konstrukce. Snižování odolnosti konstrukce nebo prvku R(t) může nastat až působením koroze výztuže. Obecné zásady hodnocení spolehlivosti nebo zbytkové životnosti existujících konstrukcí v případě časové proměnnosti odolnosti R(t) a kombinovaného účinku zatížení S(t) jsou uvedeny v oddílu 5.5. Tyto zásady se dále využívají při následujícím rozboru časově závislé spolehlivosti železobetonového konstrukčního prvku, který úzce navazuje na příklad 6.3.

Model koroze výztuže

Pokud jsou odolnost R(t) i kombinovaný účinek zatížení S(t) časově závislé (případ 3 v oddílu 5.5), uplatní se při pravděpodobnostním rozboru spolehlivosti vztah (5.11). Při ukázce aplikace vztahu (5.11) se nejprve stanoví funkce degradace g(t) ze vztahu (5.9). Uvažuje se jednoduchý model pro důlkovou (lokální) korozi převzatý z prací [108,109]. Obr. 6.4.1 [108] schematicky naznačuje řez profilem výztuže a veličiny popisující průběh důlkové koroze v čase.

Obr. 6.4.1 [108]. Řez profilem výztuže vystavené důlkové korozi.

Na obr. 6.4.1 označuje p(τ) hloubku a ap(τ) šířku zkorodované vrstvy, φ profil výztuže, θ1(τ) a θ2(τ) příslušné úhly a AS je celková plocha profilu vystaveného účinkům koroze.

Podle [80] lze hloubku zkorodované vrstvy určit ze vztahu

p(τ) [mm] = 0.0116 icorr Rcorr τ (6.4.1)

kde icorr [μA/cm2] je velikost elektrického proudu při korozi (corrosion current), Rcorr [-] koeficient koroze a doba τ od počátku koroze zadaná v letech. U důlkové koroze se obvykle uvádějí hodnoty icorr = 3 μA/cm2, viz např. práce [108], a Rcorr podle publikací [90,108] až do 8. Předpokládejme dále lineární závislost mezi plochou nosné výztuže a odolností průřezu, prvku nebo konstrukce. Pro tento model plynou z práce [108] následující vztahy

(6.4.2)

kde A1(τ) a A1(τ) v (6.4.2) jsou pomocné plochy

(6.4.3)

Pro šířku zkorodované vrstvy ap(τ) a úhly θ1(τ) a θ2(τ) platí

(6.4.4)

V literatuře lze nalézt velké množství modelů popisujících korozi výztuže. Pro naznačení vlivu volby jednotlivých modelů se uvažují následující alternativy:

  • Alt. 1: model důlkové koroze podle práce [108] s parametry icorr = 3 μA/cm2 a Rcorr = 5,
  • Alt. 2: model obecné (rovnoměrné) koroze podle práce [108] s parametry icorr = 1,5 μA/cm2 a Rcorr = 2,
  • Alt. 3: zjednodušená degradační funkce γ(τ) = e-kT použitá v příspěvku [77] s uvážením hodnoty součinitele kT = 0,08.

Obr. 6.4.2 Řez profilem výztuže vystavené obecné korozi.

Hloubka zkorodované vrstvy p(τ) při obecné korozi se určí ze vztahu (6.4.1). Obr. 6.4.3 naznačuje funkci degradace v závislosti na době od počátku koroze pro modely 1 až 3.

Obr. 6.4.3 Funkce degradace pro modely 1 až 3.

Z obr. 6.4.3 vyplývá, že funkce degradace významně závisí na zvoleném modelu. U modelu 1 klesá odolnost konstrukce přibližně rovnoměrně a po 50 letech dosahuje 0,3- násobku počáteční odolnosti R0. Model 2 vede k významně nižší redukci, po 50 letech přibližně platí R(50) ~ 0,85R0. U modelu 3 založeném na exponenciální funkci klesá odolnost již během prvních 10 let o více než 50 %.

Průběh funkce degradace γ(τ) je značně ovlivněn také vstupními parametry jednotlivých modelů. Proto je nutné všechny numerické výsledky v tomto příkladu brát jako indikativní. Zobecnění naznačených závěrů by mělo být založeno na dalších parametrických studiích s využitím zpřesněných modelů jednotlivých veličin. Poznamenejme zároveň, že jednotlivé vstupní parametry mohou být modelovány jako náhodné veličiny, jak naznačuje např. práce [108]. V dalším rozboru se uvažuje pouze model 1 (důlková koroze).

Vliv důlkové koroze na spolehlivost

Nejdříve se zjednodušeně předpokládá, že koroze působí od počátku sledovaného období. Odolnost konstrukčního prvku R(τ) je popsána součinem počáteční náhodné odolnosti R0 a funkce degradace pro důlkovou korozi γ(t) (icorr = 3 μA/cm2, Rcorr = 5, φ = 12 mm). Odolnost může představovat např. moment únosnosti v kritickém průřezu. Celkový účinek zatížení S(t) zahrnuje kombinovaný účinek od stálých a proměnných zatížení. Pravděpodobnostní modely odolnosti konstrukce R(τ) a kombinovaného účinku zatížení S(t) jsou uvedeny v tab. 6.4.1.

Tab. 6.4.1 Pravděpodobnostní modely počáteční odolnosti R0 a účinku zatížení S(t).

 
Veličina
 
Symbol
X
 
Rozdělení pravděpodobností
 
Průměr
μX
 
Variační koeficient
VX
 
Počet výskytů zatížení λ
 
Počáteční odolnost
 
R0
 
lognormální s počátkem v „0“
 
1
 
0,125
 
-
 
Účinek zatížení
 
S(t)
 
Gumbelovo (max.hodnoty)
 
0,15
 
0,4
 
1 (0,2; 5)

Pro zjednodušení se předpokládá, že pravděpodobnostní modely R0 a S(t) v tab. 6.4.1 již zahrnují vliv modelových nejistot popsaných např. v publikaci JCSS [111].

V uvažovaném případě lze vztah (5.11) pro pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) přepsat jako

(6.4.5)

Stanovení pravděpodobnosti poruchy ze vtahu (6.4.5) je provedeno v softwarovém produktu Mathcad [105] s využitím numerické integrace založené na Simpsonově pravidle, viz internetové stránky [110] nebo kniha [44]. Obr. 6.4.4 naznačuje závislost pravděpodobnosti poruchy Pf(0,tD) (6.4.5) a indexu spolehlivosti β(0,tD) (5.2) na době od počátku koroze .

Obr. 6.4.4 Pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) a index spolehlivosti β(0,tD).

Obr. 6.4.4 naznačuje, že koroze má významný vliv na spolehlivost vyšetřovaného prvku a je nezbytné ji uvažovat při rozboru spolehlivosti. U prvku s vysokou počáteční spolehlivostí (β(0;0) > 5) klesne po 50 letech významně index spolehlivosti (β(0;50) < 2). Obr. 6.4.4 ukazuje, že s rostoucí hodnotou parametru stoupá pravděpodobnost poruchy a klesá index spolehlivosti. Poznamenejme, že λ = 1 se často používá pro klimatická zatížení a krátkodobou složku užitného zatížení (výskyt extrémních hodnot ročně), zatímco λ = 0,2 platí obvykle pro dlouhodobou složku užitného zatížení (změny intenzity zatížení přibližně v intervalu 5 let).

Spolehlivost s uvážením vlivu karbonatace a koroze

Předchozí příklad je zaměřen na rozbor spolehlivosti prvku za předpokladu, že koroze začne působit v čase t = 0. V tomto oddílu se (realističtěji) předpokládá, že konstrukční prvek je nejprve vystaven nepříznivým vlivům způsobujícím karbonataci a následně může s pravděpodobností p začít koroze. Pravděpodobnostní modely použité v numerickém příkladu jsou shrnuty v tab. 6.4.2.

Tab. 6.4.2 Pravděpodobnostní modely základních veličin.

 
Veličina
 
Symbol
X
 
Rozdělení
pravděpodobností
 
Průměr
μX
 
Variační koeficient VX
 
Šikmost
αX
 
Krycí vrstva
 
C
 
beta
 
20 mm
 
0,35
 
0,35
 
Hloubka karbonatace
 
D(t)
 
gama
 
5t0,2[mm]*
 
0,1t0,5 *
 
2VD(t)
 
Průměr výztuže
 
φ
 
deterministické
 
12 [mm]
 
-
 
-
 
Proud při korozi
 
icorr
 
deterministické
 
3
 
-
 
-
 
Koeficient koroze
 
Rcorr
 
deterministické
 
5
 
-
 
-
 
Pravděpodobnost vzniku koroze při C < D(t)
 
p
 
deterministické
 
0,5
 
-
 
-
 
Počáteční odolnost
 
R0
 
lognormální s počátkem v „0“
 
1
 
0,125
 
3VR + VR3
 
Účinek zatížení
 
S(t)
 
Gumbelovo (max. hodnoty)
 
0,15
 
0,4
 
1,14

* Čas t se dosazuje v letech.

Pro zjednodušení se předpokládá, že pravděpodobnostní modely C, D(t), R0 a S(t) v tab. 6.4.2 zahrnují vliv modelových nejistot. Během karbonatace se odolnost nemění, R(t) = R0.

Čas tstart (viz obr. 6.3.2), kdy hloubka karbonatace D(t) překročí tloušťku krycí vrstvy C, je náhodná veličina. Pokud je D(t) funkce rostoucí v čase, jak naznačují charakteristiky v tab. 6.4.2, pak pro distribuční funkci počátku koroze Ftstart(t) platí

Ftstart(t) = P[tstart < t] = P[C < D(t)]

(6.4.6)

Distribuční funkce Ftstart(t) se proto v tomto případě stanoví přímo ze vztahu (6.3.5). Její průběh je znázorněn v levé části obr. 6.3.3. Hustotu pravděpodobnosti možného počátku koroze ftstart(t) lze získat derivací distribuční funkce (6.4.6)

ftstart(t) = P[t < tstart < t + dt] = d/dt{P[C < D(t)]}

(6.4.7)

Platí Ftstart(0) = 0. Obr. 6.4.5 naznačuje hustotu pravděpodobnosti ftstart(t) stanovenou ze vztahu (6.4.7) s využitím softwaru Mathcad [105].

Obr. 6.4.5 Hustota pravděpodobnosti počátku koroze ftstart(t).

Obr. 6.4.5 naznačuje, že s klesajícím průměrem krycí vrstvy μC se snižuje také doba možného počátku koroze. Zdá se však, že přibližně po 50 letech je již vliv μC na přírůstek pravděpodobnosti poruchy poměrně malý.

Při výpočtu pravděpodobnosti poruchy Pf(0,tD) ze vztahu (5.11) se uvažují následující jevy:

a) Doba možného počátku koroze tstart je větší nebo rovna návrhové době životnosti tD. Pravděpodobnost tohoto jevu je P(tstart > tD) = 1 - Ftstart(tD). V tomto případě koroze ve sledovaném období (0,tD) nezačne, pro funkci degradace platí g(t) = 1 a pravděpodobnost poruchy se získá úpravou vztahu (5.11)

Pf(0,tD|k = 0) = 1 - ER0 < exp{-λtD[1 - FS(r0)]}>

(6.4.8)

kde k je pomocná veličina. Stav bez vlivu koroze je označen k = 0 a stav s probíhající korozí k = 1.

b) Doba možného počátku koroze tstart je menší než návrhová doba životnosti tD s pravděpodobností P(tstart < tD) = Ftstart(td). V tomto případě koroze ve sledovaném období (0,tD) nezačne s pravděpodobností (1 - p). Pravděpodobnost poruchy se opět stanoví ze vztahu (6.4.8).

c) Doba možného počátku koroze tstart je menší než návrhová doba životnosti tD a s pravděpodobností p začne koroze. Pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD|k = 1, tstart) pro určitou hodnotu tstart (0 < tstart < tD) následně vyplývá ze vztahů (6.4.5) a (6.4.8)

(6.4.9)

kde γ(τ) se stanoví v souladu s (6.4.2). Pravděpodobnost poruchy pro libovolné tstart (0 < tstart < tD) se vypočte integrací

(6.4.10)

Pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) se získá součtem pravděpodobností přes vzájemně se vylučující jevy 1 až 3

(6.4.11)

V analogii se vztahem (6.4.8) lze jednoduchou dolní mez pro pravděpodobnost (6.4.11) získat za předpokladu, že vliv koroze je zcela zanedbán

Pf(0,tD) < 1 - ER0 < exp{-λtD[1 - FS(r)]}>

(6.4.12)

Horní mez pravděpodobnosti (6.4.11) je možné stanovit na základě vztahu (6.4.5), tj. pro případ, kdy koroze začne v čase t = 0 s pravděpodobností p = 1. Poznamenejme, že vztahy (6.4.5) a (6.4.12) nemusí v případech s „vysokou“ pravděpodobností poruchy (Pf(0,tD) > 0,1) poskytovat horní a dolní meze pravděpodobnosti poruchy (6.4.11). V praktických aplikacích rozboru časově závislé spolehlivosti je však vyšetřovaná pravděpodobnost Pf(0,tD) obvykle nižší.

Obr. 6.4.6 naznačuje pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) a index spolehlivosti β(0,tD) podle (6.4.5), (6.4.11) a (6.4.12) v závislosti na délce sledovaného období. Vodorovné čáry naznačují směrné hodnoty pravděpodobnosti poruchy a indexu spolehlivosti pro mezní stav únosnosti a návrhovou životnost tD = 50 let. Pro porovnání jsou na obr. 6.4.6 naznačeny pravděpodobnost depasivace výztuže P[C < D(t)] a odpovídající index spolehlivosti podle vztahů (5.2) a (6.3.5).

Obr. 6.4.6 Pravděpodobnost poruchy Pf(0,tD) a index spolehlivosti β(0,tD).

Obr. 6.4.6 naznačuje, že v uvažovaném příkladě se projeví vliv koroze na spolehlivost přibližně až po 30 letech (β(6.4.11)(0,tD) ~ β(6.4.12)(0,tD) ~ 4,5 až 5 pro tD < 30 let). Pro životnosti nad 30 let se rozdíl mezi úrovní spolehlivosti podle (6.4.11) a (6.4.12) významně zvyšuje a pro tD = 50 let je rozdíl v indexu spolehlivosti již větší než 1. Pro pravděpodobnostní modely z tab. 6.4.2 se ukazuje, že při uvážení vlivu koroze vyšetřovaný prvek nesplňuje podmínku spolehlivosti β(6.4.11)(0;50) = 3,3 < βtarget = 3,8, zatímco pokud se vliv koroze zanedbá, tak je podmínka spolehlivosti splněna - β(6.4.12)(0;50) = 4,4 > βtarget = 3,8.

Vztah (6.4.5) vede pro tD > 20 let k příliš konzervativním odhadům, např. pro tD = 50 let klesá index spolehlivosti pod 2, β(6.4.5)(0;50) = 1,4. Úroveň spolehlivosti pro mezní stav trvanlivosti podle vztahu (6.3.5) je podle očekávání významně nižší než pro mezní stav únosnosti (6.4.11).

Spolehlivost prvku s uvážením vlivu koroze může být významně ovlivněna modely základních veličin. Obr. 6.4.7 naznačuje vliv pravděpodobnosti p, že koroze začne v čase tstart (C < D(tstart)), na index spolehlivosti podle (6.4.11). Levá část znázorňuje změnu indexu spolehlivosti v závislosti na čase pro p = 0; 0,1; 0,5 a 1. Pravá část obrázku naznačuje změny indexu spolehlivosti s měnící se pravděpodobností p pro tD = 40 let a tD = 50 let.

Obr. 6.4.7 Vliv pravděpodobnosti p na index spolehlivosti β(0,tD).

Obr. 6.4.7 ukazuje, že pravděpodobnost p ovlivňuje spolehlivost prvku až pro dobu životnosti delší než 40 let. Pro tD = 50 let se index spolehlivosti (6.4.11) mění významně s p ∈(0;0,2), zatímco pro p (0,2;1) index spolehlivosti klesá téměř lineárně od 3,5 do 3,1. Pro tD = 40 let index spolehlivosti určený na základě vztahu (6.4.11) pozvolna klesá od 4,4 do 4,0 pro p (0;1).

Z předchozího rozboru je zřejmé, že časově závislá spolehlivost je ovlivněna dobou možného počátku koroze tstart závislé na krycí tloušťce betonu C a průběhu karbonatace. Při návrhu nových konstrukcí nebo při návrhu opravy existujících konstrukcí je často možné volit tloušťku krycí vrstvy μC. Obr. 6.4.8 ukazuje vliv průměru krycí vrstvy μC na index spolehlivosti podle (6.4.11) pro tD = 40 let a tD = 50 let.

Obr. 6.4.8 Vliv průměru krycí vrstvy μC na index spolehlivosti β(0,tD).

Z obr. 6.4.8 je patrné, že pro μC (20 mm; 50 mm) a tD = 50 let index spolehlivosti roste od 3,3 do 4,2. Z hlediska spolehlivosti je optimální hodnota μC ~ 32 mm, pro kterou přibližně platí β(0,tD) ~ βtarget = 3,8. Pro tD = 40 let již nemá μC významný vliv na index spolehlivosti, který pro μC ∈ (20 mm; 50 mm) roste od 4,2 do 4,4.

Poznamenejme, že závěry získané z parametrických studií jsou pouze indikativní, protože úroveň spolehlivosti je významně závislá na:

  • pravděpodobnostních modelech pro trvanlivost (C, D(t)),
  • modelu koroze (obecná, důlková, popř. další druhy) a příslušných vstupních parametrech (icorr, Rcorr),
  • pravděpodobnostních modelech počáteční odolnosti R0 a účinku zatížení (S(t), λ).

Závěrečné poznámky

Spolehlivost konstrukce může být významně závislá na předpokládaném druhu koroze. Numerický příklad naznačuje, že při důlkové korozi klesá odolnost rychleji než při obecné (rovnoměrné) korozi. Ukazuje se, že jednoduchou dolní mez pro pravděpodobnost poruchy lze získat za předpokladu, že vliv koroze je zcela zanedbán. Horní mez pravděpodobnosti poruchy lze stanovit za předpokladu, že koroze působí od počátku sledovaného období. Tato mez však může vést k příliš konzervativním výsledkům.

Parametrické studie naznačují, že vliv koroze na spolehlivost se začíná v uvažovaném případě projevovat až po přibližně 30 letech. Pravděpodobnost p, že koroze začne v čase tstart, ovlivňuje spolehlivost až pro dobu životnosti delší než 40 let. Parametrickou studií lze stanovit např. optimální hodnotu průměru tloušťky krycí vrstvy.

6.5 HODNOCENÍ KONSTRUKCE ZDĚNÉ OBYTNÉ BUDOVY NAD TUNELEM MĚSTSKÉHO OKRUHU

Úvod

Důvodem pro hodnocení konstrukcí existujících budov, které se nacházejí v dosahu vlivu ražby tunelů městského okruhu, je předpokládaný nevyhnutelný pokles terénu, ke kterému dochází vždy i při volbě a provádění nejvhodnější metody tunelování. Realizace tunelu je vždy doprovázena určitou deformací, při které může dojít k redistribuci zatížení a ke vzniku nebo rozvoji poruch v konstrukci.

S ohledem na to, že v průběhu ražby tunelu jsou obytné budovy bez přerušení užívány, musí být při ražbě tunelu trvale zajištěna funkční způsobilost konstrukce, tj. její spolehlivost, dostatečná odolnost a bezpečnost.

Neméně důležitým důvodem hodnocení je stávající stavebně-technický stav konstrukce a její schopnost odolávat zatížení i při běžném způsobu užívání, bez vlivů ražby na konstrukci. Ve většině případů se jedná o zděné budovy postavené přibližně před sto lety, v jejichž konstrukci mohlo po dobu existence dojít ke vzniku a rozvoji poruch (např. působením povětrnosti, vlhkosti, nesprávným návrhem nebo provedením konstrukce, oslabení dodatečnými nevhodnými stavebními zásahy apod.), nebo ve které byly provedeny zásadní dodatečné stavební úpravy, jako např. nástavby pater a vestavby podkroví, nebo rekonstrukce přízemí či suterénu.

V rámci projektu tunelů městského okruhu je nutno hodnotit konstrukci přibližně sto budov, pod kterými budou tunely raženy. Hodnocení konstrukcí předepisuje nejen norma ČSN ISO 13822 [1] (viz např. čl. 1.2 - ověření spolehlivosti, degradace konstrukce), ale v tomto případě, kdy je ražba tunelu prováděna hornickým způsobem, zejména vyhláška Českého báňského úřadu [112]. V §22 vyhlášky je v odstavci 2. mj. uvedeno, že „V prostoru podzemního díla … musí být zjišťovány … stavební a jiné dotčené objekty … a ražení smí být zahájeno, byl-li ověřen jejich stav a provedena potřebná opatření“.

Těmito požadavky je dán účel hodnocení konstrukcí budov dotčených ražbou tunelů. Dále popisovaný postup (systém) hodnocení a postup při návrhu opatření je odvozen z ČSN ISO 13822 [1] s přihlédnutím k účelu, pro který se konstrukce hodnotí.

Obr. 6.5.1 Příčný řez tunely městského okruhu a pohled na zástavbu.

Předběžný průzkum budovy

V rámci přípravy stavby městského okruhu byl proveden předběžný průzkum všech budov dotčených ražbou tunelů. Další popis se zaměřuje na vybranou typickou budovu.

Průzkum v hodnocené budově byl proveden vizuální prohlídkou konstrukce ve všech prostorách domu, prohlídkou obou fasád i dvorní stavby. V rámci průzkumu byla ověřena platnost dokumentace získané z archivu odboru výstavby obecního úřadu. Do dokumentace byly zaznamenány všechny podstatné dodatečné stavební i dispoziční změny včetně současného způsobu užívání. Všechny poruchy zjištěné prohlídkou byly zaznamenány do výkresů, popisem a fotografiemi.

V suterénu byly zjištěny poruchy vzniklé dlouhodobým působením vlhkosti, zřejmě vzlínáním zemní vlhkosti do základů a suterénního zdiva. Porucha se projevuje zvětráním omítky, místy opadáním omítky, zvětráním zdicí malty a navětráním povrchu cihel.

V nadzemních podlažích byly zjištěny soustavy vlasových trhlin v omítnutých podhledech trámových stropů a ve fabionech, způsobené zřejmě pružným průhybem stropní konstrukce vlivem běžného užívání (zatížení). Dále se zde projevily trhliny v koutech místností - odtržení příček od nosných zdí, jehož příčinou může být uložení příček na pružné konstrukci stropu.

Stopy po vlhkosti na stropních podhledech jsou důsledkem havárie vnitřních instalací - vodovodu nebo kanalizace. Nelze vyloučit přítomnost dřevokazných hub v dřevěné konstrukci stropů.

Na uliční fasádě byly zjištěny rozsáhlé poruchy omítky a štukové výzdoby, omítka je často navětralá a místy opadala i ve větších plochách. Příčinou špatného stavu fasády je zřejmě dlouhodobé nepříznivé působení povětrnosti na omítku, zejména říms, které nejsou chráněny klempířským oplechováním. Na dvorní fasádě rovněž dochází k degradací omítky, která je navětralá a ve velkých plochách opadává. Příčinou je zřejmě nekvalitní provedení omítky a dlouhodobé působení povětrnosti.

Výsledek předběžného průzkumu byl zpracován do tzv. pasportu domu, ve kterém bylo kromě záznamu stávajícího stavu konstrukce a jejích poruch popsáno předběžné hodnocení stavebně-technického stavu konstrukce a předpokládaných příčin poruch konstrukce.

Součástí hodnocení byl i odborný odhad odolnosti konstrukce proti přitížení deformací, provedený porovnáním s mezními hodnotami sednutí Sm,lim a δS / L podle tabulky 19 v ČSN 73 1001 [31]. S ohledem na dobrý stav konstrukce bylo konstatováno, že přípustné hodnoty deformace jsou:

  • celkový maximální pokles 60 mm,
  • maximální nerovnoměrnost poklesu 1:800.

Tyto hodnoty jsou srovnatelné s hodnotami mezního sednutí podle ČSN 73 1001 [31]:

  • konečné celkové průměrné sednutí Sm,lim = 80 mm,
  • nerovnoměrné sednutí δS / L = 0,0015 (1:667).

Podle ČSN 73 0040 [29] byla vyhodnocena i seizmická odolnost konstrukce budovy vyjádřená hodnotou maximální rychlosti kmitání umax(1), vmax(1) a wmax(1) pro obor frekvence otřesu při trhacích pracích v tunelu f > 50 Hz. Pro stupeň poškození „0“ - bez poškození - byla stanovena rychlost kmitání 15 mm/s.

V závěru pasportu je celkový stavebně-technický stav konstrukce budovy hodnocen jako dobrý, odpovídající stáří budovy a běžnému opotřebení působením vnějších vlivů a obvyklým způsobem užívání.

Provedenou pasportizací nebylo zjištěno žádné významné nepříznivé oslabení nosného zdiva. V posuzované budově zřejmě nebyly prováděny dodatečné stavební změny, které by ovlivnily únosnost a stabilitu nosného zdiva proti původnímu provedení.

Popis konstrukce budovy

Obytná budova postavená v roce 1909 je zděná, se čtyřmi nadzemními a jedním podzemním podlažím a s plánovanou vestavbou podkroví na půdě. Budova je řadová o půdorysných rozměrech 13,80 m × 16,40 m a výšce 20,20 m (k římse). Základové pasy š. 900 mm jsou provedeny z kamenného zdiva, hloubka základové spáry asi 3,00 m pod úrovní terénu.

Nosné podélné cihelné zdi tvoří trojtrakt. V příčném směru je konstrukce ztužena schodišťovými zdmi, zděnými příčkami a štítovými zdmi, ve kterých jsou situovány světlíky. Ve vodorovném směru je konstrukce v úrovni stropů stažena ocelovými zedními kleštinami. Ve dvorním traktu je příčně uloženo dvouramenné schodiště s kamennými stupni vetknutými do zdiva a s podestami z cihelných kleneb opřených do ocelových podestových nosníků.

Stropní konstrukce v suterénu je tvořena cihelnými valenými klenbami opřenými do zdiva nebo do ocelových nosníků. V nadzemních podlažích jsou dřevěné trámové stropy. Střecha je sedlová (dřevěný krovu, vaznicová soustava, plná vazba, stojatá stolice). Krytina je z pálených tašek bobrovek.

Na uliční fasádě je omítka s bohatou štukovou výzdobou s florálními motivy a plastikami. Dvorní fasáda je opatřena hladkou omítkou bez ozdob. Okna jsou dřevěná dvojitá s deštěním. Vnitřní dveře jsou dřevěné, s tesařskou zárubní obloženou deštěním. Na podlahách jsou v obytných místnostech dřevěné vlýsky, v chodbách a v hygienických zařízeních keramická dlažba. Vnitřní povrchy stěn a podhledy stropů jsou opatřeny vápennou štukovou omítkou.

Při předběžném hodnocení konstrukce se vychází z předpokladu, že budova byla postavena podle Stavebního řádu pro Velkou Prahu z roku 1886 [113]. Pohledy na budovu a řez budovou jsou na obr. 6.5.2 až 6.5.4, půdorysy jsou v dalších oddílech.

Obr. 6.5.2 Pohled na budovu z ulice.

Obr. 6.5.3 Příčný řez budovou.

Obr. 6.5.4 Pohled na budovu ze dvora.

Stanovení návrhové situace, statické schéma konstrukce

Návrhová situace

Konstrukce je hodnocena pro běžný způsob užívání, které nebude po dobu ražby tunelu přerušeno. Do výpočtu je tedy zahrnuto jak stále zatížení vlastní tího, tak i užitné zatížení a zatížení větrem.

Předpokládaná deformace konstrukce (nerovnoměrný pokles) vlivem podtunelování není do výpočtu zahrnuta. Vzhledem k poměrné malé očekávané deformaci do 35 mm a nerovnoměrnosti deformace do 1:1000 se považuje určitá rezerva v odolnosti konstrukčních prvků (cihelných pilířů) za dostatečnou k přenesení přitížení vlivem redistribuce zatížení ze sousedních pilířů, protože k případnému porušení konstrukce dojde nejprve v oslabených částech zdiva, tj. v parapetech a nadpraží okenních a dveřních otvorů. Po porušení zdiva se bude konstrukce více chovat jako soustava samostatných pilířů - viz statické schéma konstrukce.

Statické schéma konstrukce

Budova je řadová, nosný systém je stěnový. Nosnou konstrukci budovy tvoří podélné nosné zdi, na kterých jsou příčně uloženy stropní konstrukce a konstrukce krovu. Podélné zdi tvoří trojtrakt o světlostech 4,95 + 4,00 + 4,95 m. Příčně je konstrukce ztužena nenosnými štítovými zdmi, vnitřními příčkami a schodišťovými zdmi, které nesou schodišťové stupně a podesty. Konstrukce nemá ztužující věnce, ale je pouze vodorovně obousměrně stažena ocelovými kleštinami umístěnými v úrovni stropů.

Nosné zdivo je oslabeno v místech okenních a dveřních otvorů; stěny mají v těchto místech sníženou tuhost a v případě deformace konstrukce a překročení pevnosti zdiva v tahu nebo smyku dojde nejdříve k porušení zdiva v nadpražích dveřních a okenních otvorů a v okenních parapetech. Z tohoto důvodu je svislá nosná konstrukce posuzována jako soustava pilířů, na kterou se přenáší zatížení od příslušných zatěžovacích ploch stropů na každý pilíř samostatně.

Stropní trámy jsou uloženy v příčném směru na podélné nosné zdi, příčné zdi nejsou stropní konstrukcí vůbec zatíženy. Stropní trámy jsou uloženy volně v kapsách ve zdivu - jedná se o prosté nosníky. Pro výpočet únosnosti zděných pilířů v nižších podlažích je uvažováno zatížení plošné. Zatěžovací plocha je vymezená polovinou rozpětí stropu a polovinou rozpětí nadpraží dveřního nebo okenního otvoru.

Klenuté stropy jsou provedeny nad suterénem, dále pak v přízemí nad vstupem do budovy a ve všech podlažích v rozsahu hlavní schodišťové podesty. Jedná se o tuhé stropní konstrukce, které jsou však velmi citlivé na případné nerovnoměrné pohyby.

Stanovení stálého a proměnných zatížení

Výpočet zatížení je prováděn pro stávající stav konstrukce se zohledněním současného využití budovy. Zatížení je stanoveno podle ČSN EN 1991-1-1 [3].

Stálé zatížení

Podkladem pro stanovení stálého zatížení byl předběžný průzkum konstrukce, při kterém bylo zjištěno, že podstatné konstrukce jsou v budově zachovány v původním stavu. Podle výsledku prohlídky byly zvoleny materiály a skladby vrstev konstrukce podle skutečnosti s využitím odborné literatury. Vhodným zdrojem informací o konstrukcích obvykle používaných na přelomu 19. a 20. století jsou např. knihy [51,52]. Poznamenejme, že obě knihy byly nově doplněny a vydány [49,50].

Skladby konstrukcí (shora)

Střecha (rozměry v závorkách jsou stanoveny z odborné literatury):

  • pálené tašky obyčejné - bobrovky, na řídké laťování (korunová krytina),
  • laťování z dřevěných latí 50x30 mm,
  • krokve po 0,90 - 1,00 m z dřevěných hranolů 130x160 mm,
  • hřebenová a dvě mezilehlé vaznice 160x240 mm, pozednice (160x180) mm,
  • 4 plné vazby po 2,89 a 4,00 m - sloupky 160x160 mm, vzpěry (180x200) mm, kleštiny 2x80x180 mm, pásky 130x160 mm, vazný trám (180x260) mm.

Stropní konstrukce, podlahy - strop na posledním podlažím (nad 4. patrem):

  • dlažba z cihelných dlaždic „půdovek“ tl. 25 mm,
  • vápenná malta tl. (30) mm,
  • násyp stavební sutí tl. (95) mm,
  • záklop z prken tl. (25) mm, spáry překryté latěmi,
  • stropní trámy 200x280 mm po 1,00 m, tl. 200 mm,
  • podbíjení z prken tl. (20) mm,
  • vápenná štuková omítka na rákosování tl. (20) mm.

Strop nad 1. až 3. nadzemním podlažím (nad příz. až 3. patrem, obytná místnost):

  • dubové nebo bukové vlýsky tl. 19 mm,
  • tesařská podlaha z prken tl. (25) mm na „polštářích“ 80x120 mm,
  • násyp stavební sutí tl. (105) mm,
  • záklop z prken tl. (25) mm, spáry překryté latěmi,
  • stropní trámy 200x280 mm po 1,00 m, tl. 200 mm,
  • podbíjení z prken tl. (20) mm,
  • vápenná štuková omítka na rákosování tl. (20) mm.

Strop nad 1. až 3. nadzemním podlažím (nad přízemím až 3. patrem, WC, chodba):

  • keramická dlažba tl. 20 mm,
  • vápenocementová malta tl. (40) mm,
  • násyp stavební sutí tl. (90) mm,
  • záklop z prken tl. (25) mm, spáry překryté latěmi,
  • stropní trámy 200x280 mm po 1,00 m, tl. 200 mm,
  • podbíjení z prken tl. (20) mm,
  • vápenná štuková omítka na rákosování tl. (20) mm.

Strop nad vstupem v přízemím (obytná místností):

  • dubové nebo bukové vlýsky tl. 19 mm,
  • tesařská podlaha z prken tl. (25) mm na „polštářích“ 80x120 mm,
  • násyp stavební sutí tl. (105) mm,
  • cihelná zrcadlová klenba tl. 150 mm, vzepětí 150 mm,
  • vápenná štuková omítka tl. 15 mm.

Strop na suterénem (obytná místnost):

  • dubové nebo bukové vlýsky tl. 19 mm,
  • tesařská podlaha z prken tl. (25) mm na „polštářích“ 80x120 mm,
  • násyp stavební sutí tl. (100 až 550) mm,
  • cihelná valená klenba tl. 150 mm, v patě tl. 300 mm, vzepětí 450 mm,
  • vápenná hladká omítka tl. 15 mm.

Strop na suterénem (vstupní chodba, podesta):

  • keramická dlažba tl. 20 mm,
  • vápenocementová malta tl. (40) mm,
  • násyp stavební sutí tl. (90 až 390) mm,
  • cihelná valená klenba tl. 150 mm, v patě tl. 300 mm, vzepětí 300 mm,
  • vápenná hladká omítka tl. 15 mm.

Nosné zdivo svislých konstrukcí je provedeno z plných cihel na vápennou maltu. Příčky tl. 150 mm jsou provedeny z plných cihel na vápennou maltu. Základové pasy jsou provedeny z kamenného (opukového) zdiva.

Žulové schodišťové stupně jsou vetknuté do schodišťového zdiva. Šířka ramene je 1300 mm.

Podesta a mezipodesta:

  • keramická dlažba tl. 20 mm,
  • vápenocementová malta tl. (40) mm,
  • násyp stavební sutí tl. (90 až 240) mm,
  • cihelná zrcadlová klenba tl. 150 mm, vzepětí 150 mm,
  • vápenná štuková omítka tl. 15 mm.

Proměnná zatížení

Užitné zatížení je stanoveno podle ČSN EN 1991-1-1 [3]:

Charakteristické hodnoty užitných zatížení:

  • rovnoměrné zatížení v bytech (kategorie A) 1,5 kN/m2,
  • rovnoměrné zatížení na schodišti a chodbách (kategorie A) 3,0 kN/m2,
  • rovnoměrné zatížení na půdě 0,75 kN/m2.

Klimatická zatížení:

  • rovnoměrné zatížení sněhem (sněhová oblast I) 0,70 kN/m2,
  • zatížení větrem nebylo v této fázi posouzení konstrukce budovy uvažováno.

Stanovení zatížení posuzovaných pilířů

V rámci hodnocení byla provedena analýza zatížení pro podélné nosné stěny, které jsou hlavními prvky přenášejícími svislé zatížení do základů. Zdivo štítů a vnitřních stěn ve středním traktu je zatíženo převážně vlastní tíhou, zatěžovací šířka od stropů je minimální. Podélné nosné stěny byly označeny ze směru od ulice čísly 1-4, hodnocené pilíře pak Px.y (P značí pilíř, x je číslo stěny a y označení pilíře ve stěně).

Výpočet zatížení jednotlivých stěn byl proveden se zohledněním zatěžovacích šířek od stropních konstrukcích v jednotlivých patrech v místě jejich maxim (mimo rozsah vnitřního dělicího zdiva ve středním traktu). Bylo stanoveno zatížení jednotlivých nosných stěn na 1 bm délky stěny. Pro jednotlivé (nejvíce zatížené) pilíře byla stanovena zatěžovací šířka pilíře (délka zatížení stěny, které je pilířem přenášeno, daná rozměry pilíře a sousedících prostupů v jednotlivých patrech).

Stálé i užitné zatížení bylo stanoveno v souladu se současným využitím místností. Příčky jsou v posuzovaném případě průběžné a tedy samonosné, stropy ani podélné zdivo nepřitěžují. Rozměry průřezů jsou do výpočtu zavedeny podle původní dokumentace.

Obr. 6.5.5 Půdorys přízemí a 1. patra, umístění posuzovaných nosných pilířů.

Obr. 6.5.6 Půdorys typického podlaží, schéma zatěžovacích ploch nosných pilířů.

Stěna uliční - 1:

Stěna je pravidelně členěná v rozsahu nadzemních podlaží od 1. patra výše. V přízemí a v suterénu se členění zdiva liší, okenní otvory ve střední části jsou proti otvorům ve vyšších patrech posunuty. Subtilní pilíř mezi vstupními dveřmi do budovy a sousedním okenním otvorem je zatížen pouze od stropu nad přízemím a je ztužen příčnou stěnou, lemující vstupní chodbu do budovy. Nejvíce namáhanými pilíři jsou meziokenní pilíře na pravé straně fasády při pohledu z ulice, a sice v úrovni 1.patra (P1.1) a v přízemí (P1.2). Údaje o geometrii pilířů uvádí tab. 6.5.1.

Tab. 6.5.1 Geometrie pilířů P1 (v m).

 
 
Rozměr průřezu
 
Výška
 
Zatěžovací šířka
 
Pilíř P1.1
 
0,75/1,80
 
3,80
 
4,28
 
Pilíř P1.2
 
0,75/1,60
 
3,90
 
4,28

Stěna vnitřní - 2:

Stěna je pravidelně členěná v rozsahu nadzemních podlaží. V suterénu se členění zdiva liší; vzhledem k tloušťce zdiva a navazujícím příčným stěnám zde není žádný samostatný pilíř. Zdivo je příčně ztuženo dvojicí schodišťových zdí. Pilířek mezi oknem do světlíku a sousedními dveřmi je krátký a méně zatížený.

Stěna vnitřní - 3:

Stěna je pravidelně členěná v rozsahu nadzemních podlaží. V suterénu se členění zdiva liší, ale vzhledem k tloušťce zdiva a navazujícím příčným stěnám zde není žádný samostatný pilíř. Zdivo je příčně ztuženo dvojicí schodišťových zdí. Pilířek mezi oknem do světlíku a sousedními dveřmi je krátký a méně zatížený. Nejvíce namáhaný je samostatný pilíř v 1. patře, mezi dvojicí dveřních otvorů (P3.1), na pravé straně fasády při pohledu z ulice. Zdivo pilíře v posuzovaném patře je oslabeno napříč drážkou hl. 15 cm pro vedení elektrorozvodu. Údaje o geometrii pilíře uvádí tab. 6.5.2.

Tab. 6.5.2 Geometrie pilíře P3.1 (v m).

 
 
Rozměr průřezu
 
Výška
 
Zatěžovací šířka
 
Pilíř P3.1
 
0,45/0,75 (sklad. 0,60/0,75)
 
3,80
 
2,00

Stěna dvorní - 4:

Stěna je velmi pravidelná po celé výšce, meziokenní pilíře jsou průběžné na celou výšku fasády. Zdivo je příčně ztuženo dvojicí schodišťových zdí. Nejvíce namáhaný je meziokenní pilíř v přízemí mezi dvojicí oken na pravé straně fasády při pohledu z ulice (P4.1). Pilíře navazující na schodišťové zdi jsou sice subtilnější, ale také podstatně méně zatížené. Údaje o geometrii pilíře P4.1 uvádí tab. 6.5.3.

Tab. 6.5.3 Geometrie pilíře P4.1 (v m).

 
 
Rozměr průřezu
 
Výška
 
Zatěžovací šířka
 
Pilíř P4.1
 
0,75/1,575
 
3,90
 
2,90

Stanovení vlastností materiálu

V této fázi hodnocení konstrukce není pro předběžný výpočet odolnosti k dispozici podrobný stavebně-technický průzkum, který dosud nebylo možno provést, ani podrobné zaměření skutečných rozměrů hodnocených částí konstrukce. Podkladem pro hodnocení jsou pouze archivní plány z doby výstavby budovy, dokumentace změn stavby a předběžný průzkum, kterým je ověřena platnost archivní dokumentace a skutečný existující stav konstrukce. Rozměry konstrukce jsou převzaty nebo změřeny podle archivní dokumentace.

Vlastnosti materiálu hodnocené konstrukce jsou stanoveny podle předchozích zkušeností. V tomto případě byly použity výsledky podrobného stavebně-technického průzkumu konstrukce 22 budov z Prahy 5 - Smíchova, které byly hodnoceny v rámci zajištění nadzemní zástavby nad tunelem městského okruhu Mrázovka. Zástavba na Smíchově je srovnatelná se zástavbou na Letné, obytné budovy jsou postaveny na konci 19. a na počátku 20. století. Jedná se o podobné budovy s podobným dispozičním řešením, se stejným počtem podlaží a postavené shodnou technologií z obdobných materiálů.

Průměrné hodnoty pevnosti zdícího materiálu a pevnosti malty uvádí tab. 6.5.4.

Tab. 6.5.4 Výsledky průzkumu zdiva (v MPa).

 
Období stavby
 
Průměrná pevnost
   
 
 
cihly
 
malta
 
Rd
 
fk
 
fd
 
Konec 19. stol.
 
32,0
 
0,74
 
1,97
 
3,72
 
2,19
 
Začátek 20. stol.
 
30,7
 
0,96
 
1,96
 
3,86
 
2,27
 
Hodnota uvažovaná ve výpočtu
 
20,0
 
0,74
 
1,51
 
2,74
 
1,61

kde Rd označuje výpočtovou pevnost zdiva v tlaku podle ČSN 73 1101 [32], fk charakteristickou pevnost zdiva v tlaku a fd návrhovou pevnost zdiva v tlaku podle ČSN ISO 13822 [1].

Protože pevnosti cihel zjištěné nedestruktivní metodou upravenou příklepovou vrtačkou nebyly ověřeny kontrolními zkouškami na odebraných vzorcích, byla do předběžného výpočtu převzata konzervativně hodnota pevnosti obyčejných zdicích cihel 20 MPa. Přehled pevností cihel v tlaku podle odborné literatury uvádí tab. 6.5.5.

Tab. 6.5.5 Pevnosti cihel v tlaku (v MPa).

 
Název cihel
 
Pevnost v tlaku
 
Zvonivky, klinkrovky, kabřince
 
> 30
 
Lepší zdící cihly
 
26
 
Obyčejné zdící cihly
 
20
 
Obyčejné plné cihly
 
10

Pro hodnocení odolnosti zdiva a pilířů budov na Letné byly do předběžného výpočtu zavedeny tyto hodnoty podle ČSN EN 1996-1-1 [8]:

  • cihly pálené plné P20, fb = 20 MPa,
  • malta 0,74 MPa, fm = 0,74 MPa.

Podle vztahů (NF.1) a (NF.2) v ČSN ISO 13822 [1] byly zavedeny následující hodnoty pevnosti zdiva v tlaku

fk = K fbα fmβ = 2,74 MPa; fd = fk/ γm = 1,37 MPa

(6.5.1)

kde se pro dílčí součinitel zdiva uvažuje

γm = γm1 γm2 γm3 γm4 = 2,0 × 1,0 × 1,0 × 1,0 = 2,0

(6.5.2)

Předběžná analýza konstrukce - předběžný výpočet odolnosti

Únosnost vybraných pilířů byla stanovena podle ČSN EN 1996-1-1 [8]:

Nrd = Øm t b fd

(6.5.3)

Rozměry průřezu pro výpočet byly stanoveny na základě uvedených předpokladů podle údajů v této fázi hodnocení dostupných. Vzpěrná délka hef = h byla určena pro ρn = 1. Výpočet excentricity byl proveden podle čl. 6.1.2.2. [8] na základě příčného řezu zdivem a předpokladu působiště síly 10 cm od líce zdiva, v ose dřevěné podložky pod zhlavím stropního trámu.

Tab. 6.5.6 uvádí shrnutí provedených výpočtů únosnosti pilířů pro stávající zatížení založených na výše uvedených předpokladech.

Tab. 6.5.6 Shrnutí předběžného výpočtu.

 
Pilíř
 
zatížení v kN
 
únosnost v kN
 
závěr
 
rezerva v kN
 
rezerva v %
 
P1.1
 
655
 
992
 
vyhovuje
 
337
 
51,5
 
P1.2
 
829
 
1 158
 
vyhovuje
 
321
 
39,7
 
P3.1
 
443
 
425
 
nevyhovuje
 
- 17
 
-3,9
 
P4.1
 
514
 
1 514
 
vyhovuje
 
1 000
 
194,4

Předběžný návrh opatření

Z uvedeného závěru statického výpočtu vyplývá, že u většiny hodnocených vybraných pilířů je únosnost vyhovující, pouze v jednom případě únosnost pilíře nevyhovuje. U ostatních pilířů, u kterých nebyl proveden podrobný výpočet, je kombinace zatížení a únosnosti příznivější než u hodnocených pilířů. To znamená, že většina pilířů má poměrně značnou rezervu únosnosti.

Do předběžného výpočtu odolnosti konstr